Britský Ferdinand Peroutka varuje z Ameriky před hrozící globální hospodářskou krizí
Alistair Cooke je britský novinář, žijící od roku 1937 ve Spojených státech. Mimo jiné natočil před časem o Americe mnohadílný dokumentární seriál (viz též jeho bestsellerovou knihu Alistair Cooke's America, nejvíce známý je však v Británii svými pravidelnými patnáctiminutovými týdenními komentáři o tom, co se děje v USA, který každý týden vysílá v rozhlase BBC už padesát let. (Cookovy komentáře se vysílají i na BBC World Service, jsou tedy slyšitelné i v ČR.) Alistair Cooke žije v New Yorku.
O minulém víkendu mě zaujal jeho nejnovější příspěvek. Shrnuji ho pro Britské listy, jako ukázku myslím dosti kvalitního britského žurnalismu. JČ
Poprvé za celý měsíc, možná že za dva měsíce, se titulní strana New York Times žádným způsobem nezmínila o prezidentu Clintonovi, konstatoval ve svém příspěvku Alistair Cooke. Dojem z toho byl, jako kdybyste strávili příliš dlouhou dovolenou v prostředí nočních klubů s horší pověstí v Amsterdamu nebo v Las Vegas a náhle, jednoho rána, jako kdybyste byli najednou zase doma, tváří v tvář realitě práce a života.
Cituju příklad New York Times nikoliv proto, že tady žiju, nebo protože jsou to nejlepší noviny ve Spojených státech, a jak jsem přesvědčen, v anglicky mluvícím světě poslední významný list. Nevím, po dobu kolika let, určitě v tomto století, má deník New York Times v levém horním rohu nápis: "Všechny zprávy, které se dají tisknout". Myslím, že původní vydavatelé, nebo kdo to byl, kdo vymyslel tuto větičku, by si bývali nedovedli přestavit den, kdy byly na této straně a na mnoha dalších stranách vytištěny - klinické podrobnosti o prezidentových sexuálních stycích. Ale, stejně jako všechny ostatní seriózní noviny na světě, i New York Times podlehl v této věci pokušení, prostřednictvím tvrzení, na nějž se nedá odpovědět: "Vždyť je to zpráva, ne? Ať už se dá nebo nedá tisknout."
Takže, když jsme se konečně mohli nadechnout zdravého vzduchu, pohlédněme, co je dnes důležité v Americe, to, co bylo příliš dlouho udržováno v pozadí anebo ignorováno.
Toto jsou témata, která dominovala první titulní stránce bez skandálu: Porážka kancléře Kohla a portrét jeho následovníka. V dolní části stránky byla reportáž o poslední etapě škod nemilosrdného hurikánu George, který zničil Malé Antily, Portoriko, Dominikánskou republiku, Haiti, Kubu, proletěl víceméně kolem Floridy , nabral na rychlosti v Mexickém zálivu a nakonec poničil pobřežní města v Mississippi.
Víte, konec srpna, září a začátek října, to je roční období pro hurikány. Je to doba, kdy vznikají hluboko v Karibské oblasti. A po prvním z nich, každý večer sledujeme šéfa národní hurikánové služby v Miami, jak nám ukazuje mapu Karibské oblasti a někde na ní fotografii mlhavého kruhu s malou dírou uprostřed.
Hurikán se pohybuje pomalu, ale otáčí se rychlostí větru ne menší než 120 km/h, většina z nich rychlostí více než 160 km/h. Takže každý večer nás informují, kterým směrem hurikán jde, a samozřejmě první, nejznepokojenější Američané jsou obyvatelé dlouhé části země ve tvaru pistole, což je Florida, vyčnívající do moře. Asi v polovině případů se hurikán obrátí směrem na sever, a pak jsou znepokojeni obyvatelé na pobřeží Georgie a Karolin. A pokud se to vyhne Karolínám a směřuje to opravdu na sever, obávejte se, New Jersey, New Yorku, Long Islande a Nová Anglie. Takže pro lidi, kteří bydlí téměř na čtvrtině plochy Spojených států, toto je naléhavá realita amerického života.
Prezident si musí, kromě mnoha dalších problémů a témat, která byla zanedbána, ostře povšimnout neblahého osudu Portorika, což je americký protektorát. A samozřejmě také, poškozených částí Floridy, Mississippi a Louisiany. Letecky je tento týden prohlédl a prohlásil, že mají nárok na federální finance z fondu na katastrofy. Bude to stát několik miliard.
Třetí velkou zprávou na té titulní straně byla informace, které se ekonomové a finančníci obávali už určitou dobu. Špatné zprávy z Brazílie. A první věta této zprávy, od reportéra, nikoliv komentátora, zněla: "Clintonova vláda a Mezinárodní měnový fond sestavují balík půjček pro Brazílii, který bude mít pravděpodobně větší hodnotu než 30 miliard dolarů." Jeho účelem je omezit škodu největší latinsko-americké ekonomice, škodu z asijské krize. Záchranný plán je rizikový. Namísto toho, aby Brazílii zachránil, mohla by propadnout do hluboké recese.
Před několika měsíci jsme se dověděli, že se ruská ekonomika rychle rozkládá a záchranná operace stále ještě probíhá, ve velmi obtížné situaci. Ale poté, co Američané překonali šok, že se Rusko octlo v recesi, začali říkat, "Ale, konec konců, Rusko konec konců kupuje jen 2 procenta našeho vývozu."
Ale asi před čtyřmi měsíci, když jsme si poprvé začali uvědomovat, jaké by mohly být důsledky debaklu v Japonsku a v Koreji a začali jsme se obávat o osud hongkongské měny, netypický hlas, jeden starý mezinárodní bankéř v penzi, řekl tiše, když ho nikdo neposlouchal: "Dávejte pozor na Brazílii. Jestliže ta se potopí, asijská přílivová vlna už zasáhla tuto polokouli."
Možná to všechno zní pro Evropany akademicky a nudně, protože zatím evropská ekonomika je robustní a kvetoucí. Ale Brazílie dominuje hospodářstvím Jižní a Střední Ameriky, kam Spojené státy prodávají dvacet procent svého vývozu. Jestliže bude Brazílie následovat kolaps Ruska a Asie, první věc, k níž by došlo ve Spojených státech, by byl alarmující pokles amerického vývozu. A mimochodem, podniky na západním americkém pobřeží už propouštějí tisíce dělníků, kteří vyráběli zboží, které kupovali lidé v Asii.
A devadesát procent zralé pšenice v tichomořském státě Washington není dopravováno, jako se to dělo touto dobou obvykle, do Japonska, ale do skladů a do popelnic. Sama Brazílie může zlikvidovat trhy a způsobit zemím hospodářskou recesi. Pokud se Brazílie dostane do krize, Evropa nebo Spojené státy by se staly dalším bojištěm proti blížící se globální recesi.
Poslední zpráva na té titulní straně byla informace o úmrtí Toma Bradleyho. To byl první černošský starosta jednoho amerického města, kde se pěstuje víno. Úřad zastával déle než dvacet let. Nejvíce byl hrdý na to, že do Los Angeles přivedl olympijské hry a nejvíce se styděl za nechvalně známé losangeleské nepokoje - k nimž, jak jeho političtí nepřátelé zdůrazňuji, došlo, když se nejvíce staral, aby tomu tak nebylo.
Něčeho podobného se obávají všichni prezidenti. Zmiňuji se o úmrtí tohoto starého Losangelana, protože v Bílém domě musejí být lidé - i když ne nutně jeho hlavní obyvatel - kteří se modlí intenzívněji než většina Američanů, aby se Brazílii nestalo to nejhorší, aby zůstala americká ekonomika, jak neustále poněkud příliš zdůrazňují investiční analytikové, v podstatě zdravá.
Tuto větu používal prezident Hoover a všichni čelní finančníci a bankéři až do velkého krachu roku 1929 i po něm.
Zásadní věcí je, že burzy neustále radikálně klesají. Druhý den se vždy mírně zotaví a pak zase klesají dál. A nakonec, minulý týden Alan Greenspan, předseda Federální rezervní banky, snížil hlavní úrokovou míru o čtvrt procenta. Wall Street okamžitě konstatovala, že je to málo a připravila se k tomu, aby Greenspana obvinila za další pád burzy.
Jedním z důvodů, proč Američané velkou většinou podporují prezidenta Clintona jako prezidenta - zatrpklí republikáni poukazují na to, že je to prý jediný důvod - je, že kdykoliv prosperuje ekonomika, říká se, že je na tom prezident dobře. Jako v americkém fotbale - když družstvo prohraje několik her, vznikne volání - vyhoďte trenéra. Podobné je to s prezidenty a s ekonomikou.
Prezident - žádný americký prezident - nemá ale se stavem hospodářství příliš mnoho společného. Jedním z hlavním veřejných problémů amerického prezidentského úřadu je, že občané vždycky - protože neznají žádný jiný systém - připisují více moci prezidentovi, než kolik jí jeho kancelář má.
Ve srovnání s britským premiérem je americký prezident skoro jen ceremoniální postavou.
Vezměte si státní rozpočet. Představte si, že byste mohli předstoupit před poslaneckou sněmovnu, tak jako to dělá ministr financí Tonyho Blaira, a říci: "Toto je státní rozpočet." Ale kdykoliv čtete "Clinton chce zachránit sociální zabezpečení pro generaci tzv. 'baby boomers'", "Clinton požaduje půjčku pro Brazílii", "Clinton chce poslat vojáky do..." - to jsou všechno jen návrhy. To by prezident chtěl udělat. Skoro všechna zahraničně politická rozhodnutí dělá Senát. Všechna finanční rozhodnutí - kdo dostane kolik peněz za co, v celé ekonomice - rozhoduje Sněmovna reprezentantů.
Stejně jako prezidenta lidé chválí za peníze, které mají v kapse, obviňují ho za to, že peníze v kapse nemají a když lidé přijdou o zaměstnání a když se země dostane do stagnace.
Budu citovat pasáž ze zničující knížky od velkého Johna Maynarda Keynese o versailleské smlouvě, kde Keynes v roce 1919 seděl jako činitel britského ministerstva financí: "Byl to jediný muž, který vyšel z pařížské zkoušky s posílenou pověstí. Jeho složitá osobnost s výrazem unaveného titána, jeho oči pevně zaměřeny na pravá a zásadní fakta evropské situace přinesla do pařížského vyjednávání atmosféru realismu, znalostí, velkomyslnosti a objektivity. Kdyby bývali tyto vlastnosti měli i ostatní účastníci, býval by vznikl dobrý mír."
A kdo byl tento obdivuhodný, unavený titán? Herbert Hoover, který udělal herkulovskou práci při odstraňování hladu, hladomoru ve střední Evropě po první světové válce a pak byl prezidentem Spojených států, když došlo v roce 1929 ke krachu na newyorské burze. Vynesli ho z úřadu při příštích volbách, a když jsem já poprvé přijel do Spojených států, jeho jméno bylo zašpiněno blátem. Téměř doslova. Podél břehů všech řek, na tomto kontinentě řek, stály tisíce a tisíce kůlen, s plechovými střechami a okny z papírové lepenky. V nich žily milióny bezdomovců. Tato "města" měla vejít navždy ve známost jako "Hoovervilles", Hooverova města.
