K diskusi o volném obchodování
Jan Werich kdysi vykládal o zubaři z New Yorku, který každou informaci, kterou během války dostal, spojoval s otázkou "Je to dobré pro nás, pro Židy?". Paní Zajícové zjevně vadí, že Britské listy často upozorňují Čechy, aby se ptali ve své národnosti na totéž. Považuje to za pohrdání lidmi doma. Jak absurdní.
Na počátku bylo slovo, přesněji řečeno tři: odstraňme obchodní omezení. Na papíře to vypadá velmi dobře: my zrušíme svoje cla, vy svoje, odstraníme státní subvence výrobcům a ten lepší tak nějak zvítězí. Další heslo - stejné podmínky pro všechny - dokonce dává celé věci nádech sportovní fair play.
Hned na začátku je třeba zdůraznit, že nelze zaměňovat integrační snahy Evropské unie se zájmy USA.
Existence stejných podmínek pro všechny je samozřejmě nereálná, jak z hlediska geografického tak i kvůli tomu, jak je v současnosti rozděleno bohatství a moc ve světě. Zmíněné heslo má původ v rétorice politiků USA a ve skutečnosti znamená "naše podmínky pro vás". Je postaveno, s velkou pravděpodobností vědomě, na nesprávném předpokladu, že subvence a cla nerovné podmínky vytvářejí. Fakt, že subvence a cla nerovné podmínky odrážejí, je zcela opomíjen.
Problémy spojené s volným obchodem není možné oddělit od potřeb (dané) společnosti a úlohy vlády při jejich zabezpečení (omlouvám se za starořeč, ale výstižnější formulace mě nenapadla). Zdraví, vzdělání, zaměstnanost, koupěschopnost obyvatelstva a služby jsou obvykle v popředí zájmu jakékoli vlády. Otázka je, do jaké míry je možné uvolnit ochranná opatření, aniž by se tím narušil chod společnosti.
Vezměme české zemědělství jako příklad. Řekněme, že v něm pracuje milión lidí. Teoreticky je možné všechno dovézt z těch oblastí světa, kde se zemědělské produkty vyrábějí levněji. Jenže co pak bude ten milión lidí dělat a čím se dovoz zaplatí? Snese republika víc průmyslu a exhalací a kumulaci lidí ve městech? A pokud ne, tak co s tím? No, nejspíš si zemědělství nějak ochránit. A jsme u subvencí a případně celních bariér a různých protidovozních opatření.
V menším měřítku je velmi dobrý příklad McDonald. Češi samozřejmě umějí pěstovat prasata a krávy, plácat z mletého masa karbanátky, o pečivu ani nemluvě. Z hlediska českého občana tedy nedává velký smysl tyto produkty dovážet a zisk z jejich prodeje posílat ven.
Volný obchod (free trade) je obvykle spojován s uspořádáním mezi Kanadou a Spojenými státy formálně ustaveným na počátku devadesátých let. Původní bilaterární Free Trade Agreement (FTA) byl později rozšířen o Mexiko na North American FTA neboli NAFTA. Z hlediska Američanů měl FTA nepochybně přispět k vylepšení jejich mizerné platební bilance s Kanadou. Ještě větší provázanost obou ekonomik má jistě i svoje důsledky politické, ale ty ponechme stranou. FTA předpokládal postupné odstranění různých dovozních tarifů a státních dotací a volnější pohyb pracovních sil. Nezahrnoval autoprůmysl (Ford, Chrysler a General Motors vlastní továrny v Kanadě), který podléhá tak zvanému Autopaktu, což je dohoda, která brání kanadské zájmy v této oblasti. FTA se rovněž netýkal kulturní oblasti, v níž zatím existuje řada opatření chránící kanadskou kulturu před jejím převálcováním z jihu. Důležitým opatřením FTA bylo zřízení arbitrážního panelu, který má pravomoc rozseknout spory, pokud k nim dojde.
FTA byl od počátku terčem kritiky kanadské Liberální strany, která předvolebně slíbila, že dohodu zruší. Když se stala stranou a vládou prohlásila, že by to bylo obtížné a že vlastně toto uspořádání (a zejména arbitráž) je pro Kanadu docela výhodné. Do jaké míry je to pravda, je těžké říct. Řadový občan se může pouze dohadovat, zda by trend zdražování byl bez FTA výraznější.
Základním předmětem sporů je interpretace termínu "subsidy" neboli dotace, především v oblasti zemědělských výrobků a dřeva. V současné době probíhá spor o dovoz kanadského obilí. Američtí farmáři si stěžují, že Kanada podporuje svoje farmáře, a tak žádají o uvalení cla na kanadský dovoz, čímž by se cena dováženého obilí zvedla a oni by jí mohli konkurovat.
Problém s dotacemi je v tom, že je těžké rozlišit, kdy jsou prostředkem k přežití a kdy prostředkem manipulace s cenou, jejímž smyslem je vyřazení konkurence z provozu nebo alespoň její obsazení.
Mezi dotace se dá zařadit prakticky cokoli od zvýhodněných půjček až třeba po nízkou cenu, kterou platí zemědělci v Kalifornii za vodu k zavlažování. Záleží jen na tom, co kdy kdo proti komu vytáhne. Dotační puristi posunují definici na co nejindividuálnější úroveň - neberou v úvahu, pokud se jim to nehodí, obecnější zájmy a problémy společnosti. Proto je tolik stížností USA na zemědělskou politiku států EU.
Bohužel, právě ty obecnější problémy nelze přehlížet. Můžeme dovážet levné brambory, ale pokud to je za cenu likvidace vlastních výrobců, musíme tuto cenu k dovozu připočítat. Možná zjistíme, že je takový levný dovoz vlastně neúnosně drahý.
NAFTA, jak již bylo řečeno, zahrnuje Mexiko. Nejde ovšem o politické úspořádání, ale čistě o obchodní transakce. Přibrání Mexika mělo, alespoň podle mého názoru, zabít dvě mouchy jednou ranou. Otevřít zdroj levných pracovních sil (Mexiko je přece jenom o trochu blíž než Asie) a tím zároveň poněkud snížit příliv ilegálních emigrantů do USA. V první vlně nadšení byla řada podniků do Mexika skutečně přesunuta, mimo jiné kvůli benevolentnímu přístupu k životnímu prostředí. Sociální nejistota a rovněž fakt, že k levné pracovní síle se často nelze dostat bez (nikoli levných) prostředníků, původní optimistický názor na Mexiko zjevně mění.
Dohody FTA a NAFTA představují mechanismus pro vytváření bohatství, a to zejména Spojenými státy. V okamžiku, kdy mají Američané dojem, že se přepočítali, vytáhnou ochranářské metody, jako kdokoli jiný. Smyslem těchto dohod není sdílet bohatství, vyrovnávat životní úroveň a zlepšovat ochranu životního prostředí, ale udržet existující nerovné podmínky.
EU naproti tomu představuje politickou integraci, která je nepochybně nutná, má-li řada relativně malých států vytvořit ekonomicky silný protějšek severoamerickému a asijskému trhu. Tento proces zahrnuje i určitý přesun bohatství (dotace, chcete-li) v rámci společenství, vyrovnávání životní úrovně, volný přesun pracovních sil a tužší standard pro ochranu životního prostředí. Nevím, do jaké míry tento rozdíl mezi EU a NATFtou odráží rozdíl (civilizační) kultury Evropy a Ameriky. Na rozdíl od Táni Zajícové (BL, 10.8. 1998), se však domnívám, že Evropa pochopila Ameriku až moc dobře a že co činí, není z neschopnosti setřást ze sebe evropskou nabubřelost vlastní kulturnosti proti americkému "buranství", ale proto, že evropským politikům dochází, že americký model nemusí být zrovna nejlepší.
Skloubit zájmy zemí EU není samozřejmě lehké. Jak by mohlo být, když si jednotlivé národy dávaly po hubě v celkem pravidelných intervalech. Šílenství irských katolíků a protestantů je jistě dobrým důkazem, jaké překážky je třeba překonávat.
Pokud jde o vztah USA k EU, je zřejmé, že jim ekonomická integrace Evropy příliš nesedí. Jejich politický vliv, odvozený od jejich pozice v NATO jim sám o sobě nezajišťuje přístup k velkému trhu. Návrhy Spojenému království a případně čekatelům na členství v EU, aby se připojili k dohodě NAFTA, jsou očividně zaměřeny především na politické oslabení EU, které by mohlo umožnit proniknutí USA na evropské trhy.
Americké pojetí volného obchodu je nepochybně založeno daleko víc na jejich víře v účinnost reklamy než ve kvalitu vlastní produkce. Stížnosti na Japonce, kteří nejsou ochotni dovážet americká auta, jsou na denním pořádku, přestože je každému jasné, že by museli být šílenci, aby kupovali třeba Fordy místo Toyot. Navíc Američani sami ztěžují prodej dovážených aut, jak jen mohou a když nic jiného, tak nutí zahraniční výrobce, aby přesouvali výrobu do USA.
Jan Werich kdysi vykládal o zubaři z New Yorku, který každou informaci, kterou během války dostal, spojoval s otázkou "Je to dobré pro nás, pro Židy?". Paní Zajícové zjevně vadí, že Britské listy často upozorňují Čechy, aby se ptali ve své národnosti na totéž. Považuje to za pohrdání lidmi doma. Jak absurdní.
