Pravolevý problém
Nedávná výměna názorů mezi Táňou Zajícovou a
Janem Čulíkem (a také zde) znovu nadhodila otázku, kdy je rozlišení "pravicový" a "levicový" potřebné a kdy ne.
Rozlišování mezi pravicí a levicí odvozené od názvů politických stran přestává dávat v "běžném" politickém životě, tedy v případech, kdy řešení určité politické situace jakoukoli stranou u moci konverguje ke kompromisu danému okolnostmi, které jsou mimo dosah právě vládnoucí strany.
Pět politických stran v kanadském parlamentu lze podle názvu rozdělit na pravici (Reformní a Progresivně konservativní strana), střed (Liberálové), levý střed (Quebecká strana) a levici (Strana nových demokratů).
Toto rozdělení však v reálu postrádá smysl. Když byla u moci Konservativní strana, musela díky ekonomickým okolnostem udržovat sociální programy a přijímat silně deficitní rozpočet.
Liberálové, kteří jsou u moci teď, v podstatě dělají "pravicovější" politiku než jim nálepka ukládá. Jelikož nebezpečí pro ně přichází (při volbách) zprava, posunuli svůj program úmyslně tímto směrem. Kdyby se dostala k moci Nová demokracie, musela by svou politiku posunout směrem ke středu, stejně tak jako Reformní strana, která je "pravicovější" než strana Konservativní.
Stejné nepochybně to platí o situaci v ČR. Kdokoli se dostane k moci, nemá příliš velký manévrovací prostor, ať jde o ekonomiku či zahraniční politiku. Tato skutečnost mnoha lidem uniká, a proto s takovým zaujetím provádějí průzkumy veřejného mínění o tom, kdo komu dává přednost.
Zcela jiná situace platí, pokud jde o USA. Sdělovací prostředky se zde bez označení "konservativní", "ultra-konservativní" a "liberální" neobejdou, zejména pokud presentují obecně formulovanou názor z úst méně známého politika. Například výroky člena Justiční komise Kongresu, S.B., citované Jiřinou Fuchsovou (BL, 18.9. 1998): "Nikdo v Kongresu si nepřeje, aby se prezidentovi stala křivda. Americký lid má právo vědět pravdu. Obě strany mají právo být vyslyšeny" nelze plně interpretovat, pokud nevíme ke které straně S.B. patří a ke kterému křídlu v ní.
Liberálové (tedy demokrati) v USA jsou sice označováni za levici, ale pokud bychom jejich pozici promítli do evropského měřítka, byli by asi dost vpravo od středu.
Rozdíl, který jsem se snažil popsat, lze vyjádřit i jinak. Jde-li v prvním případě především o rétoriku a o snahu odlišit se od ostatních, v případě americké pravice jde o výrazný, často bigotně nábožensky založený program, který by jeho zastánci ochotně společnosti vnutili. V tomto smyslu se označení pravicový a ultra-pravicový (ultra-konservativní) používá nepochybně jako nutné vysvětlení, kdo je kdo.
