Britské listy

V týdeníku Observer napsal znalec Německa a středovýchodní Evropy Neal Ascherson v předvečer návštěvy Václava Havla do Británie a při příležitosti šedesátého výročí Mnichova tento komentář:

Je tomu šedesát let, co Británie a Francie ustoupily v Mnichově Hitlerovi. O dva dny později se převalila vlna německých vojsk přes československou hranici a zmocnila se Sudet. O sedm let ouději, když vyklopýtala smutnější a pohublejší Británie z druhé světové války, lidé předpokládali, že se Mnichov stane lekcí, na jakou nikdy nezapomenou. Čím více ustupujete diktátorům, tím více po vás chtějí.

Kosovo, Bosna, Suez? Poučení bylo využíváno i zneužíváno. Poučení bylo neobyčejně posíleno v lidovém povědomí absolutně neporazitelnou směsicí arogance a hlouposti, kterou projevil Neville Chamberlain. Od té doby se pokoušejí pravicoví historikové vytvořit nového Chamberlaina Velikého, státníka, který prý viděl daleko do budoucnosti a obětoval svou kariéru v marné snaze zachránit impérium. Ale lidová paměť měla pravdu.

Pokud o tom pochybujete, podívejte se pořádně na Chamberlainův arogantní úsměv, když odlétal do Mnichova. Je zaznamenán v nynějším televizním seriálu Studená válka, který se právě vysílá na BBC 2. ("Když jsem byl malým chlapcem," říká Chamberlain novinářům, "naučili mě, abych se pokoušel znovu, znovu a znovu.") Ve svém novoročním projevu 1. ledna 1939 rekapituloval Chamberlain předchozích 12 měsíců. Uvedl: "Byl to rok, charakterizovaný neobyčejně silnou dobrou vůlí v pozadí, takže nejsou naprosto žádné důvody k pesimismu..."

Zítra přilétá do Londýna prezident Václav Havel na čtyřdenní oficiální návštěvu. Spolu s ním přicestují někteří členové nové sociálně demokratické minoritní vlády v České republice, včetně ministra zahraničních věcí Jana Kavana. Výročí je pozoruhodnou dobou k takové cestě.

Prezident je příliš moudrý na to, aby tuto záležitost zveličoval. Pouhé dva roky po ostudném Mnichově vykopl Chamberlaina a většinu ostatních "viníků z Mnichova" Churchill z vlády. Takže by bylo nevhodné, kdyby začali Češi mluvit o odpuštění. Avšak Havel o této záležitosti v Británii už mluvil, při předchozí návštěvě, a ukázal, že dobře chápe trvající morální trauma, které vyryl Mnichov do britské duše. Francouzi už nad Mnichovem dávno pokrčili rameny, ale v Británii ta rána stále bolí.

Nejhorší je, že Češi byli připraveni se bránit. Toto výročí nahromadilo znovu všechny staré argumenty, zda měla obrana šanci na úspěch. Někteří britští historikové zdůrazňují, že Hitlerův Wehrmacht ještě nebyl připraven na to, aby bojoval válku v Evropě, a že skupina jeho vedoucích vojenských činitelů byla připravena vzepřít se, kdyby bývala Francie a Británie zaujala vůči Sudetům pevné stanovisko. Jiní tvrdí, že jsou to všechno romantické spekulace ze zpětného pohledu, jejíž účelem je mučit naše svědomí. I kdyby Británie a Francie své závazky splnily, Stalin by asi nesplnil svoje závazky. Bývala by ona tolik vychvalovaná česká opevnění zadržela německá tanky a letectvo, které byly už vycvičené ve skutečné válce ve Španělsku? A nakonec ještě, kdyby nepřátelé Německa skutečně vyhráli evropskou válku, která by začala v roce 1938, Československo by bývalo zničeno jako první. To, zdá se, diktuje rozum. Avšak musí mít rozum poslední slovo?

Československé záložní jednotky byly mobilizovány a přesunuty k sudetským hranicím. Jeden můj český přítel mi jednou řekl: "Pamatuju si, jak duněly boty záložních vojáků dolů po schodech v našem bloku, když odcházeli na frontu. A - víte - mám nyní dojem, že to byl poslední reálný zvuk, který jsem ve svém životě slyšel."

Nyní, po čtyřiceti letech komunismu, se v Praze znovu ozývají reálné zvuky. Vrátily se v listopadu 1989, když lidé stáli na Václavském náměstí a cinkali klíčemi, aby dali režimu najevo, že jeho čas už uplynul. Jiným reálným zvukem je Havlův hlas. Je to hlas, který je v těchto dnech často slabý a ochraptělý nemocí. Ale to, co říká, šokuje a znepokojuje jeho spoluobčany Čechy. Nikoliv proto, že by často nesouhlasili. Ale proto, že Havel říká nahlas, co si Češi myslí soukromě.

Onehdy například Havel konstatoval, že se Československo po Mnichovu mohlo a mělo bránit. Lidé a armáda byli připraveni k boji. Prezident Beneš udělal v roce 1938 vážnou chybu, se se sklonil před mnichovskou dohodou a nařídil svým jednotkám nebojovat. Jizvy, která ta kapitulace zanechala na českém národě, jsou znatelné dodneška.

Havel možná podcenil strašlivé dilema, jemuž Beneš čelil poté, co ho Británie a Francie zradily. Má ale pravdu, když hovoří o těch jizvách. Češi proti Hitlerovi nebojovali, když v březnu 1939 okupoval zbytek Československa (kromě hrstky odvážných vojáků u Ostravy, kteří neuposlechli rozkazu a stříleli proti Němcům). Češi se nepostavili se zbraní v ruce ani proti invazi Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Racionálně řečeno, bývala by to celonárodní sebevražda, kdyby to učinili. Ale hanba stále proniká do kostí a bolest se stále projevuje v tom, co čeští státníci dělají a říkají.

V Londýně budou Havel a Kavan hovořit o české zahraniční politice. Jejich nejvyšší prioritou je vstup ČR do Evropské unie. Ale vstup do EU vyžaduje dobré vztahy se všemi státy EU, zejména s Německem. A záchvaty emocí na obou stranách způsobují, že jsou česko-německé styky bouřlivé.

Miloš Zeman, nový sociálnědemokratický premiér, uvedl, že je vyloučeno, že by rodiny 2,5 miliónu sudetských Němců, vyhnaných po válce, mohly být odškodněny. Většina z nich byli nacisté, uvedl, a sudetoněmecká liga v moderním Německu je "extrémistická". Liga reagovala tím, že prohlásila - neodpustitelně - že Češi za německé nadvlády vlastně netrpěli. Edmund Stoiber, premiér Bavorska, kde žije a hlasuje většina přežívajících vyhnanců ze Sudet, pohrozil, že bude bránit vstupu ČR do EU.

Jako ministr zahraničních věcí se Jan Kavan už pokusil uklidnit tyto rozjitřené pocity. Ale protože je Kavan sám napůl Britem a napůl Čechem, ví moc dobře, jak obtížné je zacházet s ranou Mnichova. Daleko větší zrady následovaly po roce 1938. A přesto právě tato rána se nehojí, ať jsme Němci, Češi nebo Britové. O šedesát let později jsou strach, smutek, trpkost a hanba Mnichova pořád v naší krvi.