Je nejvyšší čas odpustit chudým zemím jejich dluhy
V kanadském deníku The Ottawa Citizen vyšel 2. listopadu 1998 článek Boba Harveye "Cancel Third World Debt Now" týkající se potřeby přerozdělení světového bohatství. V daném kontextu se dá anglický titulek celkem výstižně přeložit jako "Je nejvyšší čas odpustit chudým zemím jejich dluhy".
Předkládám čtenářům jeho překlad, protože se domnívám, že jde o velmi naléhavý problém současného světa. Pro uklidnění některých čtenářů dodávám, že uvedený deník, je solidně konservativní, stejně tak jako současná kanadská federální vláda, jejíž ministr financí, Paul Martin, ve článku figuruje. Upozorňuji ještě, že jsem v zájmu přehlednosti vynechal několik výplňových odstavců.
Je nejvyšší čas odpustit chudým zemím jejich dluhy
Každý rok umírá v Ethiopii 100,000 dětí na choroby, jimž lze předejít (jsou-li peníze na prevenci - poznámka JJ), zatím co ožebračeným státům sub-saharské Afriky je dále pouštěno žilou - jen na úrocích půjček zaplatí ročně ohromujících 19 miliard dolarů.
Na druhé straně západní podnikatelé takměř rutinně odstupují od miliardových dluhů, aniž by se to nějak dotklo jejich osobního bohatství a životního stylu.
Pravidla hry pro chudé státy, které se dostanou na pokraj bankrotu, jsou ovšem podstatně odlišná. V současné době je přípustné, že podnikatel vyhlásí bankrot firmy a přěsto mu zůstane podstatné osobní bohatství. V případě chudých států neexistuje žádné pravidlo, které by jim umožňovalo začít znovu.
Bankrot firmy Olympia and York v roce 1992 je toho zářným příkladem. Tato firma se sídlem v Torontu, patřící bratrům Reichmannům, zkolabovala s miliardovými dluhy. Věřitelé dostali zpět pouhých 15 centů z každého dolaru. Nicméně zmíněným bratrům zůstalo podstatné osobní bohatství. Nejstarší z nich, Paul, dokázal jeho pomocí získat znovu kontrolu nad Canary Wharf v Londýně, což je projekt, který společnost Olympia and York do dluhů a bankrotu dostal v první řadě.
Reichmannovi pomohly zpět na výsluní dvě okolnosti - velmi bohatí podpůrci a zákon o bankrotu. Právě ten umožňuje, že pan Reichmann a tucty jemu podobných podnikatelů nejsou zavrženi. Je jim promíjeno, že za sebou nechávají miliardové dluhy. Pravidla hry můžete odsoudit, jestli chcete, ale pan Reichmann zákon nepřekročil.
Podobně jako Paul Reichmann, i místní vlády se mohou vyhnout drtivému břemeni dluhů. Kalifornské "Orange County" například vyhlásilo bankrot v roce 1994.
V případě zchudlých států třetího světa se však hraje z jiných not. Například Mozambik je v podstatě zbankrotovaný, ale žádný světový zákon ho nechrání před dopadem dluhu.
Zákony, které postavily pana Reichmanna zpět na nohy, jsou humánní a Paul Martin (ministr financí kanadské federální vlády, před tím významný podnikatel v loďařství - poznámka JJ) chce jejich duch použít i v přístupu k zemím, jako je právě Mozambik.
Na setkání ministrů financí skupiny sedmi průmyslových států zdůrazňoval, že je čas zmírnit míru zadluženosti těchto států. Naznačil, že je pro prominutí dluhů některých postižených afrických států a řekl, že světové společenství "musí zaručit, že břemeno dluhů bude sníženo na přijatelnou úroveň - a to brzo".
Válka, sucho a klesající ceny komodit devastovaly mozambické finance, ale mezinárodní věřitelé stále trvají na splátkách dluhu, které zaškrcují základní služby, například lékařskou péči. V Mozambiku dnes umírá každé čtvrté dítě před dosažením věku pěti let. Jsou to oběti nemocí podvýživy a dalších ran způsobených kolapsem ekonomiky.
Jubileum 2000, globální koalice církví a humanitárních skupin, prohlašuje, že Mozambik a další státy se nemohou osvobodit z horentních dluhů bez vydatného přispění staromódního odpouštění. Dluh mnoha těchto zemí roste rychleji než jejich schopnost splácet.
Kanadské a další církve chtějí tento stav změnit přesvědčováním bohatších států, jako Kanada, aby odepsaly dluhy 50 nejzbědovanějším (1) národům včetně Mozambiku, Ethiopie, Súdanu a dalších 32 afrických států.
Bernardino Mandlate, metodistický biskup z Mozambiku, prohlásil: " Situace s chudobou v Mozambiku je zoufalá. Co dluh způsobuje naší zemi, je zavrženíhodné. Žijeme v naprosté bídě, daleko pod hranicí chudoby. Školství je v troskách, stejně jako zdravotnictví." Podle biskupa nejsou peníze ani na učitele ani na léky. V mnoha částech země chybí zdroj pitné vody. Dokonce i v hlavním městě země Maputu je trvale tekoucí voda nevídanou událostí.
Zatím co většina obyvatel Mozambiku (stejně jako čtvrtina světové populace) žije za méně než jeden dolar denně, splátky dluhu dělají víc než 100 miliónů dolarů ročně, což je víc než rozpočet na zdravotnictví, školství, policii a soudnictví dohromady (2).
Dvě třetiny dluhů afrických států jsou u (bohatých) států jako Kanada, a finančních institucí jako Mezinárodní měnový fond (MFF) a Světová banka (SB).
Až dosud narážela snaha o ulehčení situace na odpor Německa a Japonska, jejichž postoj odráží obavu, že odpis dluhů povzbudí jiné státy k vypůjčování a nezodpovědné spotřebě. Ironií je, že růst německé ekonomiky po druhé světové válce souvisel se štědrou zahraniční pomocí a pak odpisem většiny německých dluhů v roce 1953.
Existují další příklady odpisů: USA odepsaly ve třicátých letech dluhy Británie, Francie a Itálie. Před nedávnem prominula Kanada vysoce zadluženým zemím 900 miliónů dolarů rozvojových půjček. Nicméně 18 těchto zemí jí dluží dalších 1.2 miliardy dolarů, především prostřednictvím Export Development Corporation a Canadian Wheat Board.
Roy Culpepper, ředitel ottawského North-South Institute, zastává názor, že odpuštění dluhů rozvojovým zemím neodstraní bídu v Africe a že pro kanadskou vládu nebude jednoduché přesvědčit vlastní daňové poplatníky o nutnosti zahraniční dluhy prominout. "Není, ale žádný důvod, proč to neudělat.", říká, "Časem se stejně budeme muset ptát, co je naším cílem. Zda rozvojovým zemím pomáhat, nebo z nich vysát, kolik je jen možné."
Zadlužené země ovšem splatily původní dluh několikanásobně. Od roku 1981 zaplatily 2.9 biliónu dolarů na pokrytí dluhů, které v roce 1980 představovaly 568 miliard dolarů.
V současné době dluží 33 sub-saharských států 235 miliard dolarů a tento dluh stále roste, protože dlužníci se opožďují se splátkami. Ethiopie a Mozambik mají největší potíže. Polovina jejich příjmu z exportu padne na splátky. Mozambik dluží asi 5.8 miliard dolarů - zhruba cenu dvou amerických bombardérů B2.
Biskup Mandlate řekl, že kdyby byl mozambický dluh prominut, víc dětí by mělo přístup ke vzdělání, víc lidí by mělo přístup k základní lékařské péči a očkování a méně lidí by umíralo na banální choroby.
Biskup rovněž řekl, že Mozambik by znovu nabyl nezávislost alespň částečně. V současné době musí Mozambik projednávat jakékoli změny svého rozpočtu se Světovou bankou ve Washingtonu.
Před čtyřmi lety SB trvala na tom, že mozambické oříšky kešu musejí být exportovány nezpracované do Indie, protože tamní zpracovatelský průmysl je dotován vládou (výsledný produkt je levnější a jeho prodej přinese větší zisk - poznámka JJ). Většina mozambických podniků na zpracování kešu byla nuceně uzavřena a 7000 lidí přišlo o zaměstnání.
Od té doby nová studie SB ukázala, že mozambický kešu průmysl byl před demolicí výkonný a ziskový. "Kde je naše nezávislost? Kde je naše svoboda?" ptá se biskup Mandlate.
Podle organizace UNICEF by 9 miliard dolarů investovaných do zdravotní péče, výživy a zlepšení hygienických podmínek zachránilo 21 miliónů lidí v sub-saharské Africe. Tuto investici si ovšem tyto země nemohou dovolit, protože platí ročně 13 miliard dolarů jen na pokrytí úroků z půjček. V Ethiopii, jak již bylo řečeno, umírá ročně víc než 100000 dětí na nemoci jimž je možné předejít - částečně proto, že její splátky dluhů jsou čtyřikrát vyšší než výdaje na zdravotní péči.
V letošním září doporučila konference OSN, týkající se obchodu a rozvoje, dlouhodobější řešení než prosté odepsání dluhů: jakýsi mezinárodní soud dlužníků. Ten by umožnil ochranu států před věřiteli a projednání výhodnějších podmínek pro vyrovnání dluhů.
Během několika posledních let prokázaly Světová banka a Mezinárodní měnový fond větší ochotu tuto i další varianty řešení problémů rozvojových zemí zvážit. Jack Boorman, ředitel strategického rozvoje MMF, naznačil podporu mezinárodnímu soudu dlužníků, když na zmíněné konferenci prohlásil, že "správné řešení (otázky dluhů) je v zájmu všech. Tento problém existuje a mezinárodní společenství jej musí vyřešit."
Na stejné konferenci prohlásil hlavní ekonom SB, Joseph Stieglitz, že podíl chudých na utrpení, spojeném s krizí zadluženosti, která od roku 1975 postihla víc než 100 zemí, byl neúměrně velký. Pan Stieglitz řekl, že je zřejmé, že ekonomické reformy fungují v zemích, které je plně podporují a že jediná cesta jak tuto podporu vytvořit, je uvolnit peníze pro vzdělání a lékařskou péči.
Sedmička průmyslových zemí shromáždila loni 100 miliard dolarů na zastavení krize ve východní Asii. Přes to všechno, dětská prostituce je tam na vzestupu, výdaje na zdravotní péči byly sníženy, podvýživa je na vzestupu a v Thajsku a Indonesii se miliůny dětí letos nevrátí do školy. A to jde o země které jsou daleko vlivnější než Mozambik nebo Ethiopie (3).
Jak Mr Stiglitz vysvětlil: "Nevinní přihlížející, kteří nemohou ovlivnit okolnosti vedoucí ke krizi pak nesou její největší břímě".
Překlad Jiří Jírovec
Poznámky
(1) V originále je použit výraz nejzadluženější. Protože absolutně nejzadluženějším jsou nepochybně USA, měl autor článku patrně na mysli relativní zadluženost vzhledem k národnímu důchodu, tedy schopnosti platit.
Uvedené číslo je třeba dát do souvislostí. Mozambik má 16 600 000 obyvatel (údaj z roku 1992). Výdaj 100 miliónů dolarů na zdravotní péči, vzdělání, soudy a policii se rovná zhruba šesti dolarům na hlavu. I když je cenová hladina v Africe jiná, jde o pakatel. To je tak rozpočet jednoho profesionálního klubu košíkové. Třicet miliónů dostává údajně za rok basketbalista Jordan jen za reklamu firmy Nike. Baseballový hráč Piazza podepsal nedávno několikaletou smlouvu na 91 miliónů dolarů.
Podle encyklopedie Grolier (1998) má Mozambik 342 lékařů, Kanada na dvojnásobný počet obyvatelstva jich má 60600. Tomu odpovídá i rozdíl v kojenecké úmrtnosti 6.8 a 136 na 1000 narozených dětí. Očekávaná délka života je 46 (m) a 49 (ž) let v Mozambiku a 75 (m) a 82 (ž) let v Kanadě.
V tomto směru je zajímavé srovnání s jedenáctimiliónovou Kubou, kde je podle stejné encyklopedie 34700 lékařů, kojenecká úmrtnost 10.5 z 1000 a očekávaná délka života 75 (m) a 79 (ž) let.
Autor zde bohužel nevysvětlil, že finanční injekce (bailouts) nejsou určeny pro vylepšení podmínek země, která je v trablu, ale pro povzbuzení investorů, kteří vlastně celý problém způsobili. Prestože peníze do dané země nemusejí fyzicky vůbec dorazit, je většinou podmínkou "pomoci" příslib vlády, že si prostřednictvím občanstva utáhne opasek. Občan se pak dozví, že si žil nad poměry a že bude míň peněz na vzdělání a zdravotnictví. Přichází k tomu jako slepý k houslím, což ostatně potvrzuje sám pan Stiglitz ze Světové banky.
