Václav Klaus, jeden rok po svém pádu
(An English version of this article is available in the current issue of The Electronic New Presence)
V listopadu 1997 zažil český politický svět nejdramatičtější událost od rozčlenění Československa. Nyní, rok po stranickém puči v ODS, který selhal, je Václav Klaus stále vysoce populární - ke škodě své země.
Před rokem zničil Klausovu pověst jako šéfa strany a ministerského předsedy finanční skandál, který ho donutil rezignovat na své vedoucí funkce. Vysocí generálové v ODS povstali proti Klausovi ve snaze vykroutit vedení této strany z jeho rukou. Cílem rebelů bylo proměnit ODS v moderní stranu, která by nespoléhala tak silně na jediného člověka. Na okamžik, koncem listopadu 1997, se téměř zdálo, že se jim to podaří.
Avšak rebelové nesmírně podcenili svého protivníka a jeho popularitu mezi řadovými členy ODS. Mocné a silně disciplinované místní stranické organizace se za Klause pevně postavily. Disciplína místních organizací ODS je jen o něco slabší než disciplína místních organizací KSČM a místní aktivisté ODS důvěřovali svému dlouhobému vedoucímu představiteli strany a nikoliv zdánlivě nevděčným pučistům.
ODS se tedy nepodařilo vyměnit svého prvního a jediného stranického předsedu. Selhala ve zkoušce své institucionalizace a posunula se směrem ke kultu osobnosti. Úsilí ODS za poslední rok dostat nové své lidi do ohniska veřejného zájmu víceméně selhalo. Je zcela zjevné, že lidi jako náměstek předsedy Ivan langer prostě nejsou tak významnými politickými osobnosti jako spoluzakladatel ODS a bývalý ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec. Žádný ambiciózní mladý muž nemůže doufat, že se mu podaří zastínit ve veřejné aréně Kim Ir Klause.
Plán B: Unie svobody
V polovině prosince 1997 bylo jasné, že pokus rebelů o puč selhal, a nevěděli, co dál. Původně nechtěli utvořit samostatnou politickou stranu, a dosud si nejsou jisti, co si počít se svou Unií svobody. Tak jako ODS, Unie svobody je strana, která se celá točí kolem Václava Klause: samozřejmě, je založena na negaci Klause: Unie svobody se točí proti směru hodinových ručiček a nikoliv po směru hodinových ručiček jako ODS, ale Klaus je i pro Unii svobody stále základním ohniskem.
Po dobu několika měsíců se zdálo, že Unie svobody zastíní ODS, a kdyby se konaly předčasné volby v březnu a nikoliv v červnu, mohlo to znamenat konec ODS. Avšak establishment poskytl Klausovi šest a půl měsíce k tomu, aby se zotavil ze svého zostuzení, a Klaus tohoto času využil k tomu, že útočil všemi zbraněmi, jaké znal. ODS nad nejasně definovanou Unií svobody v červnových volbách zvítězila.
Politické nekrology za Klause byly předčasné - viz můj vlastní, Britské listy, 1. prosince 1997 - ale je jasné, že Klaus ztratil jakýkoliv kontakt s realitou. Jak mi kdosi tuhle řekl: "ODS přestala být stranou společenských vítězů a stala se stranou společenských poražených."
Klaus jako tvůrce definic
Klaus byl začátkem devadesátých mužem v čele, byl to člověk, který definoval skoro všechna pravidla hry v dnešní české politice: Klaus definoval hru samu. Vytvořil instituci stranického systému a úspěšně argumentoval, že země nemusí nijak "experimentovat", ani nemusí jít "třetí cestou". Klaus byl mužem, který vytvořil koncem roku 1990 druhou revoluci a začátkem roku 1991 prohlásil soukromé vlastnictví a tržní hospodářství za standard (nevadilo mu, že neexistoval právní rámec).
Klaus byl také klíčovou figurou, když rozhodl, že nová společnost se bude skládat z deseti miliónů Čechů v nové nezávislé republice, která nikdy předtím neexistovala. I po svém velkém pádu před rokem se Klaus brzo vrátil a podepsal o půl roku později se sociálními demokraty "opoziční smlouvu". Tím Českou republiku nevyhnutelně posunul směrem k dvoustranickému, většinovému volebnímu systému. Klaus definoval - a bylo mu dovoleno definovat - politické spektrum "pravice" a "levice" v České republice, které je všeobecně jinde ve světě považováno za zastaralé.
Ztráta kontaktu s realitou
Avšak v poslední době prokazuje Klaus svou neschopnost zůstat v čele úsilí definovat českou společnost a politiku. "Opoziční smlouva" připravila Klause o důvěru občanů v autentičnost jeho pravicového přesvědčení. Nedávné Klausovy volební výsledky nebyly příliš dramatické a ztráty, které ODS utrpěla v Praze, kde bývala velmi populární, musely být skutečným šokem i Klausovu vlastnímu pocitu nadřazenosti. Megalomanský billboard na místě, kde stával Stalinův pomník, lze interpretovat jen jako chybu politického úsudku.
Možná je nejzajímavější, že ze všech rysů české společnosti, které Klaus dokázal vytvořit a úplně nově definovat, je jeden prvek současného společenského vývoje, který se vymyká Klausovým mocným schopnostem vytvářet sociální definice: informační technologie. Klaus byl vždycky pozadu a nebyl ochoten dohnat vývoj, pokud jde o pochopení možností, které nabízejí osobní počítače a internet.
Klausovy rané výroky o informační technologii byly směšné, zejména protože pocházely od člověka, který se tak často prezentoval Čechům i cizincům, že je v ČR "daleko západnější než všichni ostatní". Navzdory tomu, že se Klaus začátkem devadesátých let přidával ke všem nejnovějším hospodářským trendům, zdá se, že mu vždycky byly nesympatické ony přílohy o informační technologii, které pravidelně vycházejí ve Financial Times nebo v týdeníku Economist a které debatují a možnostech a výzvách, které přináši nová technologie. Česká republika zaostala a do závodu na poli informačních technologií se přidala teprve pozdě - nyní má hodně co dohánět.
Klaus se pokusil před čtrnácti dny ignorovat veřejné protesty proti SPT Telecomu. Jeho lidi zveřejňovali posměšné poznámky v novinách (např. Martin Říman v Lidových novinách dne 18. listopadu 1998), které se pozoruhodně snažily vytvářet dojem, že internet je jen pro elitu, kdežto ODS je pro obyčejného člověka. Poslušní Klausovi pacholci jaksi nezdůraznili, že poplatky za telefon mají stoupnout pro všechny (nikoliv jen pro uživatele internetu) a že stoupají v důsledku politiky, která byla zavedena za Klausovy vlády.
Klausovo odmítání uvažovat o možnostech informační technologie je v každém případě dírou v jeho politickém brnění. Každý politik, který chce Klause o něco předstihnout, by měl podporovat šíření počítačů a internetu. Státní programy pro vybavení škol počítači napojenými na internet a programy pro snížení ceny připojení k internetu pro občany doma možná nepatří k nejvýznamnějším volebním slibům, ale jsou samy o sobě populární dost. Česká republika je si všeobecně vědoma, že je důležité poskytnout jejím dětem moderní vzdělání, které je připrav pro pracovní příležitosti v příštím století. Klausovo opakované odmítání technologického rozvoje pohlíží směrem zpět, a tak zde je konečně něco, co by mohl pro mladou Českou republiku definovat jiný politický představitel.
Jeden rok po Klausově pádu jsou konečně šéfovy slabosti zjevné většině lidí, to ale neznamená, že se Klaus stal dinosaurem. Byl poražen, ale neznamená to pro něho konec. Má za sebou disciplinovanou organizaci a jako komunisté i Klaus bude i nadále schopen přimět své věrné straníky, aby pro něho při volbách hlasovali. Klaus možná už není schopen definovat všechna pravidla politické hry, ale už pro definování skoro žádní pravidla nezbývají. Jedno pravidlo, které by Klaus chtěl definovat, se týká českého prezidentského úřadu...
(Pokračování zítra)
