Pinochet: Je dobré promíjet zločiny spáchané v autoritářských či totalitních režimech?
Takto promluvil jeden stařec, který byl za život svědkem mnohého, napsal v listě Observer v neděli Andrew Marr: "Nejlépe je mlčet a zapomenout. A k zapomínání nedojde, postavíme-li lidi před soud." Řekl to před třemi lety Pinochet.
Zní to moudře, pokračuje Marr. Například je to velmi blízké názoru britské vlády, jak by se mělo postupovat v Severním Irsku. Lidi by se tam úmyslně měli snažit zapomenout na staré křivdy. Je zapotřebí kolektivního zapomnění, mají-li se společnosti uzdravit a být schopny jít kupředu. Pokud to znamená, že vrahové uniknou spravedlnosti, no, zralí lidé rádi vymění toto menší zlo za větší společenské dobro.
Stejným způsobem jsme skoro zapomněli na Pinocheta. Musel nám ho připomenout osamělý španělský soudce, Zkazil Pinochetovy výlety do obchodního domu Harrods, návštěvy u lady Thatcherové, semináře o chilské penzijní politice. Ale tři lordi se soudními pravomocemi v Horní sněmovně nezapomněli. A tak vypuklo peklo. Washington, stejně jako Latinská Amerika, budou šokovány tímto znovuotevřením Pinochetova případu. Chilská vláda také: britští vývozci, diplomatické a vojenské establishmenty i pravicový establishment osmdesátých let.
Evropa je, široce řečeno, na opačné straně. Zde vyvažují situaci zejména osobní přesvědčení britského ministra vnitra Jacka Strawa a prosby chilských pozůstalých.
Modelem konfrontace je denacifikace, vytvoření nové společnosti na základě jasného a všeobecného odsouzení předchozí společnosti. Daleko mimo německou zkušenost, velká většina našeho politického přesvědčení ohledně toho, co je správné a co je špatné, vyplývá z našeho odmítnutí zapomenout na Hitlera. V ceremoniích, ve filmech i v knihách úmyslně na Hitlerovy zločiny pořád vzpomínáme. Bez tohoto vzpomínání by byly základy moderního liberalismu suché a drolivé.
Konfrontace nemusí vést k popravám. S tím souhlasí mnoho Chilanů.
Opačný model má především Rusko. Tam se nikdo nepokusil záměrně odsoudit historické zlo. Stalinovi političtí dědicové zasedají v parlamentě a linou se z nich protižidovské a expanzionistické tirády, za něž by v Berlíně byli okamžitě zatčeni. Ruská elita se rozhodla ignorovat tlak nevyřešené historie na svých zádech a soustředit se, pokud to jde, na modernizaci a reformu.
Historie je křoví z ostnatého drátu: všude roste z krve a z nenávisti. Kdybychom vzpomínali na všechno, byli bychom zachyceni na jeho ostnech po celý život. Ale Rusové selhávají. Nestačí říct, zapomeňme. Otázka je: poučme se, co se stalo, a proč.
Pokud existuje historie, na jejímž průběhu se všichni shodnou, znamená to, že existuje vítěz, uzávěrka, morální poučení.
Zapomenout je náhražkovým, nedokonalým řešením. Je to přijetí neúplné totožnosti, ve veřejném i v soukromém životě.
Jestliže bude Pinochet postaven před soud, chilská armáda se možná pokusí o puč. Ale na druhé straně - jak to může pomoci Chile nebo Latinské Americe, budou-li se všichni vyhýbat temným stránkám její historie? Žádná tržní ekonomika nevydrží příliš dlouho bez liberální demokracie. Žádná demokracie nemůže bezpečně postavena na neprozkoumaných základech korupce a despotismu.
A o to právě jde. Spisovatel Mario Vargasa Lhosa nám připomíná, že Pinochetův příklad stále děsí Latinskou Ameriku. Pinochet byl vzorem pro vojenský puč v Peru v roce 1992 a pro pokusy o puč v tomto desetiletí v Guatemale, ve Venezuele, a inspiroval vojáky v Bolívii a v Colombii.
Rychlý hospodářský růst Chile a nepochybná obava z Allenda ve středních vrstvách znamená, že Pinochet zůstává populární. Ale Lhosa zdůrazňuje: "Kdyby byla vojenská diktatura nejrychlejší cestou k hospodářskému rozkvětu, Latinská Amerika, s historií plnou vojenských despotů, by byla nejmodernějším kontinentem. Ve skutečnosti je tato autoritářská tradice pro Latinskou Ameriku katastrofou. Nejenže vyvolala chudobu, korupci a utrpení, ale pravicové vojenské dikatury vyvolaly zároveň protidemokratická extrémně levicová hnutí."
Některé Pinochetovy stoupence zraňuje to, čemu bychom měli tleskat - totiž urážka a ztráta důstojnosti, kterou byl postižen nejen Pinochet, ale i celá chilská vojenská tradice a celé archaické vojenské parádní pochodování, zkorupované diktátorské armádní machismo Latinské Ameriky. Je zbytečné, zastaralé a nebezpečné. Je to pozůstatek studené války. To, co se nyní stalo s Pinochetem, je takové zostuzení pro jihoamerickou vojenskou tradici, jako byla porážka ve válce o Falklandské ostrovy.
Řekněme to jinak: Existuje riziko, že budou lidi umírat, vrátí-li se Pinochet triumfálně domů. Ne teď, prostě nevypočitatelně, v budoucnu, někde. Ale svět, kde bývalí masoví vrazi, kteří zastávali státní funkci, jsou mimo dosah zákona, a kde si udržuje tradice černých brýlí a vojenských bot určitou důstojnost a pověst, je nebezpečnějším světem pro chudé a bezmocné lidi než svět, v němž pinochetové se jednoho dne budou muset ze svých činů zodpovídat soudu.
Argumentovat, že Pinochet by měl jet domů, znamená tvrdit, že je nejlepší politikou zapomnění, že Pinochetovo dědictví není zlo, ale že je to dědictví smíšené, že ekonomický růst anuluje mučení a vraždy, že liberalizace trhu je důležitější než demokracie, že vojenský způsob vlády je dobrý.
Ano, mezinárodní život je plný přetvářky a každému se měří úplně jiným metrem. Ne, o tento problém si Britové neříkali. Ale nyní je Pinochet tady, máme ho, a máme povinnost jednat tak, jak my jednáme.
V historii ještě žádná země nezeslábla ani nezchudla tím, že se postavila na obranu demokracie. Nejsme rozkročeni nad celým světem. Jsme jenom bezvýznamná minimocnost ve stínu Spojených států.
Ale máme tady právo a zákonnost a máme vězení u londýnského soudu v Bow Street.
