Czech media, Czech politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in
English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.
(Redaktor Britských listů Jan Čulík je v tomto vánočním týdnu na dovolené. BL budou vycházet pravidelně do středy 23.12., další číslo vyjde v pondělí 28.12. Přejeme čtenářům hezké vánoce!)
Soudružka Ostrava
Úvaha o české literatuře v 50. letech
Martin Pilař, Ostravská univerzita
Po únoru 1948 se postavení severní Moravy a zvláště Ostravska v celonárodním kontextu radikálně změnilo. Působením ideologické propagandy se především průmyslové oblasti severní Moravy měly velmi rychle a radikálně proměnit v ukázkovou "dílnu nového lidství". Obraz výsadního politického a ekonomického postavení Ostravska v rámci celé republiky je zachycen např. v básni Viléma Závady Můj ostravský kraj (sb. Polní kvítí, 1955): "Když volnost ucítils, můj kraji,/ zahrabals kopyty a dal se v klus./ Z nozder ti žhavé ohně plají,/ zem naši táhneš za sebou jak vůz." Tlak oficiálních požadavků na "angažovanou" literaturu se však míjel se spisovatelskými schopnostmi zdejších autorů ochotných vstoupit do služby ideologie i s místními dosti omezenými publikačními možnostmi. Významným specifikem Ostravska byla také skutečnost, že se sem za inspirací i poučením sjížděli i autoři z ostatních krajů na tzv. "literární brigády". Dát najevo zaujetí tématem budování zdejšího těžkého průmyslu bylo vnímáno jako jeden z podstatných imperativů celé tehdejší oficiální literatury. Výmluvné svědectví o literárních plodech dobové konjuktury zájmu o Ostravsko podává sborník poezie, prózy a úryvků dramat, který vyšel pod názvem Spisovatelé Ostravsku (Československý spisovatel, 1953).
V regionu severní Moravy bylo možno provádět "revoluční přeměnu" literatury podstatně radikálněji a snáze než v tradičních centrech české kultury, jež mají na rozdíl od Ostravy hluboké historické zázemí a jsou většinou centry rozvoje humanitních věd a umění. Díky svému pohraničnímu a průmyslovému charakteru jakož i pestrému národnostnímu a sociálnímu spektru obyvatelstva, které z něj vyplývá, byl právě tento region velmi vhodným prostorem pro pokus o narušení humanitních a intelektuálních tradic české kultury "zdola". Dobová politická hesla pronikala do časové lyriky a přispívala k mýtizaci a heroizaci manuálně pracujících dělníků, zvl. horníků a hutníků: "Já jsem havíř, kdo je víc? - / tak jim touha zvoní, když novému jaru vstříc/ květ na haldě voní." (Bohumil Marek: Soudružka Ostrava, 1954) V takovémto společenském klimatu nebylo prostoru pro uznání opravdového uměleckého počinu, pro nějž by neměly mít dobové společenské požadavky určující význam. V rozporu s oficiálními proklamacemi byla úloha slovesného umění v životě společnosti naprosto nivelizována. Tvůrčí umělec byl přesouván z extrémního postavení hlasatele nejzávažnějších myšlenek do neméně extrémního postavení "dělníka slova". Na Ostravsku se v této době setkáme s četnými příklady povyšování tvůrčích schopností dělníka, popř. estrádního baviče nad schopnosti básníka či romanopisce: "Nejsou ovšem všechny havirske vtipy zrobeny jen pro smích! Mnohy havirsky vtip poví často o životě a práci našich havířů více než leckterý román." (Jan Rohel: Hornický humor, 1953) Povídkový soubor Josefa Filgase Za mrazivých dnů (1953) pojednává o počáteční fázi budování Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích. Z následující ukázky je zřejmé, že i prestiž technické inteligence byla zpochybňována (Jde o výňatek z epizody, v níž je betonář Šíma přesvědčován, aby se ujal vedení zimních prací na stavbě): "Oni mají školy" - bránil se Šíma. "Ty máš odvahu a důvěru v Sovětský svaz, a to je někdy víc" a Tobola hned dodával Šímovi odvahy - "oni mají školy, pravda, ale nemají takovou betonářskou školu, jakou máš ty (...) Kdo tě překoná, kdo se ti vyrovná?"
I v takovýchto podmínkách se nadále rozvíjela bezručovská tradice a nacházela svoji novou podobu. Bezručovy 80. narozeniny v r. 1947 byly impulsem k další vlně epigonské tvorby, která přesahovala hluboko do let padesátých. Na jejím počátku stála v r. 1948 sbírka Josefa Filgase Slezské písně nedozněly, Petře Bezruči (pod psedonymem Ondra Foltýn). Obdiv k Bezručově sociální kritičnosti ve Filgasových neumělých verších ještě nesměřuje k jednoznačné politické interpretaci básníkova odkazu. Sbírka Bohumila MarkaSlunce nad zásekou vyšla v témže roce, ale vztah k bezručovské tradici je zde naprosto jiný a typický i pro následující léta. Hovoří se v ní již o současné době, v níž se veškeré dávné Bezručovy sny o šťastnějším životě v jeho kraji úspěšně naplňují: "Pod Těšínem u Karvinné/ první hvězdy z temnot plály/ a ze šachet rázem jiné/ sny havířů vyfáraly." V podobném duchu se k Bezručovi hlásili mnozí regionální i jiní autoři ve sborníku Spisovatelé Ostravsku. Charakteristické bylo např. vystoupení představitele nejmladší generace regionálních básníků Jaromíra Nohavici, který v básni Nová Ostrava nejprve slezského barda téměř důvěrně oslovil ("Přijďte se podívat do nové Ostravy,/ náš drahý básníku z Beskyd.") a poté se pokusil parafrázovat jeho revoluční verše: "Z vysokých pecí jde plamen a dým,/ i v našich srdcích je plamen./ Vy jste nám pomohl veršem svým úderným/ navždycky súčtovat s pánem." Je více než zřejmé, že bezručovská tradice po únoru 1948 výrazně ožila a že se k ní přihlásila celá řada tvůrců z celého Československa. Bezručův odkaz byl však zjednodušen k agitačním účelům a v obrovském množství konjukturálních nápodob je těžké hledat verše, jež by se přibližovaly jeho uměleckému mistrovství.
Josef Kainar, který během válečných letech skládal v Ostravě svá "stará blues", se na počátku 50. let proslavil hlavně jako autor sbírky Český sen, jež byla vnímána jako jeden ze žádoucích vzorů pro tehdejší poezii. O Kainarově přizpůsobení se režimním požadavkům svědčí i báseň Ostravská neděle (Spisovatelé Ostravsku), z níž stačí ocitovat jen jednu strofu: "Jen ať kahan míru/ do rubání hledí!/ Když se uhlí sype,/ trne Truman bledý." Při čtení budovatelské poezie vzniklé na severní Moravě se vnucuje otázka, zda neměl "český sen" svoji "ostravskou" variantu. Četné příklady potvrzují oboustranné ovlivňování historicky zakotveného "českého snu" a "ostravského snu", jenž je mnohem konkrétnější nejen svým místním určením, ale i upřednostňováním aktuální přítomnosti. Kainarovský "český sen" se odehrává ve velmi širokém časovém rozmezí od vraždy pohanské kněžky v mýtických dobách až po idylicky šťastnou budoucnost, do níž se "budoucí bohatýr" probudí. Dějinný rámec "ostravského snu" je tvořen Bezručovými obrazy zbídačeného Ostravska (obsahující tušení proletářské revolty) a budovatelskou současnotí, jež se prolíná s vizí ideální budoucnosti. Ostravsko bylo regionálními autory i "literárními brigádníky" vnímáno také jako "bojiště", tedy jako místo dramatického sváru mezi odumírající, starou dobou a rodící se dobou novou. Protikladnost "starého" a "nového" světa se v publicistice i v uměleckých dílech prolínala s dalšími kontrastními obrazy: válka x mír, Západ (USA) x Východ (SSSR). Vojenská činnost byla nahrazena bojem o rekordy v těžbě uhlí, tavbě oceli a dalšími formami "socialistického soutěžení". Základní rysy tematiky "ostravského snu" jsou doložitelné nejen z ukázek tvorby psané na společenskou objednávku, ale i z poněkud spontánnější slovesné tvorby horníků, jež navazovala na tradici místního folkloru, např: "Tam, tam na východě,/ mladé slunko září,/ a já fárám do tmy/ s rozjasněnou tváří." (Lidová poesie hornická, 1950) Z "černé Ostravy" se stalo "město světla" a Vilém Závada tuto metaforu dokonce použil v názvu své sbírky z r. 1950. Ostrava však nebyla prosvícena jen vycházejícím sluncem a nočními ohnivými záblesky nad hutěmi. Podstatným zdrojem světla a optimismu byly i rozsvícené rudé hvězdy nad závody, hlásající plnění plánu. Další ustálenou metaforou v budovatelské poezii byly hornické kahany, vnímané jednak jako jakýsi novodobý zdroj "světla v temnotách", jednak jako nezbytný atribut dobového hrdiny a "mučedníka" práce. "Dnes je můj kahan jednou z hvězd a září nad městem", napsal tehdejší pracovník SČS Jan Noha (Spisovatelé Ostravsku ). Stávalo se dokonce, že básníci vnášeli do přírody obraznost továrny a výrobního procesu: "V chemické továrně lesa/ na kyslík, ozon, pryskyřice,/ nebude výroba klesat..." (V.Závada: Město světla) Převaha lidského živlu nad přírodním zde (i v mnohých dalších dobových básních) signalizuje kořistnický vztah k přírodnímu bohatství, jenž se odrážel i v necitlivém zasahování do severomoravské krajiny. Ostravsko zobrazené v budovatelské poezii přišlo o vyhrocenou dramatičnost a rozporuplnost, typickou pro Bezručovu poezii. Často bylo zachycováno jako místo budoucí idyly, jež se částečně začíná naplňovat. Stalo se krajinou dokonale ovládanou a pokořovanou člověkem.
Jak vyplývá z několika výše uvedených citací, magičnosti "ostravského snu" zdaleka nepodlehli jen spisovatelé s malou publikační zkušeností, ale i některé nesporné umělecké osobnosti. Platilo to i o známém prozaikovi Vojtěchu Martínkovi, který v r. 1952 vydal básnickou sbírku Píseň nového dne. Srážejí se v ní verše svědčící o hlubokém pochopení Bezručovy poetiky s neumělými popěvky prosycenými dobovými básnickými a politickými klišé. Několik básní (např. Jeřábnice) prozrazuje Martínkův překvapivý příklon k frézistické poezii. Martínkova budovatelská sbírka nebyla významnějším uměleckým počinem než jeho jen částečně a porůznu publikované Poslední sonety, které rovněž vznikaly v 50. letech. Jejich působnost však byla v době vzniku omezena a ucelené knižní publikace se dočkaly až v r. 1976. Právě ony představují logické uzavření Martínkova uměleckého díla, na jehož počátku stál mj. i obdiv k sonetům Macharovým. Závadova sbírka Polní kvítí (1955) byla marxistickou kritikou vždy oslavována. "Vedle děl Vítězslava Nezvala a Konstantina Biebla představuje Závadovo Polní kvítí nejlepší kvality české poezie po Únoru 1948," napsal Oldřich Rafaj (Literatura a současnost, 1963) a jeho hlas byl jedním z mnoha. Závadův příklon k dobovým pořadavkům na poezii se již dříve projevil ve sbírce Město světla , vydané v r.1950. V témže roce Závada publikoval druhé, výrazně pozměněné vydání sbírky Siréna, v němž eliminoval náboženské motivy. V jednom podstatném ohledu se Závadovy sbírky liší od ostatní (a zvl. od regionální) básnické produkce své doby. V nejlepších opusech Města světla jsme svědky doznívání raně avantgardního okouzlení každodenní realitou. Téma práce je zde rozvíjeno v duchu poetistického vnímání světa jako permanentní slavnosti: "Lehce jak na slavnost/ lehce jak na zábavu/ chodíme do práce.// Tovární haly/ vyleštěny/ jako taneční sály/ a podél stěny/ stroje i kovy připraveny,/ až vyzveme je do tance." Verše o nezastupitelném významu práce lidí "beze jména", k nimž se Závada sám řadil, sice tvoří ideovou páteř celé sbírky, ale tento společenský akcent je doprovázen citově stejně intenzivními verši reflexivní, přírodní i milostné lyriky. Nikoliv náhodou se o obou Závadových sbírkách psalo jako o pokračování nerudovské tradice. Zaznívá v nich jak sociální patos některých Nerudových próz, tak směřování k oproštěnému, sdělnému verši Prostých motivů. Možná právě toto Závadovo přilnutí k vysloveně českým literárním tradicím způsobovalo poněkud méně vřelý vztah nastupující generace severomoravských spisovatelů k jeho osobnosti. Připomenuté sbírky V.Martínka a V.Závady nepatří k největším úspěchům v jejich uměleckém díle. I když nesou nepřehlédnutelnou pečeť poetiky ostravské varianty "českého snu", umělecky převyšovaly tvorbu mladší generace regionálních básníků.
Hektickému tempu budování a potřebě neustále komunikovat s co nejširšími vrstvami čtenářů odpovídala volba žánrových útvarů, jež mohly být pravidelně otiskovány v kulturních přílohách novin. Škála prozaické tvorby na Ostravsku v období 1948-1957 byla proto žalostně chudá. Na počátku tohoto období stojí soubor rozhlasových fejetonů Josefa Filgase Zapomenutá Ostrava, který sice vyšel až v r. 1948, ale pojednává především o 30. letech. Následující léta patřila v ostravské próze rovněž krátkým žurnalistickým útvarům, avšak jazyková živost a stylistická nápaditost Filgasových starších fejetonů byla vytěsněna myšlenkovou tezovitostí a uniformitou jazyka. Z beletristických útvarů byla pozornost nejčastěji věnována povídkám, avšak i ty byly většinou tak tezovité, že se blížily úrovni agitačních tiskovin. V letech 1949-1950 stačil Jan Neuls napsat a vydat tři knihy reportáží s tematikou budování Ostravska: Bitva o jaro, Bitva o uhlí aPlameny v hlubinách. Skutečnost, že prostřední z nich obdržela cenu města Ostravy za rok 1949, svědčí o tom, že politická měřítka byla při hodnocení literatury považována za nejdůležitější. Neulsem prosazený a společensky oceněný typ prózy našel četné následovníky (např. Ivan Kubíček: Fronta, na které se neumírá, 1950, Miloš Švácha: Lidé, uhlí, pětiletka, 1950 aj.). Soubor krátkých próz Jiřího Stana Havířská čest (1952) se sice dočkal masového vydání v pražském nakladatelství Svoboda, avšak od úrovně Neulsových reportáží se radikálně nelišil. Jeho pokusy o vystižení místního jazykového koloritu byly prostoupeny ustrnulou metaforikou "ostravského snu": "Tam začíná, synku, nový život. A ne enem na našim dole - to se rozleje jak olej na vodě, uvidíš, a chytne to všude, všude. Pamatuj, bo je to silné a mladé - -" Za podobné umělecké prohry je možno označit povídkové soubory Josefa Filgase Za mrazivých dnů (1953) a Frana Směji Věřím v člověka (1953). Společenské romány s vyššími uměleckými ambicemi se na Ostravsku začaly objevovat až v polovině 50. let . Výstižným příkladem pokusu o historickou epopej s politicko-didaktickým podtextem byl román Jiřího StanaNa březích Ostravice (1954). Do kronikářsky pojatého příběhu o růstu politického uvědomění mladého proletářského hrdiny jsou promítnuty hlavní body dějin dělnického hnutí, včetně ostravské kapitoly v činnosti K.Gottwalda a G.Klimenta. Ještě v r. 1957 ostravská literární kritika příznivě přivítala také román Josefa Šinovského Havířská země, který se ponořil ještě hlouběji do dějin a soustředil se na politickou řinnost Petra Cingra. Společenský ideál sociálního románu napsaného metodou socialistického realismu byl však na Ostravsku naplněn jen částečně. V tvorbě zdejších autorů mladší generace lze sice rozpoznat směřování od publicistiky k povídce a dále k románu, avšak tato snaha nepřinesla požadované výsledky. Nad nízkou úroveň zmíněné prozaické produkce se pozvedalo jen několik titulů, které nevznikly přímo v centru budovatelského zápalu. Většina výjimek z norem budovatelské prózy byla publikována až na sklonku 50. let. Nenormální poměry v severomoravské kulturní politice dokumentuje např. povzdech Vojtěcha Martínka, že v Ostravě nemohl vyjít jeho román Ožehlé haluze (1954), závěrečný díl trilogie Kamenný řád, který kvalitativně značně převyšoval zmíněné pokusy o "angažovanou" historickou prózu: "Proč nemohl vyjít v Ostravě, byla by historie bolestná i trapná." Martínkovy problémy byly z politického hlediska těžko pochopitelné, neboť dokončení jeho trilogie nebylo v rozporu s oficiálními představami o literatuře. Dokladem nenormálního kulturního niveau na severní Moravě je také fakt, že román Marie Podešvové Poslední rok mohl vyjít až v roce 1959, ačkoliv jeho rukopis vznikl již v letech čtyřicátých. Kniha kladla důraz na souznění venkovského člověka s folklorní tradicí a přírodními cykly a zřejmě neměla šanci být vydána v době "nové" společenské doktriny a neurvalého vztahu k přírodě. Také publikační odmlka talentované prozaičky Ludmily Hořké v letech 1948-1959 byla velmi výmluvná. Bejatka , jedna z jejích vrcholných próz vypovídajích o národnostních traumatech na Hlučínsku, vyšla až v r. 1959. Teprve v r. 1957 vyšel také historický román Bohumila ČetynyValašský vojvoda, dodatečně vydaný a umělecky nejsilnější úvodní díl tetralogie Hukvadské rebelie (2. Jednou za slunovratu, 1950, přeprac. 1953, 3. Zbojníci, 1953, 4. Živly, 1962). Četyna (vl.jm. B.Strnadel) se v něm přiblížil Olbrachtově schopnosti vystihnout historický mýtus a vančurovské baladičnosti. Ideál velkého společenského románu z dělného prostředí severní Moravy zůstával však stále nenaplněn. Na tomto faktu mnoho nezměnilo ani vydání rozsáhlé románové kronikyLetopisy v žule (1957), v níž Oldřich Šuleř zúročil své bohaté znalosti historie dobývání kamene na Jesenicku. V porovnání s Ptáčníkovým románem Město na hranici (1956), jehož děj je zasazen na Bruntálsko a který polemizoval s budovatelskou prózou, je Šuleřovo politické rozvrstvení postav velmi konvenční a tkví v atmosféře první poloviny 50. let.
Nesporný fakt, že literatura v regionu severní Moravy v 50. letech zaostávala za vývojem v celonárodním kontextu, se stal v letních měsících r. 1955 předmětem diskuse v deníku Nová svoboda. Ta se ale většinou odehrávala v povinně optimistickém, jen mírně kritickém duchu. Jednu z příčin nedobré situace v regionálním literárním životě se podařilo dosti přesně pojmenovat Jiřímu Veselskému: "Ostrava zatím nesmazala v širších literárních kruzích rozšířené odium lokálního a ve špatném slova smyslu regionálního literárního revíru. Staré maloměšťácké 'co je české, to je hezké' bylo by možno parafrázovat na 'co je ostravské, to je hezké'. Ovšem kořeny tohoto stavu smýšlení některých ostravských autorů jsou hodně hluboko, už v předválečných dobách, kdy byli dosti silně izolováni především hodnotou svých prací od ostatní literární a umělecké obce. (...) Regionalismus se stával z nouze ctností a začal se pěstovat." (1.9.1955) Hlavní příčinu ostravského zpožďování za vývojem v literárním centru nebylo možno v r.1955 otevřeně publikovat. Byla jí totiž v prvé řadě extrémní ideologizace literatury a s ní související politicky motivované podceňování schopností nemnoha opravdových uměleckých osobností, jejichž tvorba byla se zdejším regionem úzce spjata.
Martin Pilař
