Retro
"Ty vole to je ale nářez" třepotal hlavou nad přenosným kazeťákem. Malej Honzík byl vůbec machr přes Slejdy, Svíty, Juriáše a Nazarety. "Vole, von dyž se rozkročí tak mu háro čouhá mezi nohama, to žeru."
A tak liška pořád brala dráhu.
Fooox ooon the run.
"Ty z toho jednou zblbneš", típnul mu ten šustící inštrument tělocvikář Blažej.
"Pánové, jak jsem řek, žádnej bengál, žádnej chlast, žádný průsery - výcvikovej kurz neni mejdan".
"Sím fesore, je pivo chlast?"
"Pařík, ty prostě ke všemu musíš mít nějaký hemzy, co!"
"Sím fesore, já to tak nemyslel, já jen že máme žízeň a jedno - dvě - tři, prostě pivečko by bodlo."
"Oukej, tak pivko se smí, ale chlapi, žádnej průser, jinak máte po vtákách."
"Se ví, fesore, dyť nás znáte!"
"No, právě...".
Blažej byl príma chlap a většinou měl pravdu. Malej Honzík z toho skutečně zblbnul, nechal se vystříhat, nakoupil zlaté prstýnky a na krk si zavěsil řetízek s žiletkou. Šeptavý kazeták vyměnil za sonydvojče a zamiloval si Bonie M a bony vůbec.
Rozdělili jsme se. Somráci versus vexláci. Bílý rolák ke krku nebo černé plyšové botky důchodky.
Jen když Blažej hrál Kryla znělo unisono upřímně, jednotně, nefalešně a procítěně.
Vlastně ne, shodovali jsme se i v tom, že Michal David je debil, Kamélie stárnoucí kurvy a Hložka s Kotvaldem jsme považovali za přiteplence, co se sápají třináctkám pod peřinku.
Sbírejte kameny, přijely Plameny!
Do Krčského lesa se jezdilo autobusem ze stanice metra Kačerov, do Motola tramvají od Anděla. Blátivá cesta. Rozložené igelity, noviny, nebo jen postávající osůbky co držely v ruce dvě tři elpíčka. Na burze se dalo sehnat skoro všechno, ceny ovšem byly naprosto tržní - tři sta až pětset za desku.
Nechceš - no prosím - pouštěj si doma z bedny mečení Zagorové nebo ty průjmy doktora Janečka - my totiž "chceme žít nonstop", víš?
Kulturní tajemníci partajních výborů určovali, v jakém poměru má být zahraniční a domácí tvorba nejen vysílaná éterem, ale i na každé přihlouplé vesnické diskotéce. Tu zahraniční mělo zase z velké části představovat umění borců ze spřátelených zemí socialistického tábora. Oko vlhne při vzpomínce na Alu Pugačevovou, rokeři omdlévají při vyslovení jména Marila Rodovič.
Pustíš-li jednou Stouny, pak pojede dvakrát David, jednou Horňák s Muchovou, Vondráčková, Zagorová a Ulm. Božského Káju lze větrat jen o svátek, by si národ užil umělce vpravdě zasloužilého. Hrdinu naší doby - zpěváka Pavla Lišku jsme ponechali výhradně pro potřeby našich sovětských přátel.
Chceš rokenrol - není nad Zicha.
Je to paráda.
Byla to paráda, že jo. Co říkáte? Že se to vrací?
Nevěřím. Nevěřím, že by některý z post-bolševických manažérů zábavy se snažil vzkřísit uměleckou mrtvolu onoho falešného "Michala Davida". Toho Davida, co se neštítil za pár z nosu "koupit" domek po uprchlících a po jejich návratu, místo aby pokorně a s omluvou to, co ukradnul vrátil a teď se soudí?
Opravdu si někdo myslí, že tenhle komunisty hýčkaný normalizační zmetek je představitelem české hudby mého mládí a že se mu prachy napumpované do masivní propagandy jeho prasečího ksichtu vrátí nebo zmnoží?
Myslet si to může, jestli mu to vyjde záleží jen na nás.
Nemyslíte?
20.12.1998
