Několik poznámek k Iráku
"Američani asi nebudou bombardovat Irák", sdělil od televise můj
jedenáctiletý syn. Nevěděl to ovšem úplně přesně, protože jeho sestra se v
nestřežené chvíli zmocnila ovladače, zrušila na obrazovce zachmuřeného
Clintona, a hledala kanál se Simpsony.
S použitím rodičovské autority jsem Clintonovi vrátil řeč a zjistil, že to
je právě naopak. Hned po ukončení jeho projevu se na všech stanicích
rozběsnili pozorovatelé, vysloužilí i nevysloužilí vojáci a diplomati a
zavalili posluchače neuvěřitelným množstvím informací, které byly tak
protichůdné, že člověk nemohl nedojít k závěru, že je těžké něčemu věřit.
Několik hodin před začátkem bombardování jsem kamsi jel autem a poslouchal
pořad o Guatemale.
Týkal se použití metody "Lidice" pro ochranu (údajně demokratického)
režimu před samozvanci a zaprodanci. Původní německý originál byl
vylepšen vypuštěním prvku převýchovy dětí jejich zasláním do "lepších
rodin". Vláda totiž už přišla na to, že nepřítele je nutno zlikvidovat
úplně a jednou provždy. Něco jako konečné řešení problému, v daném případě
s Indiány. Zahrnout do něj dospělé i děti, aby se přerušilo plození
dalších rebelů. Špinavou práci dělají mezi odbojnými Indiány jejich
soukmenovci, které armáda naverbovává. Tato podivuhodná skutečnost byla v
pořadu vysvětlena tím, že rekruti jsou málo gramotní a tudíž dobře
manipulovatelní. Navíc to nejsou katolíci, které by mohlo přikázání
"nezabiješ" omezovat v rozletu, ale pohani, kteří věří v převtělování lidí
do zvířat, takže vyhlazují vše živé, tak pro všechny případy.
To se děje skoro za americkými humny, ale nikoho to nevzrušuje. Třeba je
to všchno lež, jako s Irákem, nebo naopak pravda jako s Irákem, anebo
kombinace obojího.
V okamžiku, kdy rakety a aeroplány dopravovaly výbušniny k určeným cílům,
se madame Albright dala slyšet, že kdyby Irák nedělal potíže představiteli
OSN Butlerovi, tak už mohla být dávno revize sankcí v plném proudu. Trapná
lež, alespoň podle jiného zastánce lekce Husajnovi. USA prý nemají žádný
zájem na zrušení sankcí, protože jejich cílem je nastolení proamerického
režimu, který by byl schopen tak nějak udržet Irák pohromadě.
Lowell Green, známý konservativní moderátor ottawské rozhlasové stanice
580 CFRA, upozornil posluchače na zajímavou skutečnost, převzatou ze stejně
konservativních celokanadských novin The National Post: Největším
odběratelem irácké nafty, jejíž tok tureckým ropovodem zůstal bombardováním
nedotčen, jsou Spojené státy. Zprávu doplnil poměrně přesvědčivou úvahou o
pokrytectví současné americké vlády.
Mluví se i o tom, že sankce vlastně udržují Husajna u moci, protože v
podstatě zlikvidovaly střední třídu v zemi, z níž by případně mohla nějaká
alternativa vzejít. Navíc je od obyvatelstva obtížné čekat nějakou lásku k
USA, protože převažuje pocit, že k trestu, který Saddam Husajn představuje
jako vladař sám o sobě, přistupuje velmocenský trest za to, že takového
vládce mají. Nahradit Husajna, ale kým?
Někteří experti volají po invazi pozemních vojsk a jiní ji považují za
nemožnou, protože už nyní je arabský svět nepříliš spokojen s tím, jak
západní svět a hlavně USA prosazují svoje zájmy v této oblasti.
Rovněž není jasné, zda irácký lid trpí víc kvůli Husajnovi nebo kvůli
americké politice sankcí, které jsou v civilizovaném světě těžko
ospravedlnitelné. Co když utrpení, které USA (už ani nehledající souhlas
OSN) způsobují obyvatelům Iráku, je větší než to, které pochází od Saddama,
kterého si navíc západní svět vypěstoval v době irácko-iránské války v
osmdesátých letech? Koho tedy budou nyní oblíbené mezinárodní soudy
soudit?
V souvislosti se sankcemi stojí za zaznamenání názor amerického
epidemiologa (jmeno se mi nepodařilo z rozhovoru v kanadské CBC zachytit - podle souvislostí je z Columbia University v New Yorku). Ten o sankcích
řekl zhruba toto (citováno podle paměti): "Sankce mají velmi tvrdý dopad
na zdraví obyvatelstva a to zejména na děti. Jestliže se například
úmrtnost dětí ve skupině do pěti let zvýšila dvojnásobně (ze 40 na 80 dětí
z tisice - toto číslo dává smysl, podle encyklopedie Grolier byla kojenecká
úmrtnost v roce 1995 odhadnuta na 65 dětí z 1000 živě narozených - poznámka
JJ), pak jde za dobu trvání sankcí o několik desítek tisíc životů. Potíž
se sankcemi je v tom, že se na ně, na rozdíl od čistě válečných operací
nevztahují žádná mezinárodní pravidla." Zmíněný profesor to dokumentoval
příkladem z války v Zálivu. Američané tehdy trefili raketou civilní kryt s
několika sty lidmi a posléze se za to omluvili. Sankce zabíjejí
nesrovnatelně více nevinných lidí, jenže to není tak očividné a tak to svět
toleruje."
Akce proti Iráku se samozřejmě dávájí do souvislosti s Clintonovými
problémy. Těžko říct, do jaké míry se taková věc dá načasovat na den, ale
proč ne. Butlerova zpráva byla záminkou, ale podle některých lidí americká
vláda věděla, co ve zprávě (kterou správně měla dostat přes OSN) bude.
Některé komentáře šly ještě dál - americká vláda se pravděpodobně postarala
o to, aby Butler napsal to, co bylo zapotřebí.
Načasováním akce se zabýval i ministr zahraničí ČR Kavan. Dokonce se prý
amerického velvyslance zeptal, "zda načasování akce bylo naprosto nutné".
To je na ministra velmi stupidní dotaz, protože co na to může velvyslanec,
který poslušně vyřizuje rozhodnutí své vlády, odpovědět.
Bylo by zajímavé vědět, na základě čeho vyslovuje Kavanovo ministerstvo
"porozumnění pro zásah" a proč "viní z krize Irák". Zvlášť když Butlerův
nadřízený, generální tajemník OSN, vojenskou intervenci v podstatě
odsoudil. Čím se liší informace, které má OSN od těch, které má Kavan?
Má vůbec vláda ČR vlastní názor na sankce proti Iráku? Přesněji řečeno -
dovolí si ho mít? Nebo jen papouškuje postoj americké vlády, která má
očividné potíže uvěřit vlastním argumentům?
