ČT: Zdeněk Šámal a Neville Chamberlain: "vzdálená země, o jejíž obyvatelích nevíme nic."
Motto:
"Udržovat si zpravodaje v Británii, která není na události příliš exponovaná země, je pro Českou televizi zbytečný luxus," uvedl šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal.
MFD, 8.12. 1998
Britský ministerský předseda Neville Chamberlain se před šedesáti lety, v období kolem Mnichova vymlouval, proč Velká Británie nemůže splnit smlouvu o obraně Československa proti agresorovi, tedy Hitlerovi, protože jde o "vzdálenou zemi, o jejíchž obyvatelích nevíme nic".
Chamberlain přirozeně mluvil nesmysly. Když nic jiného, tak byl ve dvacátých a třicátých letech v Británii velmi dobře známý a populární Karel Čapek, jehož díla vycházela v anglických překladech (jen se podívejte do anglického vydání Zahradníkova roku, které tou dobou vyšlo anglicky asi patnáckrát).
Podobné nesmysly nyní, ve světě, který je v důsledku komunikačních technologií daleko menší než před šedesáti lety, nyní pronáší šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal.
Nad výše uvedeným citátem se zhrozili mnozí. Je mi líto, že Zdeněk Šámal takovýmito výroky prokazuje svou negramotnost, politickou neinformovanost a nedostatek úsudku.
Jeho výrok jde ovšem velmi přesně k samému jádru věci, k základům neporozumění, o čem by měla být novinářská práce.
Nejde totiž, pane Šámale, o "události", o povrchní, každodenní útržky informací, pěnu dne, jakými většinou častujete diváky ve zpravodajských relacích vaší stanice. Nejde v první řadě o zprávy, ale o porozumění světu.
Jde o sledování hlubinných trendů, o předvídání vývoje, o dobrý úsudek, o schopnost obecněji analyzovat situaci, v které se moje společenství octlo.
Velká Británie je jednou z nejstarších demokracií v Evropě. Historie anglické demokracie se datuje of listin práv a svobod jménem Magna charta z roku 1215, jíž tehdejší anglický král Jan uznal práva a výsady baronů, církve i svobodných občanů. První záznam o zasedání britského parlamentu, pane Šámale, je z roku 1081.
Více než devětsetletá tradice anglického parlamentu stojí za pozornost i v České republice. Angličané jsou pragmatici a je velmi záhodno sledovat, jakým způsobem řeší problémy, které existují i v České republice.
Je toho mnoho, jak by se Česká republika mohla poučit z úspěchů i chyb britské demokracie, a to k svému prospěchu.
Ono je ovšem vlastně jedno, pane Šámale, že jste se rozhodl zrušit londýnskou redakci České televize. Prostor, který jste ve vysílání dávali svému londýnskému zpravodaji, byl stejně tak minimální, že stejně nikdy žádné téma nemohl řádně vyložit a vysvětlit.
Takže vlastně je to vítaná finanční úspora.
Navzdory tomu, že Zdeněk Šámal neví, že je velmi výhodné pro blaho jeho země podrobně sledovat způsoby, jimiž funguje britská demokracie a tato velmi dynamická země, budeme se i nadále v Britských listech touto tematikou podrobně zabývat.
Vracíme se proto dnes znovu ke knize moderátora vynikajícího zpravodajského pořadu televize BBC Newsnight Jeremy Paxman o Angličanech.
Má cenu zabývat se Angličany a lze se od nich něčemu výhodnému přiučit, nebo jsou to výstředníci, jejichž život je pro ostatní evropské státy irelevantní?
Několik dalších úvah nad knihou Jeremy Paxmana "The English"
Je podnětné sledovat vývoj britské civilizace, nikoliv proto, že v Británii shodou okolností žiju, a proto to snad doporučuju, ale proto, že Británie je kolébkou evropské demokracie a navzdory mnoha záporným rysům britské společnosti prokazují Britové dosti podstatný individualismus a kritičnost - téměř anarchicky nejsou schopni - na rozdíl od občanů jiných evropských zemí - respektovat úlohu státu. Tato anarchická kritičnost je velmi zdravá. Británie sice není - v důsledku jiných svých dlouhodobých problémů - zrovna nejbohatší zemí na světě, avšak dá se říci, že se v současnosti velmi dynamicky a dosti zdárně rozvíjí a přizpůsobuje nově vznikající počítačové a globální éře. Významnou roli v tom zřejmě hraje právě ona anarchická kritičnost.
Britské listy možná jdou na nervy některým čtenářům v Čechách právě touto kritičností, do určité míry převzatou od Anglosasů.
Anglosasové jsou lidé, kteří mají tendenci ve všem hledat nedostatky - a po jejich nalezení je odstraňovat, a tak se dostat kupředu.
Procházím-li českými sdělovacími prostředky, vidím diametrálně odlišný přístup. Budují dojem, že česká realita je v podstatě v pořádku. Skutečnost je legitimní a uspokojující. Pokud informují o skandálech či nedostatcích, informace je většinou povrchní a jejím účelem není dostat se k jádru problému a k podstatě skutečnosti - jejím účelem je občana nezávazně, únikově bavit - aby bavící instituce na tom co nejvíce vydělala.
Jenže při takovémto zdánlivě příjemném a lehkém přístupu nám unikne realita mezi prsty - nenapravujeme-li nedostatky skutečnosti, která je nutně vždycky nedokonalá, dostaneme se do stále větší izolace od reality, což pro nás nakonec bude nutně mít dosti nepříjemné důsledky.
Britové - či Angličané - možná mají celou řadu výstředních vlastností cenná a poučná je však právě jejich věcně kritická analytická schopnost řešit problémy.
Před vánocemi jsem v Britských listech citoval několik stránek z nové knihy čelného britského televizního novináře Jeremy Paxmana The English, jíž se Paxman pokusil definovat a historicky vystopovat některé základní charakteristiky anglického národa.
Andrew Stroehlein protestuje vůbec proti pojmu národa, alespoň některé typické rysy "anglickosti", které Paxman nachází a hledá jejich historické kořeny, působí nicméně docela přesvědčivě.
Pokusím se jeho argumentaci shrnout.
Jeremy Paxman: The English
V roce 1836 přistála paní Frances Trollopová v Calais a slyšela rozhovor, který vedl jeden mladý muž, který právě poprvé navštívil Francii. Doprovázel ho zkušenější cestovatel, znalý způsobům světa mimo bílé útesy doverské. Paní Trollopová vzpomíná na rozhovor. "Jaký to strašlivý smrad," zvolal neinformovaný mladý muž a zacpal si nos kapesníkem. "To je smrad kontinentu, pane," odpověděl mu zkušený cestovatel. A tak tomu také bylo.
Anglická xenofobie
To je pasáž, jíž zahajuje Jeremy Paxman druhou kapitolu své knihy The English, v níž rozbírá historickou nedůvěřivost a xenofobii Angličanů vůči cizincům, zejména Francouzům.
Obscénním pohlednicím či fotografiím se v Anglii říkalo "French postcards", prostitutky byly "francouzskou konzulární gardou", návštěvě prostitutky se říkalo "taking French lessons", syfilis byla "francouzská choroba". Veškeré špatné či netypické chování bylo v Anglii charakterizováno jako "francouzské."
Anglické střední vrstvy nicméně francouzský způsob života vždycky obdivovaly. Celkem vzato projevovali Angličané během historie rozpornou, kontroverzní lásku a zároveň nenávist vůči Francouzům. Dramatikové jako Corneille a Racine byli v Anglii obdivováni více než Shakespeare, básníci Pope a Addison napodobovali francouzský styl. Obecně se však prostí Francouzi a Angličané vzájemně nenáviděli.
Anglický charakter, argumentuje Paxman, do značné míry určila výsada být izolován ostrovní zemí od ostatní Evropy. Do šestnáctého století nebyla Anglie velkou námořní mocností - Angličané žili na venkově a moře kolem nich bylo obranou, bezpečím, jistotou.
Ostrovní neuróza je hluboce zakořeněná v anglické mysli, právě proto je evakuace britských vojsk před německými nacisty v květnu 1940 z Dunkirku tak mocným symbolem. Pojem ostrovní izolovanosti má v představivosti Angličanů zvláštní místo. Jeho symbolem jsou díla jako je Defoeův Robinson Crusoe anebo Stevensonův (Stevenson byl ovšem Skot) Ostrov pokladů.
V důsledku ostrovní izolovanosti si podle Paxmana Angličané vypěstovali velkou sebedůvěru, nepoznali však skoro vůbec, jak to chodí jinde. Přátelství se Spojenými státy Angličanům nahradilo potřebu složitě se angažovat na chaotickém a nepřehledném evropském kontinentě.
Angličané se začali považovat za Bohem vyvolený národ, jako někdejší Izrael, jehož úkolem bylo zcivilizovat svět. Zajímavé ale je, že anglikánská církev, která vznikla proto, že se anglický král Jindřich VIII. chtěl rozvést, nemá skoro vůbec žádnou teologii. Paxman píše:
Jednou jsem se zeptal anglikánského biskupa oxfordského, v co musí člověk věřit, aby se mohl stát členem jeho církve.Na tváři se biskupovi objevil výraz určitého zmatku. "To je zajímavá otázka," odpověděl, jako kdyby ji ještě nikdy neslyšel.
Nelze si představit ortodoxního rabína ani římskokatolického kněze, že by takto odpověděli. Když biskup pokračoval, začal typickou anglickou větou: "No, je to různé."
"Závisí to na tom, do jakého chodíte kostela. Evangelický kostel bude požadovat, abyste upřímně konvertoval. Tradiční anglo-katolický kostel vás bude učit křesťanskou ortodoxii, která se skoro neodlišuje od katolického náboženství."
"To ale nejsou zrovna systematická teologická pravidla," namítl jsem.
"Anglikánská církev nevěří v pravidla," odpověděl biskup. "Chce, aby lidi měli prostor a svobodu. Stačí, abyste chodil do kostela a k přijímání. Tím se ukazuje, že jste věřící."
To je mlhavost, která kritiky anglikánské církve neobyčejně rozčiluje.
Angličané ovšem historicky projevovali nepřátelství vůči katolictví, "bylo by však chybou považovat historickou anglickou animositu vůči katolictví za důkaz nadšení pro protestantismus," píše Paxman. V Anglii existuje dlouhá historie nepřátelství vůči nekonformistům, kteří brali bibli příliš vážně. John Bunyon, autor známého náboženského románu Cesta poutníkova (vzdáleně podobného Komenského Labyrintu) strávil ve vězení v Bedfordu téměř dvanáct let za to, že kázal bez povolení.
Husitství v Čechách znamenalo likvidaci převážné většiny uměleckých děl, obrazů a soch, z předchozí, vynikající české středověké umělecké tradice.
Něco podobného, daleko hlubšího, se odehrálo v Anglii po roce 1536, kdy se anglická církev odtrhla od katolické římské církve a byly zrušeny kláštery.
Když byla římskokatolická církev v Anglii zbavena světské moci, znamenalo to daleko víc než vyvlastnění pozemků, budov a pokladů, píše Jeremy Paxman a pokračuje: Celá dlouhá středověká tradice malířství a sochařství, která se dále rozvíjela jinde v Evropě, byla v Anglii rázem zlikvidována. Nemůžeme nijak pochybovat o obrovském rozsahu vandalismu. Mezi likvidací klášterů v roce 1536 a smrtí Olivera Cromwella o 120 let později nezůstal v Anglii kámen na kameni, jediné nedotčené zákoutí, kde by náboženští fanatici nezničili náboženské umění, které pro ně bylo falešnými římskými modlami. Dokonce se hovořilo o tom, že by se měl zlikvidovat i neolitický památník Stonehenge.
(...)
Avšak - a zde nacházím české paralely (JČ): anglická umělecká tradice se vydala jiným směrem. Vizuální umění bylo nahrazeno uměním verbálním. Vzniklo anglosaské osvícenství, které přišlo o sto let dříve než osvícenství v ostatní Evropě. Angličané se naučili oceňovat SLOVA. Nevíme, zda by kdy existoval anglický Titian, Raphael nebo Michelangelo. Reformace a její dohra však vytvořily Williama Shakespeara, Christophera Marlowa, Johna Donna, Johna Bunyona a Johna Miltona.
Vznikla literární tradice, která patří mezi nejsilnější a nejvýznamnější v západním světě. Angličané se stali národem posedlým slovy. Projevuje se to dodnes v absurdně nadproduktivním britském nakladatelském průmyslu, který vydává více než 100 000 původních, nových titulů ročně - je to víc knih, než kolik jich vychází ve Spojených státech. Anglie produkuje více výtisků novin na jednoho obyvatele než snad kdekoliv jinde na světě. Projevuje se to nezastavitelným proudem dopisů do redakcí novin, zábavou v anagramech, ve hře scrabble, v kvízech a v křížovkách, v životnosti britského divadla, v množství antikvariátů, jimiž je zahlcena polovina městeček v celé zemi.
(...)
Stát se národem, který zbožňuje slova, to mělo také podle Paxmana hluboké politické důsledky. Když William Tyndale a Miles Coverdale přeložili bibli do angličtiny, bylo to zakázáno a bylo to vítězství radikalismu nad zájmem duchovenstva. První obětí byla autorita církve: už nikdo nepotřeboval hierarchii duchovních, když si každý mohl přečíst a interpretovat bibli sám. To, že bible byla zpřístupněna všem, mělo obrovsky podvratný potenciál.
(...)
Autorizovaná verze bible krále Jakuba vyšla v roce 1611. Okamžitě zdemokratizovala vzdělání a vytvořila celou řadu okřídlených frází a výroků, které lidé používají dodnes. Mnohdy ani nevědí, že jsou z bible. Většinou je to dílo Tyndalovo.
(...)
Když se John Milton pokusil ospravedlnit, proč byl anglický král popraven, citoval přesvědčení, že Bůh člověka stvořil k obrazu svému: proto je veškerá autorita králů a knížat "jen odvozená, je jim dočasně svěřena občanstvem pro společné dobro všech". Anglický postoj "Já znám svá práva" je velmi silně založen na tomto přesvědčení, že Bohem určený není královský stav, ale svoboda občanů.
(...)
Právě v boji s církví a státem, v úsilí získat přístup k bibli ve vlastním jazyce, a pak bible využívat k tomu, aby si lidé vytvořili mezi sebou vlastní, individuální vztahy a také vztah k držitelům moci, spočívá duch aktivního anglického individualismu. Je to jedním z důvodů, proč nebylo nikdy nutné, aby Angličan či Angličanka dopouštěl, aby jejich totožnost splynula s totožností státní. A je to také jedním z důvodů, proč žije v Anglii tolik výstředníků.
K Paxmanově knize se ještě vrátím.
Jan Čulík
