Bohatí Němci budou skupovávat ve středovýchodní Evropě pozemky. Vlny Němců se však neobávají jen obyvatelé postkomunistických zemí, píše Guardian
Když začátkem devadesátých let vyjednávalo Rakousko podmínky vstupu do Evropské unie, získalo právo dočasně zakázat cizincům kupovat si chaty a domy pro účely dovolené v populárních turistických oblastech a v lyžařských střediscích.
Dánsko získalo od Evropské unie permanentní výjimku, podle níž lidé, kteří nemají v Dánsku trvalý pobyt, si tam v podstatě v žádném případě nemohou koupit chatu či druhý dům.
Bude Česká republika schopna také si v Bruselu vyjednat takovéto výjimky?
V reportáži zavedl v pondělí 18.1. deník Guardian čtenáře do polské vesnice Pruszowice v dolním Slezsku.
Je to oblast zanedbaných polí, na nichž se nic nepěstuje, rozpadávajících se budov a obrovské chudoby. Pro Wolframa barona von Strachwitze je však tato vesnice v západním Polsku domovem, píše Guardian.
"Moje rodina, víte, tady žila do roku 1945 po dobu 150 let," sdělil reportéru listu Guardian. Žili jsme v této oblasti od třináctého století. Mí předkové poskytovali tomuto regionu generály, biskupy, statkáře.
Tato půda byla nejlepší zemědělskou půdou v Německu a chci, aby se jí znovu stala," konstatuje dále von Strachwitz. Bylo to bohatství, nejzámožnější provincie. Teď je to chudinský okres. Je to skandál, co se tady stalo."
"Tady" je Strachwitzovo rodinné panství v Dolním Slezsku, kde polští venkované s obtížemi dobývají z půdy živobytí pěstováním brambor a cukrové řepy na svých políčkách.
Baronovi, kterému je 66 let, trvalo devět hodin, než sem z Porýní dojel. Chce tady zůstat. Je velmi nevítaný.
Poláci ve vesnici si bručí pod vousy množství kleteb o tom, kdo si vlastně začal se zatracenou válkou a kdo vlastně tu válku prohrál. A teď se německá venkovská šlechta vrací a bere si zpět to, co považuje za své dědictví - "východní teritorium", o něž v roce1945 přišli, protože ho zabrali komunisté.
Baron ukazuje na venkovské šlechtické sídlo. Kdysi to byl příjemný zámeček, postavený v roce 1750. Nyní je to ruina.
"Tady byla italská loggie," vzpomíná nostalgicky. "Po zdech rostlo popínavé víno. Schody vedly do anglické zahrady, kde jsme trávili léto."
Býval to jistě velmi příjemný život.
Z bývalého panství Strachwitzů, které má 1250 akrů, je blíž do Berlína než do Varšavy. Polsko se uchází o členství v Evropské unii a začíná se nyní účastnit složitých jednání s Bruselem. V Polsku zároveň vzniká obrovský strach, že volnost pohybu kapitálu, možnost se stěhovat a bydlet kdekoliv na území EU, povedou k tomu, že se německá knížata, hrabata a baroni, kteří kdysi tomuto regionu vládli, do Polska zase vrátí.
"Poláci jsou milí, ale jsou to chaotici. Mají obrovský talent pro zničení všeho, co vytvoří," konstatuje baron Strachwitz a dodává: "Liberalizace polských zákonů poskytuje obrovské šance. Do země vstoupí německý kapitál a poskytne možnost regenerace. Poláci to sami nedokážou udělat a musejí se otevřít evropským zákonům. Chceme sjednocenou Evropu. Toto území nyní patří Polsku. Dobře, kolo historie se nedá zvrátit. Ale právní situace je jasná. My jsme z právního hlediska vlastníky této půdy."
Němcům nebudou navrácena jejich někdejší panství ani jejich majetek. Ale oni si je mohou koupit za pakatel. Ceny zemědělské půdy v Polsku dosahují jen jedné desetiny zemědělské půdy v Německu. Baron von Strachwitz v Polsku už několik let pronajímá 700 akrů a nyní vyjednává o jejich koupi.
Danuta Michalska, majitelka malého pole ve vesnici a matka dvou dětí, dosud netušila, že von Strachwitz plánuje koupit všechna okolní pole. Přivádí ji to k zuřivosti: "Staneme se otroky," křičí. . "Pořád sem jezdí lidé z Německa, prohlížejí to tady, dívají se na domy, které kdysi vlastnili. Nebojíme se, že by nás někdo vyhnal z našich polí. Ale oni jsou bohatí. A právě oni získají z cukrovaru zakázky na dodávku cukrové řepy. A co pak bude s námi?"
Tyto konflikty nevznikají pouze v Polsku, konstatuje dále Guardian. Německo sousedí s devíti různými zeměmi. S výjimkou Francie jsou všechny tyto země daleko menší než Německo a na východní hranici jsou daleko chudší. V roce 1945 bylo Německo násilně zmenšeno a rozděleno na dva státy. Milióny Němců byly často brutálně odsunuty z Polska, z Československa, z pobaltských zemí a z Balkánu.
Už léta naléhají němečtí exulanti a politická pravice na Českou republiku, aby restituovala majetek zkonfiskovaný těsně po válce, kdy bylo z českýcgh Sudet odsunuto německé obyvatelstvo. To, že se chtějí východoevropané dostat do EU, poskytuje německým nátlakovým skupinám přesvědčovaví páky.
Jedna holandská manželská dvojice si za pomoci českého prostředníka v Praze koupila hezkou chalupu na dovolenou ve vesnici, která kdysi bývala německou vesnicí. Kupní cena byla jen 1000 liber (50 000 Kč, méně než průměrný britský měsíční plat).
Jenže Holanďané už na dovolenou do Čech jezdit přestalo bavit a chatu chtějí prodat. Od Bavorů, kteří žijí na druhé straně hranice, by za ní dostali alespoň 10 000 liber. Manželka českého prostředníka, který za Holanďany chatu formálně vlastní, je tím naprosto šokována:
"Naši holandští přátelé chtějí tu chatu prodat Němcům a vydělat na tom. Ale jestliže to udělají, nikdo ve vesnici už se mnou nepromluví. Nevím, co mám dělat."
Krysztof Ners, činitel polské vlády, "zmocněnec pro kapitál z EU" vyjednává z Bruselem o svobodném pohybu kapitálu a konstatuje, že je to velmi citlivý problém. "Pro nás je problém, prodávat a kupovat pozemky, a Evropské unii jsem to minulý měsíc vysvětlil. Je to otázka emocí, historie, a také politiky. Populističtí politikové si s tím už zahrávají."
Ale vlny Němců se neobávají jen obyvatelé postkomunistických zemí východní Evropy, konstatuje dále Guardian. Když začátkem devadesátých let vyjednávalo Rakousko podmínky vstupu do Evropské unie, získalo právo dočasně zakázat cizincům kupovat si chaty a domy pro účely dovolené v populárních turistických oblastech a v lyžařských střediscích.
"Jinak by bohatí Němci vykoupili všechno kolem Salzburku a v Tyrolsku," vysvětlil činitel rakouského ministra zahraničních věcí. "Do turistických oblastí v Rakousku se vydalo tak obrovské množství Němců, že by jejich počet v místním obyvatelstvu dosáhl čtyřiceti procent."
Dánsku se podařilo vyjednat ještě něco lepšího než Rakousku. Získalo od Evropské unie permanentní výjimku, podle níž lidé, kteří nemají v Dánsku trvalý pobyt, si tam v podstatě v žádném případě nemohou koupit chatu či druhý dům.
Baron von Strachwitz podezřívá, že "existuje nebezpečí", že se Varšavě podaří přesvědčit Brusel, aby i Polsku poskytla výjimku, aby smělo zakázat prodej pozemků. Strachwitz souhlasí, že to, že má německý kapitál zájem jen o rychlé zisky, poškozuje vesnické komunity.
"Ale já jsem tady, protože jsem se vrátil domů. Jsem s touto zemí svázán. Je to průkopnická práce."
Chce oživit své panství a vytvořit pro místní lidi pracovní příležitosti. Ale neumí polsky, nezaměstnává žádné Poláky a během pěti let, co si v Pruszowicích pronajímá pozemky, ani jednou nezaklepal na dveře vesnického starosty, sedmatřicetiletého Boguslawa Koscika, který bydlí jen několik stovek metrů od baronova zámečku.
"Můj problém je, že tady ještě trvale nebydlím," konstatuje baron. "A tak se tady strašně krade. Když nedáváte pozor, ukradnou vám i špínu, kterou máte za nehty. Vždycky to tak bylo. Mizí tuřín, mizí obilí. Je to smutné."
Ještě smutnější však je, že místní vesničané nedokáží konkurovat zemědělským výrobkům, vypěstovaným na Západě prostřednictvím dotací ze Společné zemědělské politiky Evropské unie. Boguslav Koscik má třicet prasat, tři krávy a obdělává 30 akrů.
"Zemědělstvím se živím. Je to těžké, ale akorát tak vyjdu," konstatuje. "Ovšem vstup do EU bude asi znamenat, že si oni budou moci kupovat pozemky - a my si nemůžeme kupovat pozemky tam."
