Zůstanu-li, bude skandál, odejdu-li, bude dvojí skandál
Jan Kavan vzpomíná na Palachovu smrt
An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence.
Česká komunita v Londýně si připomněla výročí smrti Jana Palacha představením hry, která usiluje o to, uzdravit rány trpké české minulosti. Bylo vhodné, že přítomen představení hry Jarmily Moserové, "Letter to Wollongong" byl Jan Kavan, současný český ministr zahraničních věcí, který, z mnoha důvodů, byl ochoten toto představení uvést.
Pokud si někdo myslel, že nikdo v Londýně nezaznamená výročí Palachovy smrti, tak se mýlil. Představení hry Letter to Wollongong se účastnila autorka Jaroslava Moserová, český velvyslanec v Británii Pavel Seifter a Jan Kavan, kontroverzní český ministr zahraničních věcí.
Kavanova přítomnost byla zvlášť vhodná. Kavan byl těsně svázán s Palachovou historií. Kavan byl totiž jedním ze čtyř prodemokratických studentů, kteří onoho večera, kdy se Palach zapálil na Václavském náměstí, napsali společně projev, který se vysílal v Československé televizi. Účelem projevu bylo odradit ostatní od toho, aby následovali v Palachových stopách a přesvědčit je, že je lepší připojit se k těm, kteří proti invazi protestují živí.
Pravděpodobnost, že by se mohli i jiní upálit, nebyla tak nepravděpodobná, jak to může znít. V Palachově dopise na rozloučenou se pravilo, že je pouze první v sérii "pochodní", kteří se rozhodli obětovat se, aby poukázali na smutný osud své země. Kavan, v úvodu ke hře, vzpomínal na to, jak byl studentský projev sepsán a jak se málem nevysílal. Síla a rozsah reakcí veřejnosti a Palachova smrt o tři dny později nakonec přesvědčily úřady, že by se projev vysílat v televizi měl. Kavan také přečetl výňatky z tohoto projevu.
Bylo také správné z jiného důvodu, že byl Kavan přítomen. Jedním z principů hry bylo vytvořit mosty mezi těmi, kteří zůstali doma, mezi těmi, kteří Československo opustili, mezi těmi, kteří setrvali ve svém odporu proti komunismu a těmi, kteří se poddali a kolaborovali. Hra Letter to Wollongong, nebo alespoň její hlavní myšlenka, je něčím, na čem má ministr Kavan osobní zájem, aby to prosazoval.
Kavanovo postavení ministra zahraničních věcí je zvlášť zranitelné, protože nejenomže spáchal údajně odporný zločin tím, že opustil Československo, když se situace začala zhoršovat (emigroval do Londýna v roce 1969), ale, a to je ještě horší, byl obviněn, že kolaboroval s komunisty.
Resentiment vůči těm, kteří emigrovali po invazi armád Varšavského paktu by neměl být podceňován. Češi často považují ty, kteří Československo opustili, za svého druhu dezertéry. Do značné míry je důkazem toho, jak intenzívní je tento pocit, skutečnost, že o restituci majetku pro ty občany, kteří emigrovali, se v podstatě v ČR neuvažuje, kdežto restituce majetku pro občany, kteří zůstali, se považuje za daleko důležitější. V důsledku hněvu, zaměřeného proti těm, kdo kolaborovali, byl v Československu schválen lustrační zákon, který zakázal kolaborantům s Stb jmenování do politických funkcí.
Na to, že Kavan žil v době "normalizace" v Londýně, pohlížejí Češi většinou s nesouhlasem, a dokonce i jen mlhavé obvinění, že možná poskytl informace - údajně jména disidentů - české tajné policii, stačí k tomu, aby to vyvolalo nepřátelství Čechů. Dokonce i Václav Havel se vyjádřil ke jmenování Jana Kavana ministrem zahraničních věcí rezervovaně. Odvolací soud v ČR očistil Kavana od všech obvinění, že poskytoval informace agentu StB, ale to nezměnilo názor lidí na něho, a Kavan musel podstoupit celou řadu soudních sporů o urážku na cti. Jeden z nich vyvolal mezinárodní pozornost, když Kavanův britský protějšek, Robin Cook, poskytl písemné prohlášení, že je Kavan "přítelem Británie".
Je těžké zjistit, do jaké míry je toto hluboké podezřívání Kavana skutečnou obavou, že důležitý vládní úřad zastává zrádce, a do jaké míry je to svého druhu psychologický přenos nevole, který je důsledkem představy, že Kavan si lehce žil v Londýně, zatímco jeho spoluobčané byli obětí útlaku. Je zjevné, že léty strávenými v zahraničí se Kavan nikomu nezavděčí, a některá obvinění, zaměřovaná proti němu a proti lidem, kteří ho obklopují, občas dosahují iracionality. Prague Post, týdeník, který vychází v Praze v angličtině, byl absurdně označen za prokomunistický list, protože se rozhodl tisknout sloupek, který píše Kavan.
Kavan ale využil příležitosti, která se mu naskytla tím, že měl možnost uvést hru Letter to Wollongong, a zaútočil na ty obviňovatele, kteří tvrdí, že spojuje-li se Kavan s Palachovým příběhem a odporem proti komunismu, je to pokrytecké, vzhledem k tomu, že možná sám s komunismem kolaboroval. V hlase se mu náhle ozval intenzívní hněv a zdůraznil, že i během doby, kdy žil v Londýně, bojoval proti invazi z roku 1968 tím, že založil tiskovou agenturu Palach Press a nadaci Palach Information and Research Trust. Mohl se také zmínit o velkém množství disidentské literatury, kterou pomáhal vydávat v zahraničí a pašovat do Československa.
Po představení hry Letter to Woolongong, která pojednává o ženě, která skončí jako kolaborantka, vznikla debata mezi přítomným obecenstvem a autorkou Jaroslavou Moserovou. Vyvinula se z toho svého druhu skupinová terapie, neboť někteří přítomní postupně vstávali a hovořili o vině, kterou pociťují. Mluvili nejen ti, kdo opustili Československo po roce 1968. Jedna žena, která emigrovala v roce 1949, hovořila o svém smutku, že nebyla v rodné zemi ve stalinských padesátých letech, a jedna Angličanka přiznala, že osobně lituje Mnichova. Moserová byla zjevně dobře zvyklá na takováto přiznání a hrála roli vedoucí terapeutky obdivuhodně: "Neměla byste mít pocit viny," naléhala na jednoho přítomného, "když pociťujete vinu, obviňujete nevinné z vaší vlastní viny." Všichni souhlasili, včetně Kavana.
Dá se předpokládat, že je Kavan hluboce zklamán, že nemá Moserová v úmyslu prezentovat svůj apel, aby došlo k porozumění a ke smíření rozděleného národa, přímo v Praze. Bezpochyby by i tam Kavan nadšeně takovou inscenaci podporoval. Avšak, navzdory tomu, že hra Letter to Wollongong byla už přeložena do češtiny, Moserová pevně trvala na tom, že hra nebude inscenována v Praze, protože by pro Pražany bylo příliš bolestné muset čelit její hlavní myšlence tak přímo. Bohužel jsem z toho místa, kde jsem seděl, neviděl na Kavanův obličej.
