Dvě "generační" poznámky
Když už generační, tedy musím na úvod přiznat, že jsem se narodil v roce 1965.
1) Většinu foglarovek jsem znal z vydání z konce 60.let, Holubovy peripetie z 50. a 60.let jsem vůbec neznal (vlastně až do "Osočení"). Byl jsem určitě klukem a nevím, jestli jsem intelektuál (mám jeden VŠ titul, rád čtu a píšu). Foglar pro mě, pro mé rodiče i děti znamená mnohonásobně víc, než Holub. Holubovy básně mě příliš neoslovily, doma mám jen jeho "zcela malou knížku" Ne_patrně_ne. Ostatně víc než básněmi se mi v osmdesátých letech představoval M.Holub reportážemi a esejemi z různých světových kongresů básníků a spisovatelů, což, přiznám se, mnoho mé důvěry nevzbudilo. Podezříval jsem ho, že světovou proslulost si získal právě (sebe)prezentací, k níž měl jako jeden z mála možnosti, schopnosti i prostředky. Leč ta proslulost je neoddiskutovatelná, pročež si myslím, že významnější připomenutí si zasloužil! Rozhodně bych však neočekával, že to bude v MFD, před časem trefně označené (tuším asi před dvěma lety zrovna v BL) jako "vyšší bulvár". Zato Lidové noviny mě zklamaly ne snad nekrologem, ale zato pozorností, kterou věnují osudu Foglarovy pozůstalosti a autorských práv a možným sporům o ně. Pozorností zbytečně velkou.
2) Šedesátý osmý jsem sice zažil, ale pochopitelně nijak aktivně neprožil. Jsem prý očitým svědkem Palachova sebeupálení, ale moje nejstarší vzpomínka, kterou mám (právě z té doby) se týká naší první televize: když jsme ji poprvé zapnuli, dávali fotbal. Ovšem "rodinné" balíky deníků, Literárek (pod všemi jmény), Reportéra či Plamene z druhé poloviny šedesátých let se staly mou nepovinnou četbou nedlouho poté, co jsem se naučil číst. Palachovu smrt jsem vnímal jako tečku za významnou periodou, trochu jako smrt Čapkovu v závěru roku 1938.
Od tohoto přirovnání s dovolením odpíchnu další úvahu: obnova demokracie v r. 1945 a) se musela nějak vztáhnout k první republice, b) chtěla a snad i měla z ní nepřevzít to špatné (už nepoužitelné) a c) se to tak docela nepodařilo (=nepodařilo se převzít do dobré a to špatné, ty skvrny, sice bylo z velké části odstraněno, ale za cenu porušení podstaty látky). Obnovu demokracie v r. 1989 analogicky nepokládám za zcela zvládnutou (nevyužili jsme zdaleka všechno "to dobré" z osmašedesátého a v obavě z převzetí "toho špatného" vzniklo několik přehmatů) , ale snad ne tak fatálně, jako v letech 1945-48. Už jsme zvládli třikrát tolik, devět let.
Zpět k tématu: činy i slova z let 1967-69 (včetně Palachovy smrti), jak jsem je znal z dokumentů a periodik, mi po celé dospívání byly zásobárnou příkladů, že může být líp (než bylo za normalizace). Pašované zprávy zpoza železné opony a historie první republiky to samozřejmě ukazovaly taky, ale vnímal jsem je jako vzdálenější a jaksi méně reálné.
Zdůraznění Palachova odkazu jenom v impulsu pro lednové demostrace v r. 1989 mi připadá hrozně zploštěné, zesymbolizované. Mně osobně cena jeho oběti průběžně ukazovala, o jak moc vlastně v Pražském jaru šlo.
Poznámka JČ: V některém z příštích vydání BL přineseme pár básní Miroslava Holuba.