MI6: Homosexuální špióni nepatří do Prahy
Vyzrazení Christophera Hurrana v české televizi jako homosexuálního šéfa pražské pobočky MI6 vyvolalo všeobecné překvapení a znepokojení, píše v Suday Telegraphu minulou neděli Oleg Gordievskij, bývalý rozvědčík KGB, který působil jako dvojitý agent pro Británii. Zjevně byl Hurran prozrazen v záchvatu pomsty Karla Vulterina, šéfa českých špiónů, o jehož propuštění se Hurran zasadil. Vulterinovi se podařilo se pomstít. O Hurranovi nyní každý ví. Je správné, že britská rozvědka zaměstnává homosexuály a ještě je jmenuje do čelných funkcí?
Jsem, pokračuje Gordievskij, alespoň částečně odpovědný za to, že jsem přesvědčil MI6, aby změnila svou politiku ohledně homosexuality. V padesátých letech zavedla britská státní služba celou řadu předpisů, která zakazovaly homosexuálům pracovat se státním tajemstvím. Vládly obavy, že homosexuální státní úředníci a vojáci by se mohli lehce stát obětí KGB - byli vydíratelní.
Trauma zjištění, že Anthony Blunt a Guy Burgess, oba homosexuální pracovníci britské rozvědky, byli zároveň nejúspěšnějšími agenty, jaké kdy měla KGB, přesvědčilo britské úřední kruhy, zakázat homosexualitu. Ale homosexualita neměla nic společného s Bluntovou a Burgessovou zradou. Nebyli pro spolupráci s KGB vydíráni. Spolupracovali z vlastní vůle, dobrovolně.
Šéfové KGB byli šokováni, když zjistili, že jsou Blunt a Burgess homosexuální milenci. Vím to, protože jsem četl Bluntův svazek v Moskvě, píše Gordievskij. Morálně byli šéfové KGB odpuzováni Bluntovou homosexualitou. Operačně to bylo ostře proti předpisům: naverbovanci KGB spolu navzájem nesměli ani mluvit, nemluvě o tom, aby spolu sdíleli postel.
Řídící pracovníci Blunta a Burgesse chtěli zamezit jejich homosexuálnímu styku, ale nemohli. Nemohli o tom ani mluvit, protože by se museli zmínit o tom, že v Sovětském svazu je homosexualita trestným činem, za který se jde na mnoho let do vězení. To by odradilo Blunta a Burgesse od komunistického ráje, o němž se domnívali, že ho pomáhají budovat. (Homosexualita přestala být v Rusku trestným činem až začátkem devadesátých let, začátkem rozkladu Sovětského svazu.)
Už od dvacátých let používala KGB služeb homosexuálů, jimž se říkalo "přístupoví agenti". Tito agenti se pokoušeli vydírat cizince a přimět je tak, aby zradili svou zemi. V roce 1937 vyfotografovali ruští agenti jednoho úředníka amerického velvyslanectví in flagranti v sexuálním aktu s jiným mužem. Pokus o vydírání - KGB se snažila získat tajné kódy - nevyšel. Úředník informoval o incidentu svého nadřízeného. V jiném incidentu, do něhož byli opět zataženi Američani, byla poslána celá skupina zaměstnanců velvyslanectví zpět do Washingtonu, poté, co se účastnila homosexuálních orgií, zorganizovaných KGB.
Avšak postoje k homosexualitě se začaly měnit, alespoň na Západě, po "sexuální revoluci" šedesátých let. Homosexualitu bylo nyní možno otevřeně přiznat. V Británii a v USA přestala být trestným činem. V sedmdesátých letech už "přístupoví agenti" nepřinášeli žádné výsledky.
KGB nechápala proč. Vzpomínám, jak byla KGB překvapena reakcí jednoho britského návštěvníka, když byl konfrontován s fotografiemi, které KGB pořídila s obrovskými obtížemi. Na nich byl zachycen během sexuálního aktu s jiným mužem. Brit reagoval, jako kdyby ho KGB vyfotografovala při krasobruslení nebo při tenisu. Pokrčil rameny. "Manželka to ví, a můj šéf taky."
KGB byla trpce zklamána -a nechápala. Ale takovéto incidenty ji přiměly k závěru, že homosexalita je nyní za Západě natolik tolerována, že nemá cenu se pokoušet homosexuály vydírat. Tak se na ně KGB přestala zaměřovat.
Informoval jsem MI6 o této změně politiky v roce 1982, když jsem poprvé přijel do Londýna jako náměstek vedoucího londýnské rezidentury KGB. Tehdy se britská rozvědka poprvé dozvěděla, že už KGB nepovažuje homosexuály za zranitelné. Nedlouho poté začala MI6 jmenovat homosexuály do čelných funkcí.
Je tato politika chybná? Myslím, že ne. Podle mé zkušenosti bývalí homosexuálové vynikající rozvědčíci. V současnosti nejsou o nic víc vydíratelnější než ženatí muži. Také stojí rozvědku méně - nemají děti, za jejichž vzdělání musí ministerstvo zahraničních věcí platit v drahých soukromých školách.
Neexistuje absolutně žádný princip, proč zakazovat práci v rozvědce homosexuálům, stejně jako neexistuje důvod, proč zakazovat práci ženám. Avšak úspěšná špionážní práce není založena na principech. Je založena na tom, co funguje v praxi. A úspěch záleží především na tom, najdeme-li pro příslušnou práci vhodného člověka.
Zpravodajský agent v cizí zemi musí být schopen získat důvěru svých hostitelů. Lidé ho musejí respektovat. Jinak nic nezjistí. Ženy bývají vynikajícími rozvědčicemi v Evropě, v Americe a v Rusku. Bylo by naprosto nesmyslné jmenovat ženu špiónkou do fundamentalistické muslimské země jaké je Írán, Pákistán nebo Irák. Muži v těchto zemích neberou ženy vážně.
Existují země, v nichž je homosexuální rozvědčík asi k takovému užitku, jako žena rozvědčice v Íránu. Česká republika je jednou z těchto zemí - jako většina zemí bývalého komunistického bloku. Postoj k homosexualitě je tam asi takový, jaký býval v Británii v padesátých letech. Homosexuálové jsou terčem posměchu. O otevřeně homosexuálním špiónovi se budou šířit řeči. Bude na něho pohlíženo se zvědavostí, většinou zlovolnou. Nikdo mu nebude důvěřovat. Budou se mu smát. A to bude znamenat, že nebude moci efektivně pracovat.
Hurran je bezpochyby vynikající zpravodajský důstojník. Jeho úspěchy jsou vynikající. Ale české postoje vůči homosexualitě znamenají, že do Prahy neměl být posílán. Možná přežil to, že byl "odhalen" jako špión v televizi. Avšak jakmile byl veřejně identifikován jako homosexuál, jeho pověst v Praze byla nenapravitelně poškozena. O Češích to vypovídá smutné věci, ale je to bohužel pravda. Většina Čechů prostě homosexuály nerespektuje.
Navzdory tomu, že se MI6 veřejně postavila na obranu Christophera Hurrana, a rozhodla se ho nevyměnit, MI6 jistě dobře ví, co se stalo. Bezpochyby plánuje Hurrana nahradit někým jiným a tato osoba už asi byla vybrána. Avšak MI6 nechce budit dojem, že ustupuje tlaku sdělovacích prostředků nebo jakémukoliv vnějšímu tlaku. Tak Hurran nebude odvolán hned. Očekávejte ale, že během půl roku bude přeložen na jinou práci.
Jediným poučením z tohoto případu je, že místní podmínky určují, jaký člověk je vhodný pro jakou zpravodajskou práci. V Berlíně, v Kodani, ve Washingtonu, v Amsterodamu by byl otevřeně homosexuální agent naprosto v pořádku. Ale v Praze nebo ve Varšavě, v Budapešti nebo v Sofii vyvolávají homosexuálové smích. Nejsou schopni získávat informace. Nemá cenu trvat na zásadě sexuální rovnosti - prostě to jen ohrozí efektivnost práce britské rozvědky ve východní Evropě.
A tato efektivnost nesmí být ohrožena - tato oblast je příliš důležitá. Praha je životně důležitým střediskem pro získávání špionážních informací. Česká rozvědka, i když má nové zaměstnance, naplněné duchem demokracie a nikoliv komunismu, stále udržuje své svazky na staré kontakty - a ty byl, po Stasi a po KGB, nejlepší ve východním bloku.
Češi znají teroristické sítě na Blízkém východě neobyčejně dobře. Dlouhá léta poskytovali gangu Carlose Šakala úkryt a podporu, a to jim poskytlo otevřené dveře do světa terorismu na Blízkém východě. Také mají Češi velmi dobré znalosti bývalé Jugoslávie a Ruska.
Británie velmi silně potřebuje tyto znalosti, má-li být její zahraniční politika úspěšná. MI6 je v ideálním postavení, jak tyto znalosti získat. MI6 je jednou z nejefektivnějších špionážních organizací na celém světě. Je možná malá, ale její pracovníci jsou nejvyšší kvality. Jsou taktní, diskrétní a velmi profesionální.
Nemám pochyb o tom, že MI6 zajistí, že nový člověk v Praze, který nahradí Christophera Hurrana bude muž, jemuž budou Češi důvěřovat a s nímž budou hovořit. MI6 se vždycky dokázala poučit. Tatáž chyba se nebude opakovat, uzavírá Oleg Gordievskij.
