Asi ještě není dost zle
Neexistující zpětné vazby
Deset let od sametové revoluce na tom nejsme nejlíp a ani do budoucna to nevypadá na procházku růžovou zahradou. Ekonomický růst se řadu let zpomaluje a teď už je druhý rok záporný. Příčinou jsou neexistující nebo nefunkční zpětné vazby. Zpětné vazby chybějí v nejvyšších orgánech státu, v odborné veřejnosti a díky nekompetentnosti a zaujatosti médií i ve společnosti obecně. Bez zpětných vazeb nelze regulovat žádný dynamický systém, ani lidskou společnost ne.
Neexistence zpětných vazeb v politice má vždy fatální následky. Umožňuje totiž, aby se v politice udrželi i ti, kteří dělají chyby nebo klamou. Výsledkem je nefunkčnost státu a jeho zpětnovazebních institucí jako jsou policie, zákony, soudy atd. Umožňuje to také, aby ve státních institucích a v politice zůstávali i ti, jimž je loajalita k vlastnímu státu cizí.
Pak je možné, aby až nyní byly přiznávány nedostatky, které byly už před šesti léty zřejmé každému, kdo se chtěl dívat a trochu přemýšlel. Při tom se s řešením se ani teď nepospíchá. Jsou dokonce tací (např. expremiér Klaus a jeho tým), kteří si mohou i dnes dovolit tvrdit, že je vše OK a že to kazili nebo kazí jen někteří kverulanti a hlavně političtí partneři. Nikomu ale před léty na příklad nevadilo, že se miliardy rozhazovaly např. dovozem zbytečně luxusních aut, která do pěti let shnila.
Ve vládě se přijímala řešení na základě ideologických předsudků a vizí bez řádné analýzy rizik. Neprováděla se analýza dat o efektech přijatých opatření. Věcná oponentura záměrů se nebyla vítána. Neprováděla se tedy nezaujatá analýza skutečného vývoje. Teď se snad o to pokouší až sociálně demokratická vláda. Sklízí však za tento úmysl spíše pošklebky. Zajímavé je, že kritici tohoto záměru nebyli v minulosti schopni identifikovat narůstající rizika, natož byť rámcově odhadnout budoucí vývoj.
Jako poradci se uplatnili přitakávači a pochlebovači stejně zaslepení jako ti, kterým měli radit.
V médiích dostávají i dnes prostor makroekonomové, kteří bez ohledu na fakta v podstatě tvrdí, že jediná chyba byla, že se privatizovalo příliš pomalu. Lze přitom jen ztěží přehlédnout, že zpomalení a potíže se projevily v okamžiku, kdy se začaly projevovat skutečné "schopnosti" nových vlastníků, například takových, jako je Kožený či Stehlík. Privatizéři peníze spíše odčerpávali, místo aby je přinášeli, obchodní kontakty neměli, řídit neuměli. Asi ještě není dost zle, abychom to všichni uznali.
Tuto situaci do značné míry umožnila i odborná veřejnost. Institucionální nedostatky jako korupce, nefunkčnost soudů, nevhodná privatizace, kriminalita atd. nebyly naší (makro)ekonomickou veřejností považovány s výjimkou několika prozíravých, jako je profesor Mlčoch, za základní ekonomický a také politický (stabilita a cesta do EU) problém.
Je pozoruhodné, jak lehce prošly Václavu Klausovi naprosto nekompetentní výroky o Internetu a informačních technologiích vůbec. Přední český politik a prý i kvalitní ekonom si vůbec nepřipouští, že informační technologie zásadním způsobem (e-komerce, oběh informací, finanční operace atd.) ovlivňují chod ekonomických procesů na mikroúrovni i makroúrovni a jsou s největší pravděpodobností prostřednictvím infodolarů (příjmy Microsoftu, Intelu, Oraclu, IBM, atd.) zdrojem ekonomické prosperity USA.. Člověku se vnucují i další otázky. Vychvaluje se baronka Thatcherová. Opravdu si ale vede Británie lépe než SRN, Rakousko, neřku-li Dánsko či Švédsko? Kritizuje se sám princip záměru revitalizace podniků. Opravdu udělala vláda USA chybu, když před léty zachránila Chryslera?
Role vědy a školství
Svůj podíl viny nese odborná veřejnost jako celek, ne jen ekonomové a právníci.. Až když bylo opravdu zle, se zmohla na akci proti neustálému snižování prostředků na vědu a výzkum. I pak se snaha omezila na velmi krátkodobý cíl - zvýšení procenta HDP na dotace na vědu a výzkum. Tato akce byla sice absolutně nutná, neboť hrozil rozpad výzkumných týmů. U ODS či US by asi neuspěla. Je ale třeba vidět, že je to úspěch jen pro tento rok a že při poklesu HDP bude výsledek devalvován. Nelze pominout ani to, že přes předchozí sliby ČSSD byl protest nutný.
Při poklesu státních příjmů budou nejvíce ohroženy zdánlivě nikoliv nezbytné výdaje, jako jsou výdaje na vědu, výzkum a školství. Odborná a především vědecká veřejnost by se asi proto měla více angažovat ve věcech obecně politických. To je mnohými krátkozrace odmítáno s tím, že by pak nebyl čas na práci v oblasti svého hlavního odborného zájmu. Asi ještě pro ně není dost zle, mohou ještě pracovat.
Drastická a necitlivá redukce aplikovaného výzkumu a vývoje se v minulosti také nesetkala s dostatečným odporem veřejnosti, natož s kritikou se strany médií. Teď sklízíme v obchodní bilanci zlé plody toho, co jsme zaseli.
Veřejnost, iluze a sdělovací prostředky
Společnost jako celek byla a asi ještě je v zajetí různých iluzí zakrývajících skutečné problémy. Vytváření iluzí bylo zájmem mnohých politiků a zřejmě i publicistů. Dosti dlouho se díky mlžení o pravicovosti, dědictví komunistické éry, všemocnosti neviditelné ruky trhu, co nejslabším státu atd. dařilo a pohříchu mnohdy ještě daří zakrývat chyby a neschopnost identifikovat a řešit skutečné problémy, jako je nefunkčnost státních institucí počínaje policií a úřady (viz ostudu s pražskými taxíky) a konče soudními řízeními, jako jsou nevhodní vlastníci, neschopný a chamtivý management a jako jsou chyby privatizace obecně. Mlžení se také daří díky tomu, že se vytvářejí žabomyší spory a pseudoproblémy nebo že se pozornost i jinak odvádí od podstaty věci.
Veřejnost poměrně záhy vycítila neupřímnost a to, že se věci nevyvíjejí dobře. Reagovala již před několika roky poměrně racionálně: pověstnou blbou náladou. Reagovala tedy dříve než politici, novináři a dokonce i většina odborníků. Je zajímavé, že to bylo v době, kdy si sousedé ČR začali vést lépe než my. Ti, kteří mají různé mlhy rozptylovat, tedy především novináři, však problémy raději neviděli a nevidí, a těm, kteří se na ně snažili upozorňovat, neumožňovali, aby bylo kritické hlasy slyšet. Asi by to ohrožovalo zájmy reálného kapitalizmu v ČR.
Diskuse základních rizik privatizace narážela na nezájem médií. Nikoho dlouhá léta nezajímalo, že nefunkčnost institucí a práva je hlavní překážkou na cestě nejen k prosperitě, ale také do Evropy. Možná, že to souvisí i s tím, jak byla privatizována samotná média. Je také otázkou, zda jsou novináři jedinou vlivnou skupinou u nás, která je imunní proti korupci.
Loajalita vůči státu
Dodnes je klidně možné, aby přední politik, který ke vzniku dnešního stavu hodně přispěl, udělal bez obecného odsouzení akci dosti blízkou podrazu a několikrát desinformoval o svých plánech, nakonec klidně bez všeobecného odsouzení prohlásil, že nepůjde do vlády, neb by nebyl dost pravicový. Nejde mu tedy o prospěch společnosti, neboť náprava institucí a možnost dovolat se práva není problém ani pravicový, ani levicový, je to problém fungování státu. Společnost je v krizi, do které se dostala v důsledku několikaletého vývoje. Politici se však příliš nesnaží věci zlepšit. Buď to nesvedou, nebo se bojí, že by pomohli i konkurenci. O takové politiky ale nestojím. Asi ještě není dost zle, abychom se takových pánů zbavili.
Nad výroky leckterého politika jímá člověka úzkost. Několik politiků klidně pochválí Pinocheta, jak správně zatočil s levičáky v Chile. Jejich strana se od takového úletu jasně nedistancuje. Ctí tedy naši ústavu, ve které je listina práv a svobod? Není pro ní dodržování zákonů žádoucí jen tehdy, když se to hodí?
Jeden z takových "demokratů", senátor Benda, je vůbec zajímavá postava. Pinocheta chválí, ale já jsem se dodnes nedozvěděl, kolik toho a hlavně co Lorenc skartoval nebo které významné osoby potlačovatelského aparátu se seznamech vůbec nebyly. Podle pamětí pana Moravce bych tipnul, že ty hlavní.
Vnucují se i další otázky. Kolik důležitých informací, ne-li nejvíce, získávala StB od tehdejších manažerů, kteří měli spolupráci s StB v pracovní náplni? Kolik udání přišlo od těch, kteří z pilnosti a nikoliv proto, že se upsali, udávali sousedy a spolupracovníky? Kolik je v seznamech mrtvých duší? Po tom se média nepídí a politiky to nezajímá. K čemu pak nám je úřad pro vyšetřování zločinů komunismu?
V případě Vulterin se mnozí politici zastávají odvolaného šéfa BIS a moc jim nevadí, že unikla důležitá tajná informace a byl tedy poškozen zájem státu.. Pokud je jen stín podezření, že k tomu došlo z viny BIS, neměl v jejím čele Vulterin již dlouho co dělat. Pokud informace unikla z vlády, nemá tam co dělat příslušný ministr. Poněvadž došlo k poškození zájmů státu, je otázka, zda jsou v této kauze politici, které příliš nezajímá, jak došlo k úniku, loajální k vlastnímu státu.
Řeči proti rasismu v případech, v nichž se nakonec zjistí, že rasismus pravděpodobně nebyl hlavním motivem (Ústí nad Labem, Vrchlabí) vedou k tomu, že rozněcují rasistické nálady, nehledě na to, že to nespravedlivě poškozuje stát v zahraničí. Opět případ neloajality.
Mlžení novinářů bere někdy dech. Výrok (možná, že ne právě vhodný), že v jistém výboru by neměli být ti, co s dokumentem, na jehož základě výbor vznikl, nesouhlasí a že by tam proto neměli být sudetští Němci, když my jsme tam komunisty také nenominovali, se v novinách oznámí jako výrok, že Zeman přirovnává sudetské Němce ke komunistům. To je zjevné překroucení, neboť fakt, že přirovnává v jednom případě, je presentován tak, že je jej možné chápat jako vždy. Takto ho také asi chápal pan Stoiber, když žádal omluvu. Nevšiml jsem si, že by se naši novináři a také politici (snad s výjimkou prezidenta) snažili uvést věc na pravou míru. U některých politiků a novinářů, jsem měl dokonce pocit, že jim reakce Stoibra dělá dobře. Jde jim pak ale o zájmy občanů tohoto státu? To, že se pan Stoiber ani nenamáhal ověřit, co bylo vlastně řečeno, také o mnohém svědčí.
Ještě ke školství
Jednostrannost, zaslepenost a nekompetentnost některých novinářů je neuvěřitelná. Pan Martin Komárek vystoupil razantně proti domácím úkolům ve škole, že prý si tím učitelé usnadňují práci. Jde jen o kolosální nepochopení základních zásad pedagogiky u redaktora předních novin, nebo je v tom i zlý úmysl? Efekt to v každém případě mělo. Znám případ, kdy rodiče ve škole hlasovali, zda se mohou zadávat domácí cvičení. Hlasovali proti!
Poslední příklad ukazuje, že se ne vždy lze spoléhat, že se rodiče rozhodnou racionálně. Pro mnoho rodičů je obtížné sledovat i to, jak jejich ratolesti prospívají ve škole, natož aby se školou spolupracovali a pomáhali dětem při zvládání školních povinností. Bez spolupráce s rodinou však nemůže být škola úspěšná. Rodiče se během roku o dítě moc nezajímají a dělají dusno až u vysvědčení. Frustrace ze známek je proto spíše důkazem špatné funkce rodiny, než toho, že jsou známky špatná věc. Media ale brojí proti školám a známkám. Lidé to raději slyší než to, že se také musí ve výchově přiložit ruku k dílu. Jak se ale v dravém kapitalizmu povede dětem, které neumí unést stres ze soutěže v prospěchu, není jasné.
Školství je kapitola sama pro sebe. Každý se domnívá, že mu rozumí a neváhá zkoušet nedostatečně ověřené postupy na ubohých dětech. Odhad budoucí situace na trhu práce je komplikovaná, i když pro odborníky relativně schůdná záležitost. Nelze ale očekávat, že se rodiče budou rozhodovat rozumně, nebudou-li s pravděpodobným vývojem na trhu práce seznámeni. Státní orgány v tom mohou zajisté dost udělat, zatím ale nic moc. Nedá se ani říci, že by se média snažila rodičům při volbě školy pomoci. Raději společně s tzv. pravicovými politiky propagují soukromé školy jako zázračné řešení a uplatnění neviditelné ruky trhu..
Nic proti soukromým školám. Je ale asi nezdravé, že soukromé školy žádají dotace, ale spolu s některými médii protestují proti tomu, aby se prověřovalo, zda vůbec něco a co naučí a zda z absolventů nebudou nezaměstnaní, které budeme platit z daní. Podle toho, co jsme uvedli výše, jsou rodiče schopni nedostatky výuky a neperspektivnost oboru odhalit obvykle až se značným zpožděním, když už je pozdě. Pokud se budou soukromé školy chovat jako podnikatelské subjekty a s tím se musí počítat, vždyť jsou soukromé, je dosti pravděpodobné, že mnohé budou za této situace minimalizovat náklady na účet kvality. Plody dosavadní školské politiky už sklízíme. Profesní profil absolventů škol je nevýhodný pro uplatnění na trhu práce.
Ekologický fundamentalismus je nebezpečný
Obdobně bláznivá je mediálnípodpora ekologických fundamentalistů v boji proti Temelínu. Nikdo se jich nezeptá, jak to bude, až za 30 let spálíme všechno uhlí, kolik bude stát stále dražší plyn v paroplynových elektrárnách, kolik promile energie dostaneme z kolektorů a kolik energie lze reálně ušetřit. Odborníci na danou problematiku, kteří takové problémy skutečně řeší, nejsou pro novináře zajímaví partneři.
Nikdo z novinářů se moc nezajímá, že skleníkový efekt můěe být daleko větší a nebezpečnější hrozba pro budoucí generace, než jaderný odpad, u kterého je reálná naděje, že se ho podaří novými technologiemi zlikvidovat.
Klimatické změny se zastavit nedají. Stačí se podívat na alpské ledovce, abychom si uvědomili reálnost hrozby změny klimatu. Praha se může stát za nějaké to století přímořským letoviskem. Boj proti skleníkovým plynům není populární. Muselo by se totiž bojovat proti automobilům a jiným příjemnostem a bojovat za podporu výzkumu nových technologií (např. vodíkových motorů a fúzních atomových bezodpadových reaktorů). To není nic pro ekologické fundamentalisty a jejich mediálnípodporovatele..
Média jako šiřitelé předsudků
Media u nás nejsou hlídacím psem demokracie. Spíše jsou šiřiteli předsudků a ideologií. Jsou neprofesionální a neobjektivní. Někdy se vnucuje otázka, jestli právě to není nehorší dědictví komunizmu. Pokud se média, ani naši politici nezmění, prosadí se časem hlubinné proudy ve společnosti, které se již projevily blbou náladou, nedůvěrou k politikům a také pozvolným ale vytrvalým růstem voličských preferencí KSČM. Projevy takových trendů však mohou být v budoucnu daleko razantnější a daleko překvapivější. Nelze v této spojitosti nepoznamenat, že do politiky brzy vstoupí lidé, pro které bude rok 1989 vzdálená historie a pro které budou výmluvy typu "to my ne, to ti komunisté před námi" ztraceně málo účinné. Asi ještě není dost zle, abychom si to uvědomili.
Je štěstí, že Internet umožňuje existenci nezávislých médií, jako jsou BL. Není ale asi zatím dost zle na to, aby zaměření BL nebylo singularitou na naší mediálníscéně. Případ odmítnutí spolupracovat s BL s odůvodněním, že se od všech ostatních médií liší, je toho nepřímým důkazem.
