"Nikdo nečekal, že to bude takhle strašné. I když jsme měli tady válku, i když jsme očekávali odplatu. Mysleli jsme, že se tohle bude dít ve vesnicích. Nikoho nenapadlo, že bude Priština zničená."

Jon Snow: Tak, týden po začátku války nyní NATO konstatuje, že rozšiřuje svou bombardovací kampaň. Tony Blair se zavázal, že "věc dokončí". Avšak uprchlíci se dále řinou z Kosova po desetitisících a líčí nepředstavitelnou hrůzu doma.

Jak tedy nyní dopadá toto největší a nejnebezpečnější vojenské dobrodružství Spojenců od druhé světové války?

Toto je dnešní Evropa. Jedna železnice, jeden vlak a jeden okamžik během dne na kosovské hranici s Makedonii. Makedonská policie na trati. Uprchlíci natlačeni u oken, prosící, aby byli vpuštěni do země.

Ruce, natažené, gestikulující, co potřebují. Tito kosovští Albánci byli nahnáni do vlaku srbskými samopaly. Viděli, jak hoří jejich domovy. A nyní musejí zůstat ve vlaku, který je zapečetěný, a to až do doby, kdy na ně úřady v Makedonii najdou čas.

(Nekonečná kolona uprchlíků, jdoucích těžce pěšky po železniční trati.)

Další železniční trať, jiné místo v Evropě. Další náhodné místo na kosovské hranici. Toto je jeden hmatatelný důsledek války. (Brečí děti.) Uprchlíci, utíkající z Kosova v takových počtech, jako nikdy předtím. Jeden fakt tohoto sedmidenního bombardování, exodus uprchlíků se groteskně zvětšil.

Balkánská historie varuje před takovými lidskými vlnami. Je to další fakt, že jsme na ně nebyli připraveni.

Ministryně pro zahraniční pomoc Claire Shortová v londýnské Dolní sněmovně ve středu odpoledne: "Absolutně odmítám tvrzení, že jsme měli být připraveni předem na přesuny celého obyvatelstva. Bývalo by se to rovnalo děsivé spolupráci na politice etnického očišťování, kdybychom předem založili síť táborů, které by čekaly na albánské obyvatelstvo z Kosova."

Jon Snow: Na železniční trati to není zrovna velkou útěchou, kde obava z nuceného odchodu rostla už pět let nebo více. Sedm dní po začátku války, počet letadel, nesoucích bomby, stále ještě převyšuje počet letadel, přivážejících humanitární pomoc, v poměru alespoň padesát vůči jednomu.

A kromě vojenských videozáběrů zásahů a  každovečerních reportáží jugoslávské televize ukazujících výbuchy a požáry, chybějí nám fakta. A strategické měřítko, podle něhož bychom to mohli posuzovat.

Zatím se k věci stavějí Británie a NATO skálopevně.

Tony Blair: Všichni, s nimiž se nám podařilo dostat v Kosovu do styku, konstatovali, že jejich jedinou nadějí je nyní NATO. Byli by zoufalí, kdyby nyní NATO s leteckými útoky přestalo. A my celou věc zamýšlíme ukončit.

Jon Snow: Ale jak bude ta "dokončená věc" vypadat? A jak budeme vědět, že je "dokončená"? Protože, sedm dní po zahájení války, existuje ještě další fakt. Slobodan Miloševič, jak se zdá, má po sedmi dnech války, větší lidovou podporu, než kdykoliv v nedávné době.

A ztraumatizované tváře uprchlíků, proudících do Kosova, nám připomínají, jaká je tato válka lidskou tragédií, v počtech, které jsou doslova neuvěřitelné. Západní vlády slibují, že pošlou do oblasti další leteckou pomoc. První zásilky začaly konečně dnes docházet na místo. Podle organizace OSN pro uprchlíky znamená nejnovější exodus, že 600 000 lidí bylo donuceno opustit své domovy. Z  nich přechází 25 000 etnických Albánců do sousední republiky Černá Hora. Další desetitisíce lidí jsou v pohybu. Náš zahraničně politický dopisovatel Gaby Rado hovořil v Černé Hoře s některými uprchlíky o jejich nejisté budoucnosti.

Gaby Rado: Na korbě náklaďáku v mrazivém průsmyku ženy a děti, zmrzlé zimou a hrůzou. Uprchli z domovů a pak byli odvedeni pryč jejich muži srbskými polovojenskými jednotkami. Vládnou obavy, že osoby, které jsou podezříváni ze vzbouřenectví, jsou vězněni na místech, které bombarduje NATO.

Přes noc napadlo hodně sněhu a to znamená, že tisíce lidí, kteří utíkají před etnickým očišťováním, ještě nedorazily. Podle některých zpráv jsou prý velké počty lidí na úpatí hor obklopeny srbskými jednotkami. Šíří se pověsti. Neexistují nezávislí svědci.

Vyhledali jsme skupinu uprchlíků, kteří nyní mají střechu nad hlavou a nalezli jsme depresi, zoufalství a trpkost. Tento dům nedaleko jugoslávské hranice s Albánii obývá deset rodin. Žijí v šesti místnostech. Dorazily včera, poté, co viděli, jak byly podpáleny před jejich očima jejich příbytky. Ale i když mají úkryt a relativní klid v Černé Hoře, nechtějí zůstat.

"Nemůžeme si dovolit zaplatit za dopravu. Když jsme sem přišli, našim prvním rozhodnutím bylo jít někam v Albánii a pak někam na Západě. Protože tam mám syny, kteří tam žijí. Snad budou moci přijet a pomoci nám se tam dostat."

(Děti hrající hry.)

Dětem mizejí strašlivé scény s maskovanými muži v uniformách brzo z mysli. Ale rodiče nezapomenou. Tato žena, jménem Lyndita, čeká každým dnem třetí dítě.

(Mluví anglicky): Chtěla bych se vrátit domů. Co tady mám dělat? Nikoho tady neznám. Chci svůj domov. Nic jsem neudělala.

Gaby Rado: Myslíte, že to byla chyba, že NATO začalo bombardovat Jugoslávii?

Lyndita. Bývalo by pro nás lepší, kdyby NATO vyslalo do Kosova pozemní vojska. Tak nám mohou pomoci.

Gaby Rado: Máte pocit, že jste tu v Černé Hoře v bezpečí?

Lyndita: Někteří lidé tvrdí, že nejsme v bezpečí ani tady. A věřím jim. Protože nikdo neví, (vzdech) co Miloševič udělá. Může přijít i sem.

(srbská demonstrace pro Miloševiče)

Gaby Rado: Slobodan Miloševič je tady velmi silně přítomen politicky, pokud ne osobně. Od začátku leteckých útoků organizují jeho stoupenci téměř každý den demonstrace proti NATO. Vojáci chrání státní budovy, protože protesty ohrožují celou vládu Černé Hory, která je silně proti Bělehradu. I když jsou to Jugoslávci, Černohorci se distancují od kosovské tragédie.

Černohorský ministr zahraničních věcí: Jugoslávie nese odpovědnost, jestliže znamená Jugoslávie Miloševiče. Ale Černá Hora nikoliv. Černá Hora je ústavně součástí této Jugoslávie, ale úplně rozdílná část. Je to země, která má úplně jiné politické cíle, která provádí úplně jinou politiku a snaží se vytvořit více demokracie a provádět hospodářské reformy.

Dnes jsme filmovali velký konvoj uprchlíků, jak odjíždí z Černé Hory přes albánskou hranici. Vzhledem k tomu, že se v Černé Hoře střetávají postoje pro Miloševiče a proti němu, stále větší počat uprchlíků z Kosova nemá pocit bezpečí. Ale jejich dilema je takové: vydat se do země ještě daleko chudší než Černá Hora může znamenat, že budou bydlet ve stanových městech. Zůstanou-li v přátelštější části Jugoslávie s rizikem, že se stanou obětí dalšího etnického napětí, možná i konfliktu mezi srbskou a černohorskou vládou.

Znepokojení o strategii a cílech války

Jon Snow: Takže válka ze vzduchu, rychlá, mocná, přesvědčivá. Pro americkou armádu je to učebnicová válka. Ale nezadržitelně sílí znepokojení ohledně strategie a cílů této války. Zdroje ve Washingtonu dnes večer se tiše dotazují, jestli letecké útoky byly dostatečně účinné, aby poškodily jugoslávskou vojenskou mašinérii. Obávají se, že není jasné cesty ven z konfliktu a že by mohli být Spojenci zataženi do nekonečné pozemní války. Zde je náš washingtonský dopisovatel David Smith.

David Smith: Dnes večer vysílala americká televize exkluzívní záběry z kosovského vnitrozemí, kam pronikla s americkými vojáky u hranice mezi Makedonií a Kosovem. Předvojové americké hlídky se úzkostlivě snaží zjistit dopad řízených střel s plochou dráhou letu.

Veřejná propaganda z americké strany dnes večer tvrdí, že válka na Balkáně pokračuje víceméně podle plánu. Soukromě však konstatují ti, kteří vědí, jak tomu bylo ve skutečnosti, že první týden války byl skoro katastrofou.

Richard Haas, bývalý člen Rady pro národní bezpečnost: Tato americká zahraniční politika nefunguje. Zasáhli jsme, abychom zachránili životy a abychom zabránili tomu, aby se z lidí stávali uprchlíci. Nic z toho se nepodařilo.

David Smith: Pro prezidenta Clintona, ať to jeho lidé chtějí či nechtějí přiznat, existují už jasné důkazy, že celá akce selhala. Zaprvé vojensky. Soukromě například jsem dnes získal neoficiální zhodnocení první fáze letecké kampaně. Cituji, měla jen "minimální" úspěch. Navzdory užití tolika řízených střel, že Američanům, věřte nevěřte, tyto střely nyní docházejí.

Druhá fáze bude vyžadovat daleko větší riziko. Bude se používat například A10 Warthog, protitankové letadlo, které má přezdívku Slow and Low, nízké a pomalé, velmi zranitelné před Miloševičovými bateriemi země - vzduch, kterých se prý letecké útoky vůbec nedotkly.

A pak - humanitární katastrofa. Obrovské počty uprchlíků, utíkajících z války, která eskalovala v důsledku toho, co udělal Bílý dům touto dobou minulý týden.

Peter Galbraith, bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku: Pokud koncem této ofenzívy NATO selže ve svých politických cílech, jimiž bylo ochránit civilisty v Kosovu, bude to černý den.

David Smith: Veřejně nezpochybňuje na Kapitolu žádný politik to, co Clintonova vláda dělá. Na to je příliš brzo. Avšak je významné, že tvůrci politiky, plánovači v Pentagonu a na ministerstvu zahraničních věcí, s nimiž jsme v minulých dvou dnech hovořili, jsou velmi rozčarováni. Jsou přesvědčeni, že poslední týden Miloševiče posílil a nikoliv oslabil. A tiše, za scénou, v době, kdy Bill Clinton zesiluje tlak proti Srbům, hovoří o strategii, jak se z toho konfliktu dostat. Mají obavy, že žádná dobrá strategie neexistuje.

Co se týče oficiální linie, za zavřenými dveřmi Bill Clinton se svými poradci usiluje o zintenzívnění války. Soukromě se však tito lidé ptají, jestli by nejrealističtějším řešením nebyla bezletová bezbojová zóna v Kosovu, kde by dohled prováděly desetitisíce vojáků NATO, v čele s Američany. Významní odborníci na zahraniční politiku varují, že by mohla vzniknout válka bez konce v zemi, která byla v podstatě vyprázdněna od obyvatelstva.

Henry Kissinger: Měli bychom mít takovou strategii, abychom tam nemuseli zůstat navždy jako permanentní soudci v etnickém konfliktum jehož jemnosti se vyvinuly během dlouhých staletí bojů.

David Smith: A pak existuje otázka Miloševiče. Uvažuje se o politice zadržování, zatímco by zůstal u moci. Není to porážka?

Richard Haas: Politika zadržování by v podstatě umožnila panu Miloševičovi, aby mu prošlo, co udělal.

David Smith: Ti, kteří znají Billa Clintona, tvrdí, že nikdy nevěřil pevněji ve vojenský zásah. Tohle není žádná třicetivteřinová reklama, říká Clinton soukromě tento týden. Připravte se na to, že to bude trvat dlouho. Ale ve Washingtonu roste podezření, že supervelmoc, která před sedmi dny šla do války, neměla pro tento dlouhý pochod žádnou strategii, a vůbec si nepoložila otázku, co udělat, pokud se diktátor-zločinec nepodrobí.

Jon Snow: Hovořil jsem před okamžikem s Ivo Daaldem, který byl před časem poradcem prezidenta Clintona jako člen jeho Rady pro národní bezpečnost. Zeptal jsem se ho, jestli existují vážné otázky, zda NATO má správnou strategii.

Ivo Daalde. Ano. Musejí vědět, že se dostali skutečně do pěkné šlamastyky. Na jedné straně ničí velkou část jugoslávské armády, na druhé straně, Kosovo, kvůli němuž jsme šli do války, už neexistuje. Kosované se vystěhovávají rychlostí 80 000 - 100 000 lidí denně. Nezbývá už skoro nic, co bychom mohli bránit. Přemýšlejí tedy, co dál.

Jon Snow: Ale předpokládejme, že i když vy jste byl v Radě národní bezpečnosti, musel jste být schopen podívat se na Kosovo a víceméně předpovědět, co se asi stane, když se pokusíte zaútočit na Miloševiče.

Ivo Daalde: Doufali jsme, že se budeme moci tomu konfliktu vyhnout. Konec konců, když jsem já byl v Radě pro národní bezpečnost v polovině devadesátých let, hrozili jsme otevřeně leteckými útoky, pokud by zaútočil na obyvatelstvo. A on skutečně zaútočil na obyvatelstvo, ale to bylo už před rokem. A my jsme váhali a čekali celý rok.

Jon Snow: Jistě budou někteří argumentovat: ale ta ofenzíva trvá jen týden, bude to daleko delší válka, žádnou paniku, máme strategii a ta bude fungovat.

Ivo Daalde: Problém je, že NATO možná vyhrává válku, ale prohrává bitvu o Kosovo. Během času, jsem si jist, letecká moc NATO rozsáhlým způsobem poškodí jugoslávskou armádu. Ale mezitím se v Kosovu děje to, že Miloševič vyhání všechny Albánce. Nebude existovat žádné Kosovo, i když bude jugoslávská armáda zdecimována. Což znamená, že jediným způsobem, jak se můžeme vrátit ke statu quo, je s pozemními jednotkami.

Jon Snow: Co se stane nakonec, jestliže nevyšleme pozemní jednotky?

Ivo Daalde: Myslím, že tu válku prohrajeme. A o to jde. Dostali jsme se do velké války, je to první velká vojenská ofenzíva NATO, nejvážnější vojenský konflikt v Evropě od roku 1945 a NATO, které se rozhodlo, že musí vstoupit do této války za tímto účelem, se také rozhodne, že nemůže udělat to, co je nutné, aby byla válka vyhrána? Pak začne mnoho lidí zpochybňovat, k čemu vlastně vůbec NATO je? Alespoň ve Washingtonu roste konsensus, že pokud to máme celé udělat dobře, budeme muset asi vyslat pozemní jednotky, protože nemůžeme prostě přijmout, že bychom v Evropě prohráli válku.

Jon Snow: Donald Anderson je předseda zahraničního výboru Dolní sněmovny. Předpokládám, že jednou z otázek, kterou bude váš výbor formulovat, bude, co se bude dělat teď, když jsme prohráli válku v Kosovu, prohráli jsme jí tím, že jsme přišli o celé obyvatelstvo.

Donald Anderson: My jsme tu válku neprohráli. Jsme v přechodné fázi. Věděli jsme vždycky, že budou velké potíže. Připomínám vám, že v Iráku trvalo letecké bombardování šest týdnů, než byla vyslána pozemní vojska. A teď jsme teprve na konci prvního týdne. Bylo velmi nepříznivé počasí, které otupilo efektivnost leteckých útoků.

Jon Snow: Já jsem ale neříkal, že jsme prohráli válku, pokud posloucháme Iva Daaldo, je pravděpodobné, že tu válku proti velké srbské vojenské moci NATO vyhraje. Ale tu válku jsme prohráli v tom smyslu, že jsme přišli o kosovské obyvatelstvo. Půl miliónu z nich opustilo své domovy. Jak je dostaneme zpět do jejich domovů bez zajištění jejich bezpečnosti pozemními jednotkami?

Donald Anderson: Zjevně je můžeme dostat zpět pouze jako součást politického narovnání. Současná strategie, a neexistuje žádný absolutní důkaz, že selhala, je taková, že tak zdecimujeme Miloševičovu vojenskou kapacitu, že bude muset ustoupit a povolí, aby se vojska vrátila. Bude muset existovat nějaký vojenský dohled na situaci.

Jon Snow: Ale v Srbsku je podpora pro prezidenta Miloševiče velmi vysoká.

Donald Anderson: Ano, samozřejmě, v této etapě to není překvapivé. Účelem leteckých úderů je, že zlikvidují velící střediska, zlikvidují sklady zbraní, postupně omezí schopnost srbských jednotek. Takže až srbské jednotky, které páchají tyto krutosti, zjistí, že nemají munici, že nemají logistickou podporu, v té chvíli selže jejich odhodlanost a obyvatelstvo si uvědomí, jak válka pokračuje stále intenzívněji, jak cíle, na něž se útočí, jsou širší, že prohrají. Nakonec Srbové prohrají. Srbům není možno dovolit, aby vyhráli, a NATO nesmí prohrát.

Jon Snow: Jak je ale možné, že už existuje tolik hlasů ve Spojených státech i zde, které zpochybňují zda je možno tímto způsobem dojít k úspěchu.

Donald Anderson: No, existuje mnoho hlasů. Existovalo mnoho hlasů před leteckými údery, protože je to neobyčejně vysoce riziková strategie. Alternativa byla neudělat nic a stát v nečinnosti a pozorovat etnické očišťování, zvyšující se míru zvěrstev v Evropě, vedle členské země v NATO Maďarska, anebo vstoupit do konfliktu se střílejícími pozemními vojsky, což jsme nebyli ochotni udělat, anebo využít těchto omezených leteckých úderů a zintenzívnit je, jak to bude vhodné. A to je podle mého jediná správná strategie v tuto dobu.

Jaké je to v Kosovu

Jon Snow: Jaké je to dnes v Kosovu? Jediní svědci jsou tam v pasti a zoufale se snaží udržovat styk s vnějším světem. A je nemožné ověřit ty zprávy, které odtamtud proniknou. Na těchto záběrech jsou někteří Srbové, kteří zůstali v Prištině. Ukrývají se v krytech, zatímco pokračují letecké údery NATO po další noc. Podařilo se nám získat svědectví z obou stran v městě Priština. Srbský novinář a dopisovatel pro Ústav míru a války nyní informuje. Je to jeden z mála albánských novinářů, který se tam stále skrývá.

Napsal Alexandar Mitič, AFP, Priština:

"Noci jsou většinou tiché, dochází jen k několika výbuchům a je slyšet spousta střelby. Během dne dochází k drancování a vypalování a v ulicích jsou všude lidé se samopaly. Není to bojování, oni jen střílí ve všech směrech.

Priština nyní má uprchlíky. Lidi, kteří byli vyhnáni z jedné části města a utíkají do druhé. Před dvěma dny, v Dragodanu a v Traslici, vyhnali všechny obvyvatele. Nyní se vloupali do všech domů a bytů v Dragodanu a zničili je. Venje, poslední čtvrť na předměstí, na silnici do Bělehradu, byla vyprázděna včera.

Je velmi řídké, aby šli lidi na ulici. Chodí ven jen ženy, protože pro muže je to riskantní. Jen moje matka jde ven během dne, ale nedá se nic koupit, i když máte peníze.

Dnes to bude týden, od té doby, co jsem viděl město a  své přátele. Od té doby setrvávám ve tmě.

Můj jediný pohled do světa je jen prostřednictvím počítače přede mnou. Mohu ho používat do 18 hodin, dokud jde elektřina. Můj jediný pohled do města je deprimující ulice před domem, v němž setrvávám. Dívám se skrze záclony, ale neodhrnuju je.

Mezitím přemýšlím, kde jsou moji přátelé a všichni lidé, které jsem v tomto městě znal. Je mi zakázáno dělat práci, kterou jsem dělal léta a kterou mám strašně rád. Vím, že je ohrožen můj život kvůli mé práci.

Můj kolega byl začátkem týdne zavražděn, z jediného důvodu, protože byl novinář. Byl to šéfredaktor místních novin Koha ditore. Byl vynikající. Měl exkluzívní zprávy a vždycky věděl, co se děje.

Co mě nejvíc znepokojuje, je, že jsem věděl, že je na bezpečném místě. Poslal jsem zprávu jeho příbuzným, že je v pořádku, že se nemusejí obávat. Ale museli ho chytit, když se vrátil z Kilmandiho pohřbu. Mám takový pocit viny, jsem rád, že telefon jeho rodičů nefunguje, takže jim to nemohu říct. Protože bych nevěděl, co říct.

Opravdu doufám, že to byla rychlá smrt. Jedna kulka. Doufám, že ho neubili k smrti. To mě děsí. Nikdo neočekával, že to bude takto strašné. I když jsme měli válku'. I když jsme očekávali odplatu. Vždycky jsme si mysleli, že k tomu dojde ve vesnicích. Nikomu se nesnilo, že bude takhle vypadat samotná Priština."

Z Prištiny hovoří srbský novinář:

Město opustilo hodně lidí, Albánci i Srbové, a to den před bombardováním, a v posledních dvou dnech. Netýká se to jen Albánců. Většina Srbů odešla z města. Většina žen a dětí z obou stran odjely z města.

Jon Snow: Jak se žije těm, kteří zůstali?

Srbský novinář: Před dvěma dny na mě stříleli, když jsem byl v Dragodanu, když jsem byl blízko APC a  stříleli na mě a na dva novináře a policie palbu opětovala.

Jon Snow: Jak je to s vaší osobní bezpečností?

Osobně mám daleko větší strach z bomb. Nedávno, když bylo zničeno policejní velitelství, bylo to jen asi padesát metrů od mého hotelového pokoje, a byla to skutečně obrovská tlaková vlna. Toho se bojím víc než čehokoliv jiného. Nemohu říci, že mám pocit bezpečí, ale je to v pořádku.