NATO se nemělo postavit na jednu z válčících stran v konfliktu v Kosovu
Je to spor, který se táhne již po staletí. Obě strany v něm mají svou pravdu a obě strany se dopustily stejné chyby, když se snažily obzvláště v poslední době eskalací násilí vyřešit konflikt ve svůj prospěch bez ohledu na zájmy druhé strany.
Není realistické očekávat, že tak hluboko zakořeněný spor je možno vyřešit během 2 až 4 týdny trvajícího vyjednávaní, jehož výsledek byl navíc předem rozhodnut jinými.
Přes všechnu eskalaci násilí tam podle tvrzení mnoha byla situace alespon o řád lepší než ve stejné době třeba v Sudánu (o kterém se skoro nemluví) nebo v Turecku.
Bombardování jedné strany v konfliktu v Kosovu bylo doslova přiléváním oleje do ohně, které humanitární krizi během jednoho týdne přivedlo do mnohem většího
rozsahu než kdy předtím.
Pokud hlavním cílem zahraniční intervence skutečně byla ochrana nevinných civilistů,
neměli být z Kosova odvoláni mezinárodní pozorovatelé (Kosovská verifikační mise),
kteří tam dělali velmi dobrou práci. Je to např. vidět z e-mailů kanadského
generála Maisonneuvea, který v Kosovské misi sloužil. Popisuje v nich provokace
obou stran, které museli pozorovatelé řešit (např. i únosy srbských civilistů organizované KLA). Nejlépe se jim to dařilo co nejrychlejším informováním médií o všech provokačních akcích. Žádná z obou stran neměla zájem o negativní publicitu
a vždy raději ucouvla nebo splnila požadavky pozorovatelů.
Když už tam pozorovatelé byli, mělo být dalším hlavním cílem zahraniční intervence je
tam udržet za každou cenu, rozšířit jejich počet a dosáhnout stále lepšího oddělení bojujících stran. Při tom by bylo nutno zachovávat přísnou neutralitu. Tato taktika nesla plody snad všude, kde Kanada v minulosti, třeba po dlouhé desítky let,
dohlížela na příměří a oddělení bojujících stran.
Chcete-li dosáhnout skutečně
dlouhotrvajícího míru, musíte dát znesvářeným stranám čas k ochlazení hlav a
k pomalému vyjednávání. Někdy se musí narodit nová generace než začnou chápat
i zájmy druhé strany. Je sice možno vnutit nějaké řešení zvenku masivním nátlakem,
pak je ale velká pravděpodobnost, že se spor jen utlumí a ten pak znovu vybuchne třeba ještě s větší silou, když externí pacifikační tlak pomine.
Nikdy není pozdě, ozbrojenou akci proti Jugoslávii je možno kdykoliv zastavit a
přejít na zahraniční vměšování striktně neutralní k oběma stranám.
V době po skončení studené války by se chtělo doufat, že se tak bude postupovat všude na světě.
Pořad Cross Country Checkup
kanadského rádia CBC, v němž mají posluchači možnost vyjádřit telefonicky své
názory na dané téma, byl 28. 4. věnován bombardování Jugoslávie. Telefonující
byli velice polarizováni, ať už pocházeli z bývalé Jugoslávie nebo ne. Většina
(zhruba dvě třetiny z asi tak 25, kteří se dostali ke slovu) byla ale proti bombardování, včetně nedávno neúspešného kandidáta
na místo vůdce kanadské konzervativní strany, jinak farmáře z Ontária, který
velice rozhořčeně citoval články mezinárodních dohod a charty NATO, které tato jednostranná akce porušila a prohlásil, že by Kanada za účast na ní mohla být
obžalována z válečných zločinů.
Lidé pocházející z bývalé Jugoslávie, vesměs se vyhlašující za odpůrce
Milošoviče, jako např. dívka slovinsko-srbsko-chorvatského původu, se shodovali
v tom, že bývalá Jugoslávie byla celkem úspěšný multikulturální a multietnický
stát, který mohl sloužil za vzor jiným v tom, jak tam vedle sebe v klidu žili lidé
řady národností. Podle nich její násilný rozpad v minulém desetiletí byl urychlen
ne-li způsobem necitlivým vměšováním Západu a jeho stranění různým fanatickým nacionalistickým politikům.
Bývalý kanadský velvyslanec někde v Chorvatsku prohlásil, že označování bombardování Jugoslavie za humanitární akci je jen propaganda určená pro širokou
veřejnost. Skutečný důvod pro tuto akci je strategický zájem Západu - bylo to v
odpověd na dotazy volajících, proč teda není bombardováno i Turecko, když tam bylo
utrpení Kurdů ještě větší než Albánců v Kosovu.
Kdosi se podivoval nad protikladností samotného pojmu "humanitární bombardování".
V jiném pořadu o nedávno vyšlé knize o Kosovu o několik dní dříve, autorka tvrdila,
že obyčejní Srbové a Albánci spolu vedle sebe přes všechny spory dokázali žít
po dlouhá léta jako navzájem se docela dobře tolerující sousedé a na ozbrojeném boji
vůbec neměli zájem. To jen generálové jugoslávské armady a vůdcové kosovských povstalců mají zájem na násilné řešení konfliktu.
Když už se takovým vůdcům podaří poštvat lidi proti sobě a rozpoutat válku,
pak je velice těžké explozivnímu růstu násilí zabránit. nastoupí pak na nějakou
dobu hromadné šílenství, totální irracionalita. Lidem nezbýva než zabíjet (bránit
se), pokud nechtějí být sami zabiti (ať už nepřítelem nebo svými vůdci za "zradu").
Dospívám čím dál více k názoru, že žádná válka není spravedlivá. Je pokrytectví se snažit válku vést podle pravidel a definovat "válečné zločiny".
Když vás někdo zažene do úzkých a jde vám (nebo komunitě s níž se ztotožňujete)
o bytí a nebytí, budete se bránit jen tak, jak dovolují nějaká pravidla vedení války, nebo uděláte cokoliv čím se podaří zvrátit situaci ve váš prospěch? Za válečné zločiny jsou vždy odsuzováni jen poražení. Vítězné straně je obvykle všechno odpuštěno, protože "pravda vítězí".
Válka sama a masová výroba zbraní je ten největší zločin, totální selhání
lidského rozumu, který by se lidé celého světa měli snažit postavit mimo zákon.
V každé zemi je hlavně třeba se bránit proti choutkám většiny vlastních generálů
hledat možnosti pro zkoušení nových zbraní.
Je třeba si dát za cíl bojovat za postupné odzbrojení celého světa. Začít s likvidací všech jaderných zbraní. Pokračovat se smlouvou o zastavení vývoje nových zbraní. A pak postupně současně snižovat arsenál všech zemí světa tak, aby se při tom žádná země necítila ohrožena. Nakonec ponechat jen malé mezinárodní
ozbrojené síly policejního charakteru (bez bojových letadel!), které by dohlížely na hašení zbývajících sporů a likvidovaly v zárodku pokusy nezodpovědných vlád o znovunastartováni zbrojení. Při současné úrovní výzvědné techniky by bylo snadné takové pokusy rychle objevit.
Pokud chce NATO hrát opravdu obranou roli, mělo by zahájit iniciativu v tomto směru.
Česká republika by se mohla v NATO stát spojencem menších státu, které to už dnes
požadují. Např. Kanada a Německo se zasazují o úplnou likvidaci jaderných zbraní.
Možná jen část peněz použitých na stavbu všech křídlatých střel vypálených na Srbsko, sestřeleného F-117 a všeho ostatního spotřebovaného válečného materiálu by stačila na předejítí dnešních ozbrojených konfliktů, kdyby se
před 10 lety raději použila na hospodářskou pomoc všem chudým
lidém na Balkáně a na zajištění vzájemnou informovanost Srbů a Albánců a ostatních z minulosti znesvářených skupin.
Peníze vynaložené na zbrojení můžou sice přinést velké zisky výrobcům zbraní
a vítězům válečných konfliktů, pro svět jako celek jsou vždy ztrátou.
Nakonec ještě jednou k Jugoslávii: Neudělal Masaryk někdy v r. 1919, když
poslal vojsko do Sudet, aby na základě historické argumentace sudetským Němcům zabránil v uplatnění jejich výsostného práva na sebeurčení vlastně totéž, co
se Jugoslávie snažila provést v Kosovu? Nechci tím ospravedlňovat akce Milošoviče,
jen ukázat, že nám (Čechům) to trvalo 80 let než jsme začali přemýšlet o tom, že
jsme vůči sudetským Němcům možná vždycky nebyli spravedliví. Tak snad mohla i
Jugoslávie dostat na přemýšlení o něco více času než bylo těch několik týdnů.
A Američané i Kanaďané také zrovna nemají nejčistčí svědomí, pokud jde o
etnické čistky. Celý severoamerický kontinent byl dost důkladně vyčištěn od
jeho původních obyvatel, kterých tady v době příjezdu Kolumba bylo mnoho miliónů.
A dodnes se některým potomkum obětí tohoto čištění, které probíhalo až do začátku tohoto století, nedostalo kompenzace za minulé křivdy.
