Čím jsou motivováni britští kritikové leteckých útoků?

Druhá a významnější část výroku Petera Snowa byla ignorována a bulvární deník The Sun a ostatní lidové listy se do Snowa pustily za zradu. Představu, že by BBC měla mít právo kritizovat průběh války nebo zpochybňovat pravdivost údajů, jaké veřejnosti prezentuje britská vláda, považoval thatcherovské deníky za nevlasteneckou.

Měli bychom být hluboce vděčni, poznamenává Macintyre, že se totéž už neděje v této válce.

Skutečnost, že v Británii probíhá energická debata ohledně válce o Jugoslávii je právě tím - nelze to dostatečně silně zdůraznit - co odlišuje zdejší sdělovací prostředky a zdejší politický proces od situace v Srbsku, kde byly odlišné názory buď umlčeny jménem vlastenectví, anebo, jako v případě nezávislých rozhlasových stanic a tisku, potlačeny.

Kontrast mezi válkou o Falklandské ostrovy a nynější válkou by snad ani nemohl být větší, píše dále Donald Macintyre. I v osmdesátých letech existovali ovšem levicoví aktivisté, kteří protestovali proti tehdejší válce.

Nynější situace se však radikálně odlišuje od situace v osmdesátých letech tím, s jak velkou energií a svobodou jsou přesvědčeni politikové, zasloužilí vojenští odborníci a jiní specialisté, kteří vůbec nejsou pacifisty, že je jejich národní povinností ostře kritizovat nejen vedení této války, ale často také i základní premisu, proč je tato válka na Balkáně vedena.

Otázkou je, proč je veřejné mínění a zejména mínění britského establishmentu ve válce o Balkán tak nejednotné, přestože bylo většinou jednotné za války o Falklandské ostrovy.

Vzhledem k tomu, že válka o Falklandské ostrovy byla úspěšná a způsobila volební vítězství Margaret Thatcherové v roce 1983, zdá se ze zpětného pohledu, že jí nebylo možno zpochybňovat. Ale ono tomu tak nebylo. Prominentní členové britské vlády by bývali dali přednost vyjednávání, které nabízelo OSN.

Ani nešlo o to, že se bojovalo o údajně "britskou" půdu, kdežto v Kosovu nikoliv. Donald Macintyre vzpomíná, že mu jeden britský diplomat tehdy sdělil, že se rozhodl odstoupit z morálních důvodů ze své funkce ve chvíli, kdy by počet usmrcených britských vojáků převýšil počet britských občanů, žijících na Falklandských ostrovech.

Nabízí se jiné vysvětlení, které je naznačeno v článku od Tonyho Blaira, který vyšel tento týden v časopise Newsweek. Blair tam píše, že "obvyklá vlna kritiky" pochází "někdy od lidí, pro něž je těžké přijmout, že existuje nová generace vedoucích politiků, kteří pocházejí z pokrokové části politického spektra, ale jsou připraveni být stejně tak pevní jako jejich předchůdci na pravici i na levici, aby tuto záležitosti dovedli do konce."

Je to kontroverzní tvrzení - že prý jsou vlády, které vedou nynější válku na Balkáně, kritizovány tak silně, protože stojí nalevo od centra.

V každém případě je zajímavé, že země, které se nejenergičtějí podílejí na tomto konfliktu, Spojené státy, Británie, a co do premiéra i Francie - mají - alespoň trochu - vlády levého středu. A to platí i o Německu, zemi, která je svou skálopevností v této věci nejpozoruhodnější - už jen proto, že se dosud dlouhá desetiletí Německo vyhýbalo jakýmkoliv vojenským konfliktům.

Je pozoruhodné, pokračuje Donald Macintyre, že většina kritiků balkánské války skutečně stojí spíše na pravici. Šéf konzervativní strany William Hague sice vyjádřil Tonymu Blairovi ve věci války o Jugoslávii podporu, ale čelní mluvčí jeho strany se zrovna necpou do rozhlasových a televizních studií, aby tuto podporu také vyjadřovali.

Kritikové války by byli sami daleko ostřeji kritizováni, domnívá se Donald Macintyre, kdyby to byli levičáci a útočili by na pravicovou vládu, vedoucí válku.

Je legitimní, když požadují amatérští kritikové ze všech vrstev společnosti, aby byly do Kosova poslány pozemní jednotky, i když by tito kritikové měli akceptovat, že bombardování je vždycky nutnou první etapou války, ať už dojde k pozemní invazi či nikoliv. Poctiví kritikové britské vlády, jako bývalý generální tajemník NATO lord Carrington nebo historik a poslanec Alan Clark by kritizovali vládu za tuto válku, ať by byla levicová nebo pravicová.

Avšak u ostatních kritiků je možné rozeznat postoj, že zatímco je to v pořádku, pokud občas vytvoří labouristická vláda státní zdravotnictví anebo udělá něco pro nezaměstnané, labouristické vlády tady nejsou od toho, aby vedly velké, dospělé války. Někteří tito kritikové odmítají přijmout argument, že demokratické vlády levého středu, stejně jako pravice, jsou schopny učinit to, co všechny vlády musejí občas udělat.

Pro tento nepřátelský postoj existuje několik důvodů. Jedním z nich je, že i když má pojem spravedlivé války dlouhou historii, jde až k Tomáši Akvinskému, britská pravice tento pojem není někdy ochotna přijmout. Zastává názor, že války mají být buď obranné anebo vedené v otevřeně sobeckém zájmu. Jiný takovýto postoj ignoruje roli Labouristické strany v koalici proti Hitlerovi a tvrdošíjně prohlašuje, že Konzervativci jsou vlastenci takovým způsobem, jakým Labouristé vlastenci nikdy nemohou být.

Přestože jako premiérka vyvolávala Margaret Thatcherová ve společnosti velké konflikty, jsem přesvědčen, píše dále Donald Macintyre, že Thatcherová nezastává tento názor. Minulý týden poukázal v deníku Daily Telegraph Charles Powell, dlouholetý poradce Thatcherové pro zahraničněpolitické otázky, na zajímavý kontrast mezi širokou a pevnou koalicí podpory, jaké se těšila Thatcherová za války o Falklandské ostrovy, a nynější širokou kritikou Tonyho Blaira.

Powell v článku píše, že si také Američané přiliš optimisticky mysleli, jak rychle srazí bombardování Iráku Saddáma Husajna na kolena. Powell napsal velmi přesvědčivě, že 19 demokracií nyní jedná jednotně ve snaze dosáhnout "hluboce slušného" cíle donutit Miloševiče, aby se stáhl z Kosova a že pokud jejich rozhodnost nebude rozložena zevnitř, že zvítězí.