Válka, kterou vedou politikové, ne vojáci
Když jdou do války "pokrokáři", má to svá nebezpečí. Jedním je optimismus
Válka o Kosovo není válkou generálů, napsal v úterý 13. 4. 1999 v Guardianu komentátor Hugo Young. Neexistují žádní vojáci, kteří by toužili vyřídit si to se Srby. Zatím jsme neslyšeli ani jednoho šéfa amerického letectva, že by mělo být Srbsko bombardováno tak dlouho, až se vrátí do doby kamenné, jako se vyjádřil Curtis LeMay kdysi o Vietnamu. I když bude mít zbrojařský průmysl z této války velké zisky, až se budou doplňovat vojenské zásoby NATO, a i když je velmi pravděpodobné, že rozpočty na obranu budou v nejbližší době zvýšeny, tato válka se nevede na diktát vojenskoprůmyslového komplexu.
Je to válka politiků. Všechny války by měli vést politikové, ale tady jde o něco víc. Válku vede politické uvažování, jemuž je podřízena vojenská strategie.
Tony Blair napsal v týdeníku Newsweek, že je to první válka "pokrokářů", která dokazuje, že i oni jsou pevní v tom, že válku dovedou do kýženého cíle.
Jaká je válka pokrokářů? Je vedena nesobecky a v dobrém úmyslu. Nikoliv o území, ale o hodnoty, tvrdí Tony Blair. I když se vždycky hovořilo o nebezpečí balkánského domina, které by mohlo destabilizovat Řecko, tvrdá reálpolitika tuto ofenzívu nevyžadovala. Nebylo to součástí geopolitiky po ukončení studené války. Není tam žádná ropa. Válka prosazuje zásadu, která je nová a obdivuhodná: je to morální imperativ zabránit diktátorům v brutálním pronásledování a likvidaci etnických skupin.
V jiných ohledech však zjišťujeme, že válka pokrokářů, kterou nediktuje tvrdá vojenská strategie, má své problémy. Tři rysy ukazují, jak zrádný může být průběh humanitární války.
Zaprvé, veřejnému mínění je dovoleno silně rozhodovat, ale je složité zjišťovat, co si myslí. Blair a Clinton, kteří pořád studují průzkumy veřejného mínění, se rozhodli, že veřejnost podpoří letecké údery, ale nic víc. To platilo skálopevně zejména v USA.
Ale co se stalo mezitím? Veřejné mínění v USA a v některých velkých evropských zemích, včetně Británie, změnilo svůj názor a nyní podporuje vyslání pozemních vojsk. A podpora pro vyslání pozemních vojsk bude pravděpodobně sílit. Jestliže se z Kosova dostanou potvrzené informace o tisících popravených mužů, celých vesnicích znásilněných a zničených, pak už nebude pro politiky otázka znít: "Odvážíme se vyslat pozemní vojska?" ale "Co když se neodvážíme vyslat pozemní vojska?"
Na samém začátku však bylo rozhodnuto, že pozemní vojska vyslána nebudou, a tak nejsou připravena. V důsledku toho je proměněn morální čin v nemorální výsledek: je to politika NATO, kterou Carl Bildt charakterituje jako "politiku minimálního rizika pro NATO a maximálního rizika pro ty, které mělo NATO chránit".
Zatřetí tedy je jasné, že válka pokrokářů je založena na politické a nikoliv na vojenské kultuře. Plánování odráželo politické, nikoliv vojenské zvyklosti.
Moderní generálové jsou rigorózní, vypočítaví a tak opatrní, jak jsou pesimističtí, modeerní politikové bez zkušeností s válkou přinášejí do válečné arény grandiózní optimistické představy politického diskursu, který se stal otrokem populistické atraktivnosti.
Ve Washingtonu argumentují nyní CIA i Pentagon zcela jasně, že sami nikdy nevěřily v možnost nekrvavé války a připravují se v této věci pod Clintonem podtrhnout koberec.
Nyní plně okupuje scénu reálpolitika. Jde o více než o budoucnost Kosovanů. Úsilí o nápravu Miloševičových zločinů je těsně spojeno s budoucností samotného NATO. NATO si nemůže dovolit tuto válku prohrát. Pokud ji prohraje, bude stabilita jižní Evropy ve smrtelném nebezpečí
Je nemyslitelné, aby z tohoto konfliktu vyšel Miloševič politicky nepoškozen, nebo Srbsko jako vítěz. Válka pokrokářů, stejně jako válka vojáků, musí správně skončit, nebo bude odsouzena jako humanitární příslib, který se stal pomahačem zločinu proti lidskosti. Doufejme, že bude možno přimět Miloševiče k vyjednávání, a trvat na tom, aby NATO využilo mírových možností, zejména rozdělení Kosova pod protektorátem zahraničních mírových sborů, což je nejpravděpodobnější realistický kompromis. Ale pokud se tomu bude Miloševič protivit, a bude-li nutno vyslat pozemní vojska, ať tomu tak je.
Doufejme ale, že se bude více naslouchat generálům. Zatím je kosovská válka špatným inzerátem pro vojenské pokrokářství. Diplomacie pokrokářů byla špatná - proč se zapomnělo na Rusko? Ruské hodnocení soupeře bylo předem vnímáno na Západě špatně. Jeho důsledky nebyly předvídány. I pokrokáři musejí využívat tvrdého pragmatismu.
