Systematicky sledujme sdělovací prostředky a požadujme nápravu
Jan Čulík
Přepis ze záznamu, Scheinfeld, 22. května 1999. Za jeho poskytnutí děkujeme Vlado Príkazskému z Českého rozhlasu.
Jan Čulík: Děkuju panu doktoru Prečanovi za příležitost promluvit. Mám trochu obtížný úkol, protože mám dvě témata. Napsal jsem určitý text, který jsem účastníkům rozdal, je dost rozsáhlý, asi šestnáctistránkový, pak k tomu měl pan doktor Prečan určité připomínky, tak jsem předsadil svému hlavnímu tématu ještě pár poznámek o občanské společnosti.
Dnes je shodou okolností přesně rok od té doby, co selhal pokus o profesionalizaci zpravodajství České televize - v pátek 22. května 1998 byl donucen v České televizi k rezignaci po pouhých sedmi týdnech snah její zpravodajství zlepšit Ivan Kytka, který nyní pracuje v Londýně v českém vysílání BBC. Je to jistě příhodná příležitost zamyslet se nad stavem sdělovacích prostředků v ČR a jejich rolí pro rozvoj občanské společnosti.
Pan doktor Prečan by si však přál, abych se zamyslel taky trochu obecněji, nad tím, co je občanská společnost , jak může uplatňovat své zájmy a jakým způsobem ji stát omezuje i podporuje.
Pro definici občanské společnosti mám zde ještě jiný text, je to poněkud podvratný elaborát politologa Seana Hanleyho, text, který se zamýšlí nad tradičnějšími definicemi občanské společnosti a uvažuje, zda je rozumné občanskou společnost skutečně pěstovat. Cituji. V úvodu své argumentace konstatuje Hanley, že je ve středoevropských postkomunistických zemích, včetně ČR, občanská společnost i deset let po pádu komunismu stále velmi slabá.
Hanley definuje občanskou společnost takto:
Organizace tak rozličného druhu jako jsou odbory, profesní asociace, církve, nátlakové skupiny, sdělovací prostředky, charitativní organizace, sportovní kluby nebo skupiny lidového tance, mohou být všechny považovány za součást občanské společnosti.
Myšlenka občanské společnosti má dlouhou a ctihodnou historii. V angličtině je možno tento pojem vystopovat až k filozofovi ze sedmnáctého století Thomasi Hobbesovi. V moderním smyslu lze nalézt pojem občanské společnosti v dílech myslitelů konce osmnáctého a začátku devatenáctého století, jako byli Adam Ferguson a Alexis de Tocqueville.
Poté, co tento pojem zmizel dávno do hlubin zapomnění, znovu se objevil v sedmdesátých letech v myšlení východoevropských disidentů. Mnoho disidentů považovalo svou činnost nikoliv za politickou opozici, ale za aktivní občanství. Někteří z nich považovali vznik zárodečné občanské společnosti za strategii, jíž by bylo možno podvrátit degenerující komunistický stát jediné strany. Široká opoziční hnutí, která vznikla v letech 1989-1990, jako například Občanské fórum v českých zemích, byla zpočátku také považována za výraz občanské společnosti, než se začala prosazovat realita politické moci.
Od pádu komunismu se termín "občanská společnost" stal mezinárodním populárním sloganem. Jak se zdá, tak pro mnoho nezávislých intelektuálů ve středovýchodní Evropě je absence občanské společnosti příčinou mnoha, jestliže ne všech, zel v jejich společnostech.
>Zaprvé, jak si povšiml de Tocqueville před půldruhým stoletím ve Spojených státech, aktivní občané, kteří se angažují ve věcech veřejných, a rozvinutá občanská společnost dokáží udržovat při životě demokracii a rozvíjet ji. Dokáží omezovat zneužívání moci státními úředníky a politickými profesionály a poskytují občanům přímý vliv na vládu.
Neboli, jak to slavně napsal jiný francouzský myslitel, Montesquieu, demokracie vzkvétá z ctností, despocie z neřestí. Demokracie bez skutečných demokratů nemá budoucnost.
Zadruhé, často se argumentuje, že "občanský sektor" dokáže záležitosti zařídit lépe, rychleji a levněji než neohrabaný a nekompetentní postkomunistický stát. Jak konstatovala koordinátorka současné české kampaně za občanský sektor, Jana Ryšlinková: "Stát projevuje tendenci uspokojit masové, všeobecné standardní potřeby, ale občanská organizace dokáže pružněji vyjít vstříc potřebám malých skupin občanů."
Nakonec, a tento přístup je nejambicióznější,. občanská společnost bývá považována za politický program pro budoucí postkomunistickou demokracii. Například český prezident Václav Havel si od roku 1991 vypracoval pozoruhodnou vizi České republiky jako "autenticky občanského státu".
Nejenže musí vzniknout silná občanská společnosti jako "třetí sektor" institucí mezi státem a trhem, argumentuje Havel, ale, zároveň, musí být rovnováha mezi státem, trhem a občanskou společností výrazným způsobem nakloněna ve prospěch občanské společnosti.
Mnoho významných nezávislých občanských organizací v regionu, jako je například polská katolická církev anebo české odbory nevznikly po roce 1989, ale buď přežily komunistický režim, anebo měly předchozí existenci jako oficiální struktury.
Ještě více matoucí je skutečnost, že občanská společnost a "občanský sektor" v regionu nejenže jsou často slabé a nerozvinuté, ale jsou "občanské" hlavně svými budoucími úmysly. Účastní se na nich malá skupina aktivistů a nikoliv společnost jako celek.
A kromě toho, postkomunistická "občanská společnost" také nevznikla přirozeně uvnitř společnosti. Více než sedmdesát procent financí pro "občanský sektor" v České republice například pochází od českého státu, od mezinárodních organizací a ze zahraničních zdrojů. Jenom minimální mnžoství financí pochází od "společnosti" samotné, ať už od jednotlivých občanů nebo od českých podniků.
Jak došla zcela otevřeně k závěru v roce 1996 v jedné studii Česká akademie věd, "Občanská společnost jako systém skupin, asociací a organizací nezávislých na státě, která by rozvíjela různé občanské činnosti a která by zastupovala různé zájmy ... v této zemi dosud neexistuje."
>Zastánci "občanského státu" byli intelektuálně vyvedeni z rovnováhy zážitkem komunismu a pletou si výraz "občanský" s výrazem "veřejný". Zapomněli zároveň na některá důležitá poučení z evropské historie. Protože jedním z důvodů, proč v poválečné západní Evropě vzrostlo množství veřejných (tj. státem poskytovaných) služeb, byla totiž neschopnost předválečné "občanské společnosti", ať byla jakkoliv dobře vyvinutá, poskytnout spolehlivé a řádně financované systémy zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení.
>Podle tohoto názoru nepotřebují postkomunistické společnosti ani tak účinné občanské společnosti, ale účinné sociální služby, řádně kvalifikované sociální pracovníky a učitele a nikoliv jen angažované dobrovolníky, dobře placené profesionály ze státního sektoru a nikoliv jen aktivní občany, mocné protikorupční úřady, jaké existují například v Hongkongu, a ne jen výzvy, aby se lidi chovali eticky.
existuje další neověřený předpoklad, že vzhledem k tomu, že komunismus, zejména ve své pozdější "posttotalitní" etapě v sedmdesátých a v osmdesátých letech, vytvořil privatistickou společnost, kde lidé ignorovali veřejné záležitosti a skryli se ve světě rodiny, přátel a osobních zájmů, takový přístup k životu je ve všech situacích a všude na světě špatný.
Ale, jak na to poukázal kanadský autor Michael Ignatieff, soukromí může být také dobrou věcí. Jestliže je moderní život více založen na soukromí a méně na občanské aktivitě, tak to přece, do určité míry, odráží to, co lidé chtějí. Chtějí-li lidé trávit neděli odpoledne tím, že plejí na zahradě, dívají se na seriály v televizi nebo se jdou podívat do Ikei, namísto toho, aby se účastnili života ve své komunitě anebo zlepšovali životní prostředí, kde bereme aroganci na to, nařizovat jim, aby dělali něco jiného?
To samozřejmě neznamená, že určitá minimální úroveň veřejné angažovanosti není nutná. Většina demokracií předpokládá, že jejich občané se alespoň budou jednou za pár let obtěžovat přijít k volbám a že se občas budou dívat na televizní zpravodajství.
Představy mnoha stoupenců "občanské společnosti"o tom, že by společnost měla být decentralizována, jsou, samozřejmě, správné. Ale jsou to spíše argumenty ve prospěch decentralizovanější státní správy a místních veřejných služeb, které se musejí zodpovídat místním občanům, než že by měl vzniknout samostatný "třetí sektor".
Mnoho asociací v "třetím sektoru" se už vlastně velmi přiblížilo tomu, čemu Britové říkají "quangos" - "quasi-autonomous non-governmental organisations", kvaziautonomní nevládní organizace, které jsou přivázány ke státu pupeční šňůrou státních dotací. Dávat rovnítko mezi stát a centralizaci a občanskou společnost a decentralizaci je příliš zjednodušené.
Navzdory tomu, že mnohé organizace v historických občanských společnostech "vznikly zezdola", byly to masové celostátní organizace s masovými národními cíli - nebo se jimi rychle staly. Jen vzpomeňme na politicky laděné sokolské slety v předválečném Československu.
Je jistě pravda, že mnoho občanských iniciativ v České republice i jinde ve středovýchodní Evropě prosadilo jako první cenné a inovativní přístupy k problémům, které ignorovaly nebo zanedbaly existující státní institice.
Práce s psychickými poruchami, zlepšování práce rodičů, péče o staré lidi, vzdělávání invalidních osob, to jsou všechno oblasti, kde zcela zjevně funguje "občanský sektor" jako kanál pro inovace a nové myšlenky.
Avšak v mnoha ohledech to jen podtrhuje potřebu zreformovat a nově promyslet státní služby a vládní politiku. Nelze ji prostě nahradit či doplňovat "ad hoc" zezdola.
Přeměnit polorozpadlé, nekvalitní státní aparáty bývalého komunistického světa ve vysoce výkonný státní sektor bude přirozeně velmi obtížné, dlouhodobé a nákladné. Veřejné postoje vůči "státu", jsou hluboce nepřátelské, ale stejně jako v západní Evropě, většina lidí stále očekává, že mu stát bude poskytovat celou řadu služeb.
I když to bude obtížné jako politický cíl, rekonstrukce státního sektoru je daleko realističtějším úkolem než neefektivní a někdy donkichotské pokusy vybudovat "občanskou společnost", když je většina občanů, z perfektně přesvědčivých důvodů neochotna tomu věnovat čas či peníze.
Západní společnosti neprošly zkušeností komunismu, avšak i v nich vznikly v poválečném období více privatistické, individualizované a méně "občanské" společnosti. Vznik sociálního státu, konsumerismu, hromadné migrace, lidové kultury, sexuální revoluce a deregulace a uvolnění trhů, to všechno přispělo k pluralizaci hodnost a k roztříštění totožnosti. Důsledkem je, že vznikly neobyčejná kulturní rozrůzněnost a obrovské množství osobní svobody. Avšak to vedlo k erozi občanské společnosti, alespoň v jejím tradičním pojetí.
Od roku 1989 se prosazují ve středovýchodní Evropě stejně mocné síly hospodářské a společenské liberalizace, jaké utvářely poválečnou západní Evropu. Nevytvářejí zrovna příznivé prostředí pro vznik organizované občanské společnosti. Kabelová televize, supermarkety Tesco, internet a dovolené s cestovní kanceláří vytvářejí bezpochyby svobodnější a zajímavější společnosti ve střední Evropě, avšak nevzniká přitom zrovna společenské klima, které by podporovalo vznik občanských asociací.
Tam, kde došlo k úpadku historicky vzniklých občanských společností, ať už byly násilím vykořeněny, anebo se prostě rozložily, je nepravděpodobné, že by začaly zase rozkvétat. Minulost se nedá odestát a ani v dlouhodobé perspektivě se veřejnosti nedá nařizovat, co má dělat. Občanská společnost a vytvoření občanského sektoru jsou atraktivní ideály. Ale pokud má být realizován jejich omezený potenciál, musíme mít na mysli jednu Montesquieovu poznámku. Nikoliv tu o veřejných ctnostech, ale jinou. Že totiž nejlepší formou vlády je taková vláda, která nejlépe vyhovuje tomu, co lidé chtějí dělat, nikoliv vláda, která vyhovuje jejich ideálům.
Potud Sean Hanley.
Ale co bychom si měli počít my?
Osobně chápu občanskou společnost nejen jako aktivní činnost občanů v různých spolcích, ale zejména jako společnost lidí, ochotných veřejně vyjadřovat své názory k politickým a společenským otázkám. Musí ale existovat efektivní prostor, v němž je možno tuto debatu věcně a konkrétně vést.
A zde se dostáváme do začarovaného kruhu. Není jasné, jestli občané v české společnosti jsou ochotni nebo schopni vystoupit z individuální sféry své existence ve větších počtech a začít se zasazovat o nápravu věcí veřejných - většina z nich má asi dost starostí s každodenním bojem o přežití. Mnozí "obyčejní občané" i nadále žijí mimo veřejnou sféru, tak jako za komunismu.
Potýkáme se s kulturním problémem - česká společnost možná není uzpůsobena řekněme anglosaské praxi ostré veřejné debaty, nezávislých sdělovacích prostředků, kvalitního tisku se špičkovými novináři, kteří většinou dodržují etické principy - je to jejich trademark.
Je možné, jak argumentuje například bývalý ředitel České televize Ivo Mathé, že česká společnost nemůže mít lepší televizní zpravodajství, protože televizní zpravodajství, jaké má, přesně odpovídá stavu dnešní české společnosti.
Pak se vracím znovu k roli vzdělanců. Možná jsem hrozný idealista. Mají-li čeští vzdělanci povědomí o nedostatečnosti sdělovacích prostředků, nebo státní zprávy, měli by - jak už jsem o tom tady mluvil před čtyřmi lety- vytvářet nátlakové skupiny, které by systematicky požadovaly zlepšování podmínek, inteligentně by monitorovaly, zda k tomu ve společnosti dochází a předkládaly by rozumné návrhy pro zlepšení.
Pokud by bylo zapotřebí, měli by se lidé, kteří vědí, o co jde, asi případně uchylovat i k výrazným protestním akcím. Česká společnost na to není zvyklá a je možné, že by takové akce právě pro jejich nezvyklost mohly mít efekt, i když na druhé straně, většinová česká společnost má tendenci označit kohokoliv, kdo se nějak odlišuje, za blázna či podivína. Ale diskusi by to určitě vyvolalo.
Určitým problémem je, že je česká společnost malá, každý zná každého a lidé si většinou nedovolí druhého adresně kritizovat, právě proto, že je to kolega. To ovšem diskusi ochromuje.
Co můžeme dělat my občané, jestliže masmédia neplní svou funkci, mají špatnou úroveň a ovládnou je kapitálové skupiny zainteresované na zisku, ptá se pan doktor Prečan.
Odpovědí je, že v mnoha zemích světa stát sdělovací prostředky reguluje tak, aby nejen vydělávaly soukromý zisk, ale i fungovaly ku prospěchu společnosti. Občané, kteří vědí, o co jde, by o tuto regulaci měli intenzívně usilovat.
Pro mě je záhadou, že se to za deset let v České republice nepodařilo a všichni od toho dávají ruce pryč.
V české společnosti však myslím není v oblasti sdělovacích prostředků největší hrozbou tlak zahraničního kapitálu. Je jím přítelíčkování a vnitřní korupce, řekl bych.
Za komunismu byli lidé navyklí na vytváření kamarádských kontaktů, důvěrných spiknutí, aby dosáhli prostřednictvím strategicky rozmístěné protekce svých cílů. Obávám se, že právě to vzniklo za deset let od pádu komunismu v českém mediálním prostředí.
Rada České televize ani komerční Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nejsou neúčinné v důsledku nějakého tlaku zahraničního kapitálu, ale proto, že je ovládly vlivné domácí skupiny, které mají často příliš silné vazby na parlament. Je v životním zájmu českých politiků, aby televizní zpravodajství nebylo efektivní.
Kdo tuhle bariéru prolomí?
