Jak se vyjednává se Slobodanem Miloševičem
Pauline Neville-Jonesová, představitelka Styčné skupiny pro Jugoslávii a bývalá činitelka britského ministerstva zahraničních věcí má přímé zkušenosti s vyjednáváním se Slobodanem Miloševičem. Pro BBC napsala článek o jeho taktice.
Většina moderních vyjednávacích teorií je založena na představě, že výsledek by měl být "win-win", uspokojivý pro obě strany.
Obě strany získají něco, i když nejsou stoprocentně uspokojeny, a obě strany jsou ochotny dohodu realizovat a dodržovat ji.
Při takovýchto jednáních se většinou zkoumají snad skoro všechny možnosti, protože vládne předpoklad, že obě strany mají společný cíl, totiž dohodnout se, a vyvinout úsilí k tomu, aby přijaly základní požadavky druhé strany.
Versailleská dohoda po ukončení první světové války nám dala trpké poučení ohledně toho, jak je nebezpečné nutit protivníka k naprosté kapitulaci.
A dokonce i během studené války byly založeny hlavní dohody mezi Východem a Západem o omezení zbrojení na společném cíli snížení rizika jaderné války, navzdory nesmiřitelným ideologickým rozdílům.
Předchozí jednání
Nyní uplatněme tuto tezi "win-win", kdy neprohrává žádná strana, na jednání s prezidentem Miloševičem.
Rychle vyjde najevo, že Miloševič nesdílí cíle Západu a nelze mu důvěřovat, že bude realizovat přijatou dohodu bez dohledu.
Podívejme se na celou historii vyjednávání. Odhlédneme-li od jednání o Kosovu v Rambouillet, existují rozsáhlé zkušenosti z vyjednávání s Miloševičem ohledně Bosny. Dovolte mi, abych to ilustrovala.
Pro podporu tzv. Vancova-Owenova mírového plánu pro Bosnu a pak pro dohodu, založenou na tzv. mapě styčné skupiny, bylo zapotřebí přimět Bělehrad, aby uznal Bosnu v rámci mezinárodního práva jako nezávislou státní jednotku.
Miloševič věděl, že když to učiní, budou zrušeny sankce, uvalené na Bělehrad. Ale Miloševič tvrdil, že nemůže vyjednávat pod nátlakem, a trval na tom, aby byly sankce zrušeny ještě před začátkem vyjednávání.
Nepřislíbil však, že uzná Bosnu jako samostatný stát, jestliže budou sankce zrušeny, ani nepřislíbil, že splní jiné podmínky západních vyjednavačů.
Ani se západním vyjednavačům nepodařilo dohodnout s ním bod, odkud by se dalo jít zpět do situace, v níž by se dalo úspěšně vyjednávat.
Skrytá agenda
Prezident Miloševič naslouchal, ale odmítal se vyjednávání účastnit. Jen dával v Bělehradě příkazy, tak jak to činí nyní.
Stalo se zjevným, že pro Miloševiče není vyjednávání cílem k dosažení dohody, v jejímž rámci by došlo k rovnováze zájmů opačných stran, ale že je pro něho cílem prosazení jeho vlastní agendy (kterou veřejně nepřiznal), která se naprosto odlišovala od agendy Západu i od ústupků, které Západ nabízel.
Pro Miloševiče bylo vyjednávání soubojem mozků. Zkoumal každý návrh, předložený druhou stranou, z toho hlediska, do jaké míry mu může poskytnout taktické výhody pro dosažení jeho vlastní skryté agendy, anebo zjišťoval, do jaké míry je ten návrh signálem slabosti v protivníkově postavení, které by Miloševič mohl využít pro dosažení vlastní skryté agendy.
Miloševičovy nabídky měly obdobný taktický cíl: rozdělit opozici a umožnit mu dosažení jeho skryté agendy. Prezident Miloševič vyjednával tak, aby jen on zvítězil a aby jeho soupeři byli poraženi.
Byl připraven riskovat obrovské sázky a jako hazardní hráč neustoupil až do chvíle, kdy dospěl k závěru, že už víc vyhrát nemůže.
Klíčový ústupek
Prezident Miloševič nakonec přijal dohodu ohledně Bosny, když zřejmě dospěl k názoru, že víc už z toho nevytluče.
V létě 1995 začínali bosenští Srbové válku prohrávat a poprvé ztráceli v důsledku chorvatské ofenzívy území.
Miloševičovi tehdy nabídl americký vyjednavač Richard Holbrooke klíčový ústupek: bosenští Srbové budou moci mít v Bosně vlastní samosprávné území, zaručené mírovou dohodou.
Miloševič se dostal k tomuto svému cíli co nejblíže. Kdyby býval čekal déle, klíčový ústupek by mohl zmizet a sankce, které poškozovaly Srbsko, by pokračovaly.
Poučení z Bosny
Omylem se mnozí domnívali, že Miloševiče k dohodě o Bosně přimělo bombardování srbského vojenského velitelství a řídících postavení.
Bombardování jistě hrálo určitou roli v tom, že poškodilo bojeschopnost srbské armády. Ale nebyla to nejdůležitější záležitost, které přiměla Miloševiče, aby cestoval do Daytonu.
Takže jaké je poučení z Bosny? Zaprvé, vzhledem k tomu, že Miloševič nesdílí západní cíle, veškeré dohody s ním mu musejí být vnuceny, a to velmi podstatným tlakem.
Samotná hrozba nepřátelské akce nestačí. Jestliže bylo v Bosně nutné realizovat hrozbu NATO ohledně bombardování, aby bylo dosaženo výsledků, nemělo by nikoho překvapit, že v případě Kosova se Miloševič nechystal vzdát jen kvůli nějakým výhrůžkám.
Jeho předchozí zkušenosti s bombarováním NATO nebyly zrovna děsivé.
Strategie NATO "win-lose"
Jestliže tedy, zadruhé, se rozhodlo NATO spojit ústřední část své strategie s hrozbou, muselo mít možnost tu hrozbu vykonat, pokud by jen hrozba sama nestačila - a to se stalo.
NATO si muselo uvědomit, že zahájením bombardování ustupuje od strategie "win-win" (pro každého v dohodě něco) a přijímá strategii "win-lose" (NATO musí vyhrát a Miloševič musí prohrát).
Můžete sami posoudit, jestli NATO jednalo moudře, když prohlásilo, že nevyšle pozemní vojska, a jestli si poskytlo dostatečné množství prostředků k tomu, aby mohlo vyhrát.
Zatřetí, je jasné, že cílem "ústupků", které činí Miloševič, jako například vyhlašování odsunu nespecifikovaného počtu vojsk z Kosova na neurčenou dobu, není splnit požadavky NATO, ale zasít rozkol do řad NATO, aby bylo bombardování suspendováno, protože pak by bylo obtížné ho znovu zahájit.
Proto je velmi důležité, aby NATO při konfrontaci s Miloševičem projevovalo jednotu. Kdyby se mu podařilo způsobit likvidaci tlaku proti němu, z předchozí zkušenosti vyjednávání s ním vyplývá, že by toto uvolnění u něho nevyvolalo slušné chování, ale naopak úsilí dosáhnout co nejvíce svého původního cíle.
Je to taktik, ale ne stratég
Miloševič si musí uvědomit, že utrpí, nebo už nyní trpí nepřijatelné ztráty. Dřív neustoupí.
Vzhledem k tomu, že jde o suverenitu Kosova a o jeho osobní přežití, je potenciálně schopný vzdorovat až do naprosto katastrofální situace, pokud mu v tom nebude zabráněno mocnější silou.
A konečně, NATO může a musí vyhrát. I pro NATO se Kosovo stalo otázkou bytí a nebytí.
Miloševičova strategie obsahuje ještě jeden důležitý důkaz. Je sice možná Miloševič mistrem taktikem, nikoliv však stratégem.
Začít jako představitel velké federace několika republik a skončit jako pária v izolované, zničené a rozpadávající se zemi, je sotva úspěch.
