Proč to nevidí? Jsou snad slepí nebo hluší?

Tento článek Johna Sweeneyho vyšel v neděli 30. května v týdeníku Observer.

"Vidím nyní, jací jsme byli hlupáci, že jsme si nedokázali představit Osvětim," napsal Hubert Butler, vynikající, nyní už zemřelý anglo-irský esejista, když uvažoval o tom, co věděl svět o nacistickém zacházení se židy v roce 1938.

Butler vzpomíná, jako chodil v roce 1938 po ulicích ve Vídni, spolupracoval s quakerskými organizacemi ve snaze dostat židy do zahraničí, do Peru, do Bolívie, do Irska, kamkoli. "V ulicích muselo být hodně židovských obchodů, protože všechny měly rozbité výkladní skříně, obsah obchodů byl vypleněn a na dosud nerozbitých okenních tabulkách byly nápisy V OZDRAVOVNĚ V DACHAU. Ovzduší bylo plné primitivní nenávisti, která se ve válce, vyvolávající naše nejnižší instinkty, proměňuje ve vraždění."

Někteří lidé jsou hlupáci i dnes.

Oddíl C přílohy obžaloby z válečných zločinů proti Slobodanu Miloševičovi uvádí jmenovitě seznam osob, usmrcených 26. března 1999 ve vesnici Malá Kruša. Seznam mrtvých mužů a chlapců zaujímá čtyři stránky formátu A 4 a obsahuje i členy rodiny Batušových. Minulý měsíc jsem seděl kdesi v díře v Albánii a díval jsem se, jak mrtví z rodiny Batušových znovu ožili, jak pijí a tančí na videu natočeném na svatebním mejdanu.

Rád bych je vyjmenoval všechny, dovolíte li:

Ahmet Batuša, 38

Amrush Batuša, 32

Asllan Batuša, 34

Avdi Batuša, 45

Bekim Batuša, 22

Bequir Batuša, 68

Burim Batuša, 18

Enver Batuša, 22

Feim Batuša, 23

Fnu Batuša, syn Ismaila, 19

Haxhi Batuša, 28

Lirim Batuša. 16

Milaim Batuša, 32

Muharrem Batuša, 69

Njazi Batuša, 39

Osman Batuša, 65

Sefer Batuša, 19

Skifer Batuša, 22

Sulejman Batuša, 46

Zaim Batuša, 50.

Jména, obzvláště exotická cizí jména albánských Kosovců, otupují mysl. Ale jména v oddílu C jsou reálnými jmény pro jejich příbuzné. Haxhi Batuša byl na svatbě ženichem. Jediná jeho fotografie, která se zachovala - ostatní byly zničeny v jeho domě, když ho vypálily srbské jednotky smrti - je stará, má na ní černou koženou bundu a šikmo nasazenou čepici. Na videu ze svatby je vidět, že byl Haxhi fešák a plný energie, pořád se smál do objektivu kamery.

Lirim byl výrostek, Burim měl tlusté brýle a byl mentálně postižený. Chodil ve městě Prizren do zvláštní školy. Na seznamu není babička Batušová, matriarcha klanu. Je hvězdou svatebního videa, směje se tam jako malé dítě: "Tady jsme! Všichni jsme spolu." Babička přežila. Svým způsobem by to bývalo milosrdenství, kdyby byla taky na seznamu.

Z ostatních na seznamu, ne z rodiny Batušových, byl Sahit Hajdari, 36, chromý, Avdyl Limoni, 45, trpěl poškozením mozku. Nejstaršímu muži, Balimu Avdylimu, bylo 72, nejmladšímu Xhelalu Shehu, bylo 13.

Většina mužů a chlapců z vesnice Malá Kruša zemřela, protože byli popraveni střelbou ze samopalů ve stodole babičky Batušové. Někteří přežili, byli jen zranění, ale Srbové pak zapálili slámu ve stodole, takže i ranění uhořeli. Doufám a modlím se, že ti nejmladší a ti duševně postižení zahynuli už při střelbě. Alternativa je příliš děsivá, aby se na ni dalo vůbec pomyslet.

Poté, co jsem se seznámil s dětmi, manželkami, matkami a babičkami z Malé Kruše, a viděl jsem, jak se doslova třesou hrůzou a bolestí, zdají se mi argumenty některých komentátorů, kteří odsuzují agresi NATO, ale ignorují její příčinu, totiž srbské pronásledování etnických Albánců, naprosto tupé.

Takto píše John Pilger, dosud jeden z největších novinářů naší doby, minulý týden v týdeníku New Statesman: "Důkazy z nedávné historie jsou pomíjeny. Kdy proboha hrála morálka nějakou roli v britské zahraniční politice? Zeptejte se 10 000 Kypřanů, kteří demonstrovali minulý týden na Kypru u britské vojenské základy proti bombardování NATO?"

Je to pravda, motorem britské zahraniční politiky byla příliš často chtivost a zloba. Když minulý týden požadoval bývalý britský konzervativní ministr zahraničních věcí Douglas Hurd přerušení bombardování, připomnělo mi to - jak bychom jen mohli zapomenout? - že Douglas Hurd krátce poté, co odešel z ministerstva zahraničních věcí se vydal do Bělehradu vyjednávat s Miloševičem o kontraktu na modernizaci srbské telefonní sítě pro britskou banku NatWest.

Časy se změnily. Je to pravda, zatčení generála Pinocheta v Londýně znamenalo, že britské zbrojovky přišly o velký kontrakt od chilského námořnictva. Byl to nový začátek. (Pánbůh mi pomoz, až se vrátí pravidelný autor, píšící tento sloupek, ale Pinochetův trest způsobila bestie, která sedí na britském ministerstvu vnitra a jmenuje se Jack Straw.)

Rasismus pravoslavných církví - ať už jsou to řečtí Kypřané, Rusové, nebo Srbové vůči muslimským podlidem není dobrým argumentem, aby demokracie přestaly se zbraní v ruce bránit vražedným důsledkům tohoto rasismu.

A co si myslí John Pilger o 800 000 Kosovcích, kteří byli nuceni odejít - ne, byli nucení klopýtat, kulhat, plazit se po čtyřech - do bezpečí mimo Kosovo? A co těch 500 000 Kosovců, kteří jsou v Kosovu pořád ještě v pasti, které loví jako psy srbské popravčí čety?

Harold Pinter napsal v předmluvě k vydání svých her: "Čelíme obrovské obtížnosti, ne-li nemožnosti verifikace minulosti. Nemám na mysli události, k nimž došlo před lety, ale včera, dnes ráno. Co se dělo, co bylo podstatou toho, co se dělo, co se stalo?"

Pinterovi se ale zdálo velmi jasné, co bylo podstatou toho, co se stalo, když NATO vybombardovalo srbskou televizi a usmrtilo jednu paní maskérku. To byl "válečný zločin". Nikdo neobhajuje toto groteskní zabití, zoufalou válečnou nehodu.

Britský dramatik Tariq Ali je symbolem divokých rebelantů šedesátých let, kteří pak udělali velkou kariéru. Je autorem hry Collateral Damage, Vedlejší škody, která se nyní hraje v Tricycle Theatre v Londýně. Problémem s Pinterovou rétorikou a s hrou od Tariqa Aliho je to, že důkazy z nedávné historie - abychom použili Pilgerových formulací - byly vynechány.

Jestliže bylo usmrcení jedné paní maskérky válečným zločinem, co bylo to, když na jaře 1991 poslal Miloševič proti srbským studentům tanky? Setkal jsem se s přáteli jednoho srbského studenta, který se stal prvním mrtvým tohoto Miloševičova útoku. Měl rád skupinu Pogues a dostal střelnou ránu do krku. Nebylo válečným zločinem Miloševičovo ostřelování nemocnice v Osijeku v roce 1991? Viděl jsem tam muže, jemuž střelná rána vyrazila oči z hlavy. Je to pohled, který se hned tak nezapomíná.

Anebo bombardování Dubrovníku? Viděl jsem chlapce, o nic víc staršího než je můj syn, tehdy mu bylo pět let, kterého zasáhla střela v rozkroku. Šel s maminkou na nákup.

Anebo hromadná vražda 200 bezbranných pacientů a zdravotních sester v nemocnici ve Vukovaru? Anebo Sarajevo v letech 1992, 1993, 1994 a 1995? Nebo Prijedor? Nebo Banja Luka? Nebo Srebrenica, chladnokrevný masakr 5000 mužů a chlapců, k němuž došlo v roce 1995? Co se stalo? Co se dělo?

Všechna tato zvěrstva mají jedno společné. Jsou "vedlejšími škodami", napáchanými Miloševičem. A Kosovo, až otevřeme hromadné hroby, to bude nejhorší. Pilger, Pinter a Ali se budou stydět, až budou vykopávány mrtvoly, jedna po druhé, desetitisíce z nich.

Na smutku těch členů Batušovy rodiny, kteří přežili, není nic hloupého. Trochu je znám, a tak si myslím, že až se dovědí, že zavraždění 22 členů jejich rodiny je součástí žaloby proti Miloševičovi, budou mít trochu pocit hrdosti. Ale to jejich mužům nevrátí život.

Nic jim nevrátí život.