Srbové utíkají do Sarajeva

Tento článek Mariny Bowderové ze Sarajeva vyšel v neděli 30. května v týdeníku Observer.

Veljko Pejič, 38, vyučoval strojírenství ve Vojenském ústavu v Bělehradě. Když v březnu začaly letecké údery NATO, jeho zaměstnání přestalo existovat. Krátce poté dostal povolávací rozkaz z vojenské správy.

"Naložili jsme děti do auta a vydali jsme se rovnou k bosenské hranici," konstatuje. "Dojeli jsme do Bosenské srbské republiky bez problémů. Kdyby přišel povolávací rozkaz trochu později, moje žena a děti by bývaly mohly odjet, ale já bych musel zůstat: hranice je nyní uzavřena pro muže, kteří musejí vykonávat vojenskou službu. Moc rádi jsme neodjížděli. Nechali jsme tam rodiče, přátele, byt - všechno kromě auta."

Veljko, jeho žena a jejich děti ve věku tří a pěti let jsou nyní uprchlíky v bosenském hlavním městě Sarajevu. Bydlí v bytě muslimských přátel.

Když bylo Sarajevo v letech 1992 - 1995 obléháno a bombardováno jednotkami bosenských Srbů, podporovanými bělehradským režimem Slobodana Miloševiče, Pejičova rodina se snažila dopravovat sarajevským přítelům peníze a potraviny. Je ironií osudu, že se v  Sarajevu nyní skrývá mnoho lidé z Bělehradu.

"Většina lidí, kteří chtějí odjet do třetí země, přijela sem, aby si to mohla vyřídit na zahraničních vyslanectvích," říká Veljko, který se s rodinou snaží dostat se do Rakouska. "Budapešť a Sarajevo jsou jediná hlavní města, kam se můžeme dostat bez víza."

Každou noc je slyšet nad Sarajevem americké bombardéry. Mnoho Sarajevanů se otevřeně radovalo, když začaly letecké údery: "Otevřeli jsme koňak, když jsme slyšeli tu zprávu," konstatuje Omer, 60.

Veljko a jeho rodina se jako Srbové nyní skrývají, bojí se registrovat se u úřadů nebo jakkoliv projevovat svou přítomnost. "Všichni sousedé jsou na nás opravdu hodní. Jeden, policista, mi pomohl schovat mé auto, které má pořád bělehradskou poznávací značku. Bál se, že by ho někdo mohl zničit."

V Sarajevu nyní žije přesně nezjištěný počet lidí z Bělehradu. Jsou to většinou mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Mnozí z nich mají disidentské zázemí, nebo spolupracovali s cizinci a bojí se pronásledování, anebo prostě chtěli odejít.

"V Srbsku není žádné hospodářství," říká Jadranka (30), která doufá, že dostane vízum do Spojených států. "I čelní lékaři vydělávají jen 300 marek měsíčně."

Je si jistá, že se nikdy nebude moci vrátit do Bělehradu. "Moji přátelé jsou nyní terčem bombardování a já jsem v bezpečí," říká Jadranka. "I kdybych se vrátila, něco mezi námi bude navždy jinak."

Bělehraďané líčí srbské hlavní město, které opustili, jako město neustálého odposlouchávání telefonů, tajných seznamů zakázaných osob a skrytého donucování. "Snad si nemyslíte, že ti srbští dělníci, co demonstrují na mostech jako lidské štíty to dělají dobrovolně," zdůrazňuje Jadranka. "Moji přátelé nemohou se mnou otevřeně mluvit telefonem - bojí se, že se to odposlouchává."

Jadrančin přechod do Bosny byl stejně jednoduchý, jako když přešli Pejičovi. "Nasedla jsem do autobusu, ukázala jsem občanský průkaz, a to bylo všechno. Z Bosenské srbské republiky se dá cestovat do Sarajeva anebo do nějaké jiné části Bosny."

Bosenská srbská republika zaujímá 49 procent bosenského území a je to památník úsilí Bělehradu sjednotit všechny Srby. "V Srbské republice není nikdo, kdo nemá alespoň jednoho příbuzného v Srbsku," říká Zoran, bosenský Srb, který žije v hlavním městě Bosenské srbské republiky Pale. "Bydleli jsme u příbuzných v Srbsku, když tady byla válka - teď jsou vítáni oni u nás."

Muslimové, prchající ze Srbska, svědčí ale o jiném přijetí cestou do Bosny. "Jeli jsme s velkou skupinou, autobusem, a projeli jsme deseti hraničními kontrolami, než jsme se dostali do Srbské republiky," konstatuje Meho, 36, muslim z Nového Pazaru, města s muslimskou většinou v Srbsku, v regionu Sandžak. "Když jsme dojeli do Srbské republiky, museli jsme každý zaplatit bosensko srbským pohraničníkům 1000 marek. Ptali se nás, 'Proč odjíždíte? Proč nezůstanete doma a nebojujete za vlast?' Byl to vtip, ale peníze nám sebrali."

Muslimové ze Sandžaku se domnívají, že budou Miloševičovými dalšími obětmi: asi 50 000 muslimů odtamtud už ze Srbska odcestovalo, ostatní jsou nuceni jít do armády.

Meho, který stejně jako Veljko odjel ze Srbska v té chvíli, co dostal povolávací rozkaz, nyní žije se sestrou a s jejími třemi dětmi ve sklepě v Sarajevu. Doufá, že dostane povolení odstěhovat se do Německa. Jeho bratru a manželovi jeho sestry se nepodařilo uniknout ze Srbska.

"Jediný způsob, jak se nyní mohou dostat mladí muži ze Srbska, je podplatit někoho, aby je převedl přes horské průsmyky anebo lodí. Nikomu, koho znám, ani Srbům, ani muslimům. se za posledních čtrnáct dní nepodařilo dostat se z Jugoslávie.