Středa - bělehradský den pravdy
Redakční komentář, který vyšel v úterý 1. června v deníku Guardian.
Je to poslední, nejlepší naděje na mírovou dohodu, takže cesta, kterou plánuje ruský vyslanec na středu, si zaslouží pozornosti. Tentokrát s ním má do Bělehradu cestovat i vyslanec Evropské unie, pozoruhodný finský prezident Martti Ahtisaari, který řekl, že nepojede, pokud by neexistovala šance na úspěch. Černomyrdin byl už v Bělehradě čtyřikrát a také nyní konečně předpokládá jednoznačný výsledek. Slobodan Miloševič, mistr odkládání, už nemůže záležitost víc oddalovat. Nastal okamžik pravdy, a Miloševič musí dát jasnou odpověď, zda přijímá podmínky, s nimiž souhlasí všichni, včetně Rusů. Srbské jednotky se musejí stáhnout, aby měli uprchlíci pocit bezpečí, že se mohou vrátit domů. Podstatná armáda složená ze zahraničních jednotek musí vejít do Kosova, nahradit Srby a zaručit, že se Srbové nevrátí. Aby to bylo důvěryhodné, musí být jádrem této armády vojska NATO.
Není dosud jasné, zda už byla dohodnuta velící struktura. NATO by to nemělo zdůrazňovat, ani by se nemělo snažit vylučovat Rusy. Rusové si zaslouží stejnou roli jako západní jednotky. Oplátkou za to by Rusko nemělo trvat na vytvoření nějaké vlastní okupační zóny v Kosovu, jako bývalo východní Německo. Kosovo nesmí být rozděleno na "tvrdou" a "měkkou" zónu, ani na srbskou a albánskou zónu. To jsou ale otázky, o nichž se musí dohodnout NATO a Rusko. Nejsou to otázky, o nichž by měl rozhodovat Bělehrad.
Když zahájil ruský velvyslanec svou diplomacii, Miloševič si pravděpodobně myslel, že čas hraje pro něho. Hodilo se mu jednání protahovat, protože předpokládal, že kritika bombardování NATO bude sílit a aliance nevyužije možnosti vyslat do Kosova pozemní vojska.
Ale změnily se tři skutečnosti a základna nadějí pro Bělehrad se rozplynula. NATO se dohodlo na obrovském zvýšení počtu vojáků v regionu a vlády ve Washingtonu, v Londýně a v Paříži velmi silně daly najevo, že tyto pozemní jednotky možná provedou invazi, pokud Bělehrad odmítne dohodu. Jednotky jsou posilovány už nyní a vojska budou schopna provést invazi před zimou, čímž mizí další faktor, o němž se Miloševič domníval, že je na jeho straně.
Je také jasné, že německé a italské námitky proti pozemní invazi nemají sílu veta. Pozemní vojska, která vstoupí do Kosova, budou koalicí ochotných. Členové NATO, kteří si nepřejí se na pozemní invazi účastnit, nebudou muset, ale nebudou v invazi moci zabránit ostatním.
Posledním novým faktorem je rozhodnutí mezinárodního trestního tribunálu obžalovat Miloševiče. Někteří analytikové argumentují, že to omezuje jeho ochotu přijmout kompromis. Ale pravděpodobnější je opak. Jugoslávský šéf státu nyní musí najít přijatelné východisko pro sebe nejen ohledně Kosova, ale i ohledně své vlastní hlavy. Pokud přijme mírovou dohodu, může si být jist, že mírové sbory, které vstoupí na jugoslávské území, zůstanou jen v Kosovu. V Srbsku samotném bude relativně v bezpečí.
Jestliže bude naopak Miloševič tak tvrdošíjný, že do Kosova vstoupi vnější armády násilím, situace se dramaticky změní. V horečce pozemní války může vzniknout tlak na to, aby byly vyslány do Bělehradu speciální jednotky a zmocnily se muže, který stojí v čele obžaloby u mezinárodního soudního tribunálu. Nikdy nebylo pro Miloševiče rozumnější přijmout nabídku, protože požadavky, které jsou vznášeny, budou stejně realizovány, ať s tím bude či nebude Miloševič souhlasit.
