Británie: Protesty proti bombardování

Tento článek Jonathana Freedlanda vyšel ve středu 2. června v deníku Guardian.

Bude to zase jako za stara. V sobotu chce "protiválečné hnutí" uspořádat dosud největší demonstraci, pochod a shromáždění ve středu Londýna. Bude se mávat transparenty a budou se vyvolávat hesla. V podvečer se demonstranti rozejdou, budou ušlí, ale jejich adrenalin bude vysoký. Budou navzájem sdílet příjemný pocit, který vzniká z hromadné akce - "Nejsem to jen já, je nás spousta."

Mají pravdu. Válka o Kosovo vyvolala po celé Británii opozici, na univerzitách a na radnicích se konají debaty s takovou intenzitou, jakou jsme nezažili od osmdesátých let. Válka o Kosovo vyvolává vášně.

Ale jaksi to ještě není mírové hnutí, jako mírové hnutí ze šedesátých let proti válce ve Vietnamu. Tariq Ali, Tony Benn a jiní jezdí po celé zemi a mluví k loajálním posluchačům. Avšak nevzniká z toho masové hnutí. Navzdory bombardování, které pokračuje už 70 dní, navzdory celé řadě strašlivých chyb NATO, navzdory tomu, že televize může ukazovat jen oběti NATO v Srbsku, nikoliv oběti Miloševičovy v Kosovu, navzdory tomu všemu, podpora pro válku zůstává pevná. Je to pozoruhodná ukázka rozhodnosti britské veřejnosti - je to zároveň velkou kritikou protiválečné kampaně.

Proč neučinila protiválečná kampaň na veřejnost větší dojem? Zajděte si na různé schůze, které organizují rozličné "výbory pro mír na Balkáně" a bude vám to hned jasné. Zaprvé, protestující jsou nejednotni. Nejsou schopni prezentovat jasnou, přesvědčivou argumentaci proti válce. Jsou proti této válce z nejrůznějších důvodů.

Na jedné straně stojí Tony Benn, dosud nejvlivnější veřejný řečník v Británii. Ten nesouhlasí s válkou z principiálních důvodů. Přijímá argumentaci Tonyho Blaira a Billa Clintona, že je jejich intervence motivována humanitárním úsilím zachránit kosovské Albánce před katastrofou. Zastává ale názor, že taková akce musí selhat a že je špatné se vůbec o něco takového pokoušet. Západ tady praktikuje jen novou verzi imperialismu z devatenáctého století, zasahuje do záležitostí "menších" zemí.

Ale vedle Benna stojí vždycky John Pilger, Tariq Ali a agitátoři z (extrémní) Socialistické dělnické strany. Ti jsou přesvědčeni, že humanitární rétorika je jen přetvářkou, která skrývá skutečnou agendu NATO, americký plán na ovládnutí světa. Všechny ty řeči o morálce jsou jen nesmysl. Válka se vede kvůli ropě. Když je upozorníte, že v Kosovu žádná ropa není, soudruzi se poradí se svým časopisem Socialistický dělník (Socialist Worker) a odpoví vám, "Ale je, ropa je v Kaspickém moři". Nevadí jim, že je to skoro na druhé straně kontinentu, mezi Íránem a Turkmenistánem, v logice Socialistického dělníka je to všechno jasné.

A tak se protiváleční aktivisté nejsou schopni rozhodnout, proti čemu vlastně bojují: proti nové formě toho, co časopis Živoucí marxismus (Living Marxism) nazývá "fabiánským (levicově centristickým) intervencionismem" anebo proti starému dobrému zločinectví CIA.

Existuje stejný problém s nekonečným množstvím chybného natovského bombardování - včetně úterního absurdního bombardování Albánie. Nikdo tyto chyby nemůže hájit, ale protiváleční aktivisté si nemohou stěžovat příliš nahlas - jsou proti válce z principu, tak mohou těžko požadovat, aby byla vedena efektivněji.

Existuje také generační problém. Příliš mnoho protiválečné argumentace je založeno na pohledu na svět z doby studené války, podle něhož musí levice automaticky protestovat proti všemu, pro co je Amerika. To možná fungovalo v případě vietnamské války nebo střední Ameriky, ale generace lidí, která dospěla od té doby, na to nereaguje. Podle průzkumů veřejného mínění z úterý 1. června podporuje operaci NATO proti Jugoslávii ve věkové kategorii 25 -34 let celých 60 procent Britů.

Pilger, Ali a ostatní tuto skupinu neoslovují. Jsou tak zaslepeni antiamerikanismem ze šedesátých let, že se musejí různě kroutit, aby učinili z Washingtonu darebáka a z Miloševiče oběť. Jaksi je protesty jejich mládí učinily imunní vůči barbarství, jehož jsou svědky ve středních letech.

Lidi také odrazuje jejich intelektuálské elitářství. Veřejnost těžko bude podporovat lidi jako je Richard Gott, který lamentoval na stránkách Guardianu, že je škoda, že už neexistuje "informovaná elita, která vláda Britskému impériu" a že je špatné, že nebyla tato elita nahrazena "masou voličstva, která by byla dostatečně informována na to, aby mohla rozhodovat o vedení imperiálních válek".

Jinými slovy, milý voliči, jsi prostě příliš hloupý na to, abys dokázal sám rozhodnout o osudu Kosovců. Normální lidi taky nebudou asi příliš chválit aktivisty jako je Edward Pearce, který na jednom shromáždění kritizoval mluvčího NATO, Londýňana Jamieho Sheaha, "že má tak nevzdělaný přízvuk".

Protiválečné kampani chybí dva zásadní prvky, a jejich absence omezuje její vliv. Zaprvé, protiváleční aktivisté nemají základní lidské porozumění pro utrpení. Příliš mnoho protiválečných aktivistů dává najevo, že je srbské etnické očišťování Albánců zrovna nevzrušuje. Philip Knightley varoval veřejná shromáždění, aby nevěřila "zprávám o zvěrstvech", které se vyskytují v každé válce a o nichž se nakonec ukáže, že jsou falešné. Bylo by marné upozorňovat dav, že přesně tatáž slova se ozvala, když začaly přicházet první zprávy o Hitlerově válce proti židům.

Ale největší díra v argumentaci protiválečných aktivistů je označena nápisem "řešení". Aktivisté argumentují, že je jejich odpověď logicky zcela jasná. Spojené státy neměly zasáhnout, Charta OSN se neměla natahovat, nedošlo by k žádným nedůslednostem, nikdo by nikoho neobviňoval z pokrytectví. Neboť protiváleční aktivisté argumentují, že se nemělo dělat nic.

Tím, že by svět zůstal v nečinnosti při pronásledování kosovských Albánců by nikdo nemohl být obviněn, že používá dvojí měřítko a že také svět nepomáhá Kurdům či obyvatelům Východního Timoru. Postoj protiválečných aktivistů je důsledný - nemělo by se pomáhat nikomu. To je dokonalé ochromení všeho.

Zeptejte se jich, jak by to dopadlo s Kosovci, a ti z nich, kteří jsou dostatečně upřímní, by to přiznali: špatně. Musejí umřít, je to menší zlo než akce NATO. Ti méně upřímní mají alternativní řešení. Zcela vážně navrhují aktivisté ze Socialistické dělnické strany, že by se Kosované, proti nimž se páchá pogrom, měli spojit s ostatními balkánskými dělníky a založit odborový svaz. Myslí to vážně - kdykoli zabuší na dveře srbské popravčí jednotky, Kosovci by si neměli vzít poslední rodinnou fotografii jako vzpomínku na požárem zničený domov, měli by namísto toho rychle vypracovat nové odborové stanovy.

Takže to je tato protiválečná kampaň: je zmatená, zastaralá a nucená bránit morální apatii. Dokud se to nezmění, nepřesvědčí nikoho - bez ohledu na to, kolik hesel se bude v sobotu v Londýně skandovat.

Podle rozsáhlého průzkumu veřejného mínění v zemích Evropské unie podporují Západoevropané válku proti Jugoslávii v poměru 49: 40 procent.

Vojenské akce proti Jugoslávii v jednotlivých zemích podporuje, nepodporuje a neví níže uvedený počet občanů:

Rakousko: 41, 43, 16

Finsko: 44, 43, 13

Velká Británie: 54, 33, 13

Itálie: 37, 46, 17

Belgie: 53, 35, 12

Francie: 68, 27, 5

Řecko: 2, 97, 1

Lucembursko: 61, 30, 9

Španělsko: 34, 48, 18

Dánsko: 70, 20, 10

Německo: 52, 40, 8

Irsko: 46, 42, 12

Vyslání pozemních vojsk do Kosova podporuje, nepodporuje, neví:

Rakousko: 27, 58, 15

Finsko: 40, 45, 15

Velká Británie, 51, 36, 13

Itálie: 26, 59, 15

Belgie: 41, 48, 11

Francie: 53, 42, 5

Řecko: 3, 96, 1

Lucembursko: 38, 52, 10

Španělsko: 28, 54, 18

Dánsko: 52, 37, 11

Německo: 18, 78, 4

Irsko: 45, 41, 14

Průzkum provedla organizace European Barometer a byl zveřejněn v deníku Guardian v úterý 1. června.