V této temné zemi může osvobození přinést jen další krveprolévání
Tento článek Roberta Fiska z Kosova vyšel ve středu 9. června v deníku Independent.
Kdyby byly dovoleny fráze v Prištině a podobných městech, výraz "město strachu" by nestačil. V prázdných ulicích se ozývají výstřely, hlučně, blízko, někde zpoza mešity z patnáctého století. Neustále je slyšet hluk motorů letadel NATO a rány dopadajících bomb v kopcích kolem kosovského hlavního města, takže se v ulici maršála Tita mění tlak. Jsou tady hektary vypleněných domů, domovů pronásledovaných Albánců, dva z nichž jsem potkal - stále ještě obdivuji jejich odvahu - jak jdou na korze, zavěšeni do sebe, manžel a jeho těhotná manželka, čekají na první den osvobození.
A pak jsou zde Srbové, kteří se bojí budoucnosti, nemohou prodat své domy, desetitisíce z nich, dosud nejsou schopni pochopit, co "mír" Jugoslávie s NATO ve skutečnosti znamená. "S Natem přicházejí Albánci," řekla jedna dívka. "Tohle bude albánské město."
NATO, přirozeně, příliš nezajímá osud zbývajících přibližně 100 000 kosovských Srbů - většinou jsou to civilisté a nejsou vinni zločiny srbských polovojenských jednotek. NATO už hovoří nevzrušeně o jejich "pravděpodobném" odchodu.
Nejprve byli kosovští Albánci obětí "etnické čistky" Srbů. A za několik dní - maximálně za dva týdny - budou Srbové podrobeni "etnické čistce" od albánských spojenců NATO.
Bill Clinton a Tony Blair přislíbili, že budou v této temné zemi chránit Srby i Albánce. Nepodaří se jim to. "Jezdit tady krajinou není bezpečné - musíte to vědět," řekl nám jeden armádní major upřímně. A já mám dojem, že pro Srby je už Priština ztraceným městem.
Jako obvykle jsou přítomní hrdinové. Dva z nich byla ona albánská manželská dvojice a jiným hrdinou byl voják v záloze Zoran Brankovič, který vede největší obchod v Kosovu na výrobu klíčů. Ukázal na jednopatrový dům v Ruga Zejtaretu. "Tady se narodil můj otec, já jsem se tady narodil a žili tady všichni Brankovičovi," uvedl.
A ukázal na rumiště na jednom konci ulice - dílo NATO - v němž zemřel jeho bratranec. "Ne, nikdy neodejdu. Tohle je můj domov - můj vlastní domov, který patří naší rodině. Mám tady bratra a manželku a tři syny a chceme tady žít s albánskými sousedy. Albánští lidé v Prištině nikdy nebyli problém - problémem byly peníze KLA a mafie. Do obchodu mi chodili všichni, Albánci, Turkové, Srbové, Černorhorci..."
Ale to bylo tehdy a teď je nyní. Cestou podél vybombardované pošty - opět dílo NATO - jsme nalezli Narjanu a jejího chlapce, Nikolu, jak se objímají kolem ramen, ona držela růži na dlouhém stonku. "Proč bych měla odcházet, když je tohle můj domov a má země?" zeptala se. Nikola, který byl v práci v podniku Jugopetrol, když ho v dubnu NATO zničilo, hovořil o ortodoxním klášteře v Gračanině a přiznal se, že si chce Miljanu vzít. "Neměli s tou válkou přestat v tuhle chvíli," řekla dívka. A pak zase bylo slyšet hlučné ozvěny výstřelů. "Kdo střílí na koho," ptal jsem se.
Pokrčili rameny. Ale mám nepříjemné podezření, že Kosovská osvobozenecká armáda nečeká na NATO, až přijede do Prištiny a okupuje to město. Myslím, že už tady jsou, mezi domy vyhnaných lidí, a čekají, že se dají do akce, než se objeví na ulici maršála Tita první britský voják.
Nedaleko od Uroševače, jen asi 20 kilometrů odtud, se dostal pod palbu ve slepé ulici izraelský novinář Ron Ben-Yishai. On i jeho srbský řidič byli zraněni. O několik hodin později vypálila KLA na autobus z Prištiny do Prizrenu dvacet kulek.
Takže jaký život by tady mohli mít Srbové? Po mnoho kilometrů jsem včera jel sám opuštěným Kosovem, kde byly jen dávno už Srby vypálené albánské domovy.
V Prištině se už šíří dohady, že srbská vláda nepovolí všem 100 000 Srbům opustit Kosovo, že se do měst středního Srbska už nevejde více uprchlíků.
Blížila se bouře a temnělo nebe, když jsem dojížděl k Lužane. Na vybombardovaném mostě ležela kostra onoho strašlivého autobusu - onoho autobusu z Prištiny do Nisu, který minulý měsíc zničila řízená střela. Mokrá levá bota nějakého chlapce ležela vedle autobusu na silnici. Pod mostem tekla řeka, do níž byli vrženi mnozí mrtví - Srbové i Albánci - nalezl jsem hromadu hnijícího šatstva a hromadu květin z umělé hmoty, purpurové, červené a žluté mezi skutečnými modrými chrpami na břehu řeky, symbol vzpomínek na mrtvé Srby i Albánce, poslední památník Kosovu, které mohlo existovat, ale nevzniklo.
Protože Albánci tady pořád ještě jsou - není jich tady sice mnoho. Ale dvojice, kterou jsme zastavili včera odpoledne na korzu, nám vykládala, co dělala po dobu minulých dvou měsíců.
"Byli jsme pořád v bytě," řekli jednoduše. "Ve dne v noci. Byli jsme doma, to je všechno. Stěhovali jsme se z jednoho domu do druhého, z bytu do bytu, pořád, v případě, že by si pro nás přišli. Můj vlastní bratr zmizel. Šel jsem se zeptat na Miloševičovu policii, kde je."
Když to řekl, byl jsem šokován jeho odvahou. Kosovo není místem pro odvážné lidi. "Ne, nenašel jsem ho. Přišel jsem o vlastního bratra."
Jeho manželka ho prosila, aby přestal mluvit a aby už šli. Byla to mladá žena, nedávno těhotná, dítě bylo počato uprostřed noční můry jejího národa. Obrátili se rychle od nás a šli rychle pryč, zavěšeni do sebe. Čekali na zítřek, jehož se Marjana a Nikola a Zoren Brankovič obávají daleko víc, než si jsou schopni přiznat.
