Kosovský problém, ČR a západní "chattering classes"
Jan Čulík
Jiří Jírovec (viz výše, v tomto vydání Britských listů) cituje kanadského vysloužilého generála Mackenzieho, který
velel jednotkám OSN v Bosně, a v interview pro kanadskou CBC byl tázán na to, do jaké míry se Miloševiče dotkla obžaloba z válečných zločinů. Vysloužilý generál řekl, cituje Jiří Jírovec po paměti: "Myslím, že asi moc ne. Víte, ono je totiž pravděpodobné, že na
něj byl vydán tajný zatykač již dřív - to se tak dělá, aby takový člověk
byl pod tlakem."
Řeči se mluví a voda teče. 8. června 1999 napsal reportér týdeníku Independent v Jugoslávii Robert Fisk z Bělehradu toto:
"Slobodan Miloševič prý před šesti týdny utrpěl mírnou mrtvici, která se v třetím týdnu května opakovala a v jejím důsledku má ochrnutou levou ruku. Miloševičovi kritikové říkají, že druhou mrtvici způsobil Miloševičův šok nad tím, že ho a jeho kolegy obžaloval tribunál pro válečné zločiny v Haagu"
Tak jak to tedy vlastně všechno je?
Ať je západní demokracie jakkoliv nedokonalá, je založena na kritice. Mnoho lidí se živí tím, že v - často nepříliš dokonalé práci vládnoucích politiků - hledají hnidy. To je činnost záslužná, protože neustálé zpochybňování přijatých politických řešení často vede politiky k zvýšenému úsilí kritizovanou politiku zlepšit.
Nezastávám cynický názor, jaký - jak se někdy zdá - zastává Jiří Jírovec, že snad všichni politikové v demokratických zemích jsou stereotypně jednající primitivové a korupčníci, demokracie nefunguje a je tedy všechno ztraceno. Politiky ve vládě skutečně často korumpuje moc - přesto však přežívají aspoň někteří jedinci, kteří neztrácejí ani u moci svůj idealismus.
Dovolil bych si argumentovat, že úplně všichni demokratičtí politikové nejsou darebáci. Píše-li Petr Habala v Neviditelném psu (jak to nedávno citoval v Britských listech Jaroslav Teplý), že je demokracie dobrou ukázkou toho, jak si politická scéna vybírá jen ty nejhloupější a nejdruhořadější jedince, možná je to trpká zkušenost z deseti let českého postkomunismu, ale není to typická zkušenost ze všech demokratických zemí, stejně tak jako podnikání není všude na světě automaticky podváděním.
Ale vraťme se k těm neustálým kritikům. V Británii se některým z nich říká poněkud pejorativně "chattering classes" - středostavovské "povídavé" třídy, které nemají příliš moc nic jiného na práci než debatovat jen tak pro věc debaty. Být advokátem diaboli za každou cenu je, jak už jsem uvedl, ve většině případů zdravé, ale co si počít v situaci, kdy je nutno hledat pro obtížný a naléhavý problém (jsou vražděni lidé po desetitisících) schůdné řešení?
Být advokátem diaboli ovšem asi není zdravé, šířím-li jen své ideologické předsudky a pokud skutečnost dokáže, že jsem neměl pravdu, na chvíli se odmlčím a pak - aniž bych se omluvil, melu svou zas dál. To učinili mnozí západní levicoví obhájci sovětského typu života po rozkladu komunismu, mnozí to nyní činí při této válce o Jugoslávii. Přidávají se k nim také "pravičáci", kteří často ve Spojených státech prostě nesnášejí prezidenta Clintona, ať dělá co dělá. Přidávají se také lidé, kteří - zcela oprávněně - se děsí zabíjení nevinných lidí na obou stranách. Ale jaká byla alternativa?
Od začátku existence Britských listů mně nadávali mnozí čtenáři z České republiky, že jsem prý zarytý, ideologický "levičák". Ti lidé nevědí, o čem mluví: neznají na Západě dlouhodobě existující vrstvu pseudointelektuálů, kryjících se povrchní levicovou ideologií, povrchně kritizující západní společnosti jen pro jejich kritiku. Nikdy nebyli na veřejných shromážděních, kde jakoukoliv diskusi umlčely militantní feministky svými jednoduchými hesly.
Aby nebylo mýlky: znovu zdůrazňuji, že nejsem ani proti kritice, ani proti feminismu. Jen proti stereotypním, nepodloženým útokům.
Na postojích lidí v České republice se mi zdá fascinující, že ačkoliv většinou ostře odmítají "levicové západní ideology", tentokrát se s nimi dali dohromady. Kritické postoje západních apriori kritických intelektuálů modifikovali na základě své politické kultury pro domácí potřebu - totiž vyhnout se nutnosti něco udělat, když jde velkému počtu lidí o život.
Píše-li Jiří Jírovec jen o "údajném válečném zločinci Miloševičovi", připadá mi ten relativismus, s prominutím, obscénní. Mezinárodní soudní tribunál v Haagu využil podrobné dokumentace britské i americké rozvědky, která přímo ukázala, že nese Miloševič jasnou odpovědnost za vraždění lidí v Kosovu. Není to sprosté vůči těmto zavražděným lidem, zpochybňovat toto obvinění?
Nijak neobhajuji nedokonalost západní politiky. Jistěže je odsouzeníhodné, že západní mocnosti odkládaly vydání této tajné dokumentace proti Miloševičovi haagskému soudu až na poslední chvíli, kdy potřebovaly Miloševiče demoralizovat. To však, že snad využili této dokumentace účelově, přece neznamená, že není autentická? Nebo si Jiří Jírovec myslí, že ty záznamy o tom, jak Miloševič velel etnickému očišťování a vraždění, jsou také účelově zfalšovány?
Ano, přiznávám všechny chyby Západu: Západ zbaběle dával skoro deset let ruce pryč od jugoslávského problému, až vykvetl v kosovskou katastrofu. Ano, patnáct set usmrcených civilistů v Srbsku je těžkou cenou, která byůa zaplacema za nynější, doufejme, snad pro budoucnost uspokojivé řešení.
Jakou by však navrhovali v březnu 1999 kritikové, jako je Jiří Jírovec, západním spojencům alternativu? Miloševič, stejně jako jiní balkánští diktátoři a pseudopolitikové (Tudjman, Izetbegovič) nedodržuje dohody. K jejich dodržování ho přiměje jen síla. (Jeden čtenář mi napsal, že to je normální, že se na Balkáně prostě smlouvá.)
Mělo NATO zůstat s rukama v klíně, když Miloševič reagoval na útoky od KLA vyháněním, vražděním a vypalováním domovů civilního obyvatelstva?
Mělo NATO rovnou od samého začátku k tomu, aby rozdělilo navzájem znesvářenou srbskou a albánskou stranu vyslat do obtížně ovládnutelného horského terénu Kosova své pozemní jednotky, aby tam bojovaly proti partyzánům z obou stran v boji muže proti muži? Dovedu si představit, že by v tom případě civilní i vojenské oběti na obou stranách byly daleko vyšší než oněch 1500 civilistů a 3000 vojáků, které usmrtily letecké údery.
Kritikové musejí být velmi zklamáni. Ať už útočili na leteckou kampaň NATO proti Jugoslávii z jakýchkoliv pohnutek, ono se ukázalo, že byla účinná. Vypadá to, že se skutečně podaří z Kosova utvořit mezinárodní protektorát a obyvatelstvo se do něho bude moci vrátit.
Jak to velmi výmluvně napsal Neal Ascherson v týdeníku Observer o minulém víkendu, jde o jednu zásadní věc:
Mají mít prioritu všeobecná lidská práva nad suverenitou jednotlivých zemí, nebo mají mít diktátoři jednotlivých zemí právo dělat si na svém území se svými obyvateli, co chtějí?
Četl jsem v Lidových novinách jednoho komentátora, který se znepokojením poukazoval na to, že nynější válka Severoatlantického společenství vůči Jugoslávii byla "koloniální".
Ano, podporuju takovouto koloniální válku, když jde o základní lidská práva, jako je to, nemít vypalované domovy a nebýt vražděn po desetitisících.
Je zajímavé, že když se někdo proviní trestným činem na území své země, to, že je za to pohnán k odpovědnosti (alespoň mimo postkomunistické země, viz třeba případ britského konzervativního ministra Aitkena, který byl právě za křivou přísahu u soudu odsouzen do vězení na půldruhého roku), nepovažuje se to za kolonialismus.
Nemyslím, že je možné základní lidská práva relativizovat a hledat postranní vysvětlení, jako že ve skutečnosti jde o snahu Ameriky prosadit celosvětově svou hegemonii.
V západní Evropě se připravují na tento víkend velké demonstrace, v nichž budou desetitisíce lidí požadovat, aby Západ zrušil obrovské finanční dluhy rozvojového světa, peníze, které tamějším diktátorům zapůjčily neodpovědně v sedmdesátých a v osmdesátých letech západní banky, a úroky z kterýchžto nesplatitelných půjček musejí dodnes mnohonásobně západním zemím splácet neobyčejně chudí lidé.
Argumentuje se ovšem, že dluhy mohou být odepsány jen při uvalení velmi přísných finančních podmínek transparentnosti, zákonnosti a serióznosti - aby se poskytnutými penězi vládnoucí diktátoři znovu neobohatili.
Pokud je to kolonialismus, jsem všemi deseti pro.
Ještě pár poznámek k článku Jiřího Jírovce
Ano, reakce veřejnosti na válku v Jugoslávii se alespoň zde v Británii dosti podstatně odlišovaly od reakcí, jaké jsem obdržel od řady čtenářů Britských listů z ČR.
Možná, že v některých západních demokraciích mají velké průmyslové podniky na politiku země nepřímý vliv. Nedovedu si však představit, že by ředitelé amerického podniku Boeing či General Motors vedli konkrétně rozhodování politiků při jednání skupiny G8 anebo generálů NATO v Jugoslávii, ani si nedovedu představit, že by rozhodnutí k bombardování Jugoslávie vyšlo z průmyslových kruhů. To je naprosto absurdní.
Jsem přesvědčen, že na integritě území záleží méně než na vůli lidu po sebeurčení. Pokud by tomu tak nebylo, pak bylo úsilí Tomáše Masaryka o založení nezávislého Československa odsouzeníhodné - vždyť byly Čechy přece už tři sta let součástí Rakouska! Česká republika bude stejně zanedlouho jen regionem ve velkém státě Evropské unie. Kdyby nakrásně žilo v severních Čechách za sto let 95 procent Romů a 5 procent Čechů - budou jim Češi odepírat autonomii a vyhazovat je ze zaměstnání, protože jsou to Romové, jak se to dělo Albáncům v Kosovu? Tím si skutečně zadělají na vznik Romské osvobozenecké armády, a vznikne právem.
Můžeme si být jisti, že vysoce hispánská Kalifornie či Nové Mexiko budou opravdu za padesát - sto let stále ještě součástí Spojených států? Může si být Jiří Jírovec jist, že Quebec zůstane navždy součástí Kanady? Anebo, pokud by tamější Francouzi hlasovali pro osamostatnění, měla by ottawská vláda začít vyhánět francouzské obyvatelstvo z domovů a vypalovat jejich byty?
Potlačuje skutečně integrita území "chuť na odtržení"? Britská vláda zavedla za poslední dva roky velmi podstatnou regionální decentralizaci ve Skotsku i ve Walesu. Nejsem si vědom, že by to vedlo k posílení separatistických tendencí v těchto zemích, spíše naopak.
Židé utlačují Palestince. Ano, jistě, židé mají velký vliv na americkou politickou scénu, protože dokáží zmobilizovat velkou část obyvatelstva ve volbách a ta může být pro voliče nebezpečná. Kolikrát argumentovali kritikové nynější války, že kromě jugoslávského problému zůstávají desítky jiných problémů nevyřešeny. Já jsem rád, že se svět pokusil o řešení zatím aspoň tohoto jednoho problému.
