čtvrtek 10. června O B S A H Co je nového v České republice: Přehled událostí Odkazy: Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo: Srbové podepsali dohodu o stažení vojsk z Kosova V této temné zemi může osvobození přinést jen další krveprolévání (Robert Fisk) ČR a Evropa: Logika pro jednadvacáté století (Dana Cihelková) Tah na branku (Ivan Hoffman, Český rozhlas) Reakce na film o Slušovicích: Papež, severní vítr nebo žampión lesní (Robert Sedláček) Ještě k Františku Čubovi (Ferdinand) Reakce: Čulíkovy chyby při posuzování českých pohledů na Kosovo (Jiří Jírovec) Kosovský problém, ČR a západní "chattering classes" (Jan Čulík) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Jiří Jírovec

Zmíněný článek , psaný pro polské čtenáře, mě poněkud zklamal. Zdá se, že si Jan Čulík vytvořil představu o tom, co si Češi myslí a proč ještě před tím, než si od čtenářů BL vyžádal jejich názory. Je škoda, že autor přistoupil k analýze českých názorů s přesvědčením, že lidé, kteří jsou proti akci NATO, prostě nemají pravdu. Taková apriorní představa totiž nutně omezuje nestrannost analýzy.

Jan Čulík bohužel nepoužil při sbírání materiálu na svůj článek, v němž nepřímo porovnává reakce Čechů a jejich západních protějšků na válku v Jugoslávii, otázky z průzkumu veřejného mínění třeba v Británii, přestože jen tak mohl získat trochu srovnatelné odpovědi.

Místo toho položil čtenářům BL několik otázek vlastních. Polským čtenářům si pak postěžoval, že za ně dostal "velmi důrazně vynadáno, protože prý byly neobjektivní". Jenže ty otázky byly vskutku nepovedené a je ke cti čtenářů, že na to přišli a ozvali se.

Četl-li jsem správně, Jan Čulík připisuje tuto reakci čtenářů "neumělému zacházení s informacemi".

Myslím, že to je omyl. Stejně jako spekulace, že se přístup Čechů k akci Západu odráží mentalitu, kterou československé společnosti vtiskl normalizační režim let šedesátých a sedmdesátých.

Protože jsem politiku začal vnímat v době procesu se Slánským a až do roku 1986 žil v Praze, tvrdím, že Češi si vždy dokázali opatřovat informace z druhé strany a že na nich oficiální propaganda nezanechala takový účinek, jaký se jí občas účelově připisuje.

Výsledkem mísení spíše šedé (než rudé) státní propagandy s objektivními i narůžovo natřenými informacemi zvenku bylo, že český občan vstoupil do sametu (nekriticky) orientován pro-západně a patrně víc pro-americky než třeba pro-evropsky.

Je jisté, že díky praktické zkušenosti posledních deseti let se začala růžová barva trochu oloupávat, ale ani tak si nemyslím, že zvýšeně negativní přístup Čechů k bombardování Jugoslávie odráží jejich anti-západní nebo dokonce anti-americký sentiment.

Jan Čulík opomněl sdělit svým polským čtenářům, že názory, ať již pro nebo proti, které Češi vyjadřují v BL i jinde, nejsou nijak odlišné od těch, které lze najít v západních sdělovacích prostředcích.

"Ideologicky" vychází Čulíkova analýza z jakési nadřazenosti civilizovaného západu v němž, na rozdíl od necivilizovaných zabedněnců, prý lidé chápou, že na integritě území záleží daleko méně než na vůli lidu (tedy menšin), takže až se irští katolíci pomnoží, odhlasují si v referendu, že půjdou k Irsku a zatím zlým Turkům bude "v budoucnu zřejmě obtížnější" provádět útlak Kurdů.

Zabednění jsou i Češi, kteří upírají, kvůli obavě z narušení vlastní české teritoriální integrity, právo Kosovců na vlastní stát. Pak je ovšem zabedněný třeba Clinton, který dělá to samé. Není snad údajným cílem NATO prosadit autonomii Kosova v rámci Jugoslávie?

Součástí problému Kosova je nedostatek odpovědí na otázku kde začíná a kde končí právo na "vlastní" či historické území a co je a co není přípustné v rámci ochrany/získání takového území.

V obecnější rovině pak neposkytují politikové odpovědi takměř na nic. Právě proto lze číst úvahy o tom, co se stane, až podíl romského etnika v severních Čechách vzroste nad 50%. Na rozdíl od Jana Čulíka nevidím, proč by takový názor měl znamenat, že jeho autor vnímá situaci v Kosovu "dost zkresleně".

Domnívám se, že jde o zcela logicky nadhozený problém, který politiky velmi znervózňuje. Museli by přijít s modelem, jak řešit soužití menšin řešit. Jenže žádný takový, který by byli sami ochotni používat ve svých vlastních zemích, zjevně nemají.

Vzdálím se na okamžik od článku Jana Čulíka k poněkud obecnější úvaze. Nebo spíš k formulaci otázky, na níž by bylo zajímavé znát odpověď. Co když právě integrita teritoria hraje klíčovou roli v soužití menšin? Co když právě zdánlivá "věčnost" daného uspořádání (viz třeba Poláci v Čechách nebo Maďaři na Slovensku), potlačuje chutě na získávání území a "nutí" lidi, aby spolu žili v míru.

V otázce práva na historické území se nabízí paralela s Palestinou, kde si Židé (dlouho proti vůli Britského imperia) dělali nárok na území, na němž kdysi jejich předkové žili. Toto právo prosazovali a prosazují nejen terorisováním Palestinců, ale i administrativními opatřeními, která velmi silně omezují lidská práva tamních Arabů. K tomu jim dopomáhá Bůh, silná židovská lobby v USA a ochranný nátěr demokratického státu.

V případě Kosova si musíme připomenout, že cílem (alespoň některých) vůdců kosovských Albánců není soužití se Srby, ale jeho etnické vyčistění a samostatnost.

Jan Čulík se (Čechů) ptá, zda je "spravedlivé, aby bylo většinové obyvatelstvo určité oblasti v zájmu státní územní integrity potlačováno". Jenže stejně tak by se mohl ptát, zda menšina v dané zemi má právo prosazovat svoje vlastní zájmy na úkor státní územní integrity jen proto, že shodou okolností žije převážně v jednom cípů státu.

Výrok, že se "mnozí Češi si teď s úlekem začínají uvědomovat, že nakonec možná nejsou součástí Západu" nebyl dovysvětlen. Češi možná s úlekem zjišťují, že ta skvělá Evropa, o níž jejich politikové básnili, je daleko primitivnější a pokrytečtější než si mysleli.

Jan Čulík připisuje jistou vinu za zaostalost Čechů tomu, že "vedoucí čeští politikové občanům problém nijak nevysvětlili". Jenže politikové nechtějí nikomu nic vysvětlovat - tedy alespoň ne ve smyslu objektivního přísunu informací, na jejichž základě si občan udělá vlastní úsudek. Politik naopak chce, aby občan jeho názor považoval za jediný správný.

Vedoucí státníci NATO obhajovali vlastní akci pustými frázemi pocházejícími evidentně z jediného propagandistického zdroje. Tuto rétoriku samozřejmě převzal i president Havel a evidentně s ní neuspěl, protože jeho poddaní si ještě dobře pamatují hesla o vítězství pravdy a lásky a nejsouce filosofy, těžko chápou, jak se taková věc dosáhne bombami a násilím.

Podstatný nedostatek Čulíkovy analýzy vidím v tom, že zcela opomenul časový vývoj názorů (nejen Čechů) na válku v Jugoslávii. Možná nechtěl příliš zdůrazňovat, že na začátku bombardování nebyla o genocidě vůbec řeč, že šlo jen o to klepnout Miloševiče přes prsty kvůli nesouhlasu Srbů s diktátem z Rambouillet a že NATO zdůvodnění akce několikrát vylepšilo.

Mimochodem Lord David Owen, který vedl mírová jednání v Bosně, o jednání v Rambouillet prohlásil (v pořadu "As it Happens", CBC, 7. června 1999), že to byla diplomatická katastrofa a že kdyby Západ jednal jinak, mohlo dojít k dohodě a nikoli k bombardování.

S tím, jak se bombardování prodlužovalo, došlo samozřejmě i na spekulace, jaké další zájmy mohou být ve hře. Skutečnost, že Češi používají většinu argumentů, které se objevily v západních sdělovacích prostředcích, svědčí o tom, že jsou dobře informováni.

Píše-li tedy Jan Čulík, že "Spojené státy se snaží podle lidí v ČR získat strategický vliv nad Jugoslávií Š atd" jde o polopravdu, protože to samé můžete slyšet ze západních sdělovacích prostředků. V žádném případě nejde o ryze český postoj.

Zvláštní zmínku zaslouží poznámka Jana Čulíka, že si Češi myslí, že na americkou politiku mají přímý vliv podnikatelé. No mají, a to tak velký, že se čas od času objeví nářky, že lobbisté mají v USA příliš velkou moc a mělo by se s tím něco udělat. Systém sám je málo průhledný a tak se o jednotlivostech dá pouze spekulovat.

V Kanadě, kde to je o něco lepší, se občas vyskytne obava, aby to tady za chvíli nebyla taková lobbystická džungle jako v USA.

Do jaké míry americká lobby ovlivnila jednotlivá rozhodnutí vlády USA je tedy těžko říct, ale v každém případě bude následovat silný tlak na nové zbrojní programy a zvýšení rozpočtu armády, aby se mohly USA na cizích územích ještě efektivněji bránit.

Jan Čulík rovněž argumentuje špatnou prací českých sdělovacích prostředků a post-komunistickou nedůvěrou ke sdělovanému slovu ("kdoví proč nám někdo tyto informace sděluje a co má vlastně za lubem"). Nevím v jaké éře je teď Severní Amerika, ale v místních sdělovacích prostředcích lze najít dostatek informací, které vedou k týmž otázkám a tím pádem k nedůvěře ke slovu sdělovanému politiky. Další skutečností, kterou Jan Čulík pomíjí, je to, že v "zavedených" či vyspělých demokraciích se lidé o politiku většinou moc nezajímají, protože už zjistili, že stejně nemohou nic změnit. Protože Češi k tomuto stavu teprve dospívají, je otázka zda je veřejné mínění jako veřejné mínění.

Čím víc se člověk o problém Kosova zajímá a čím víc informací se k němu dostane, tím víc mu je zřejmé, že za jednoduchými hesly politiků určených jednoduchým masám jsou bohužel jednoduché mozky, které se zmohou právě tak na házení bomb.

Jde o komplexní problém, který nemá ono slibované jednoduché řešení - zbavit se Miloševiče a bude to.

Když už jsem u tohoto údajného válečného zločince mohu čtenářům BL nabídnout velmi zajímavou odpověď kanadského generála Mackenzieho, který velel jednotkám OSN v Bosně. V interview pro kanadskou CBC byl tázán na to, do jaké míry se Miloševiče dotklo jeho jmenování válečným zločincem. Vysloužilý generál řekl (cituji zpaměti): "Myslím, že asi moc ne. Víte, ono je totiž pravděpodobné, že na něj byl vydán tajný zatykač již dřív - to se tak dělá, aby takový člověk byl pod tlakem." Má-li generál v tomto případě pravdu, vrhá to poměrně divné světlo na načasování zveřejnění obvinění i na tvrzení mluvčícho NATO, že ta kanadská prokurátorka je přece nezávislá.

Proč by měl člověk ausgerechnet věřit nějakému Jamiemu nebo Václavovi, že nic než bomby Jugoslávii nespraví a ne třeba názorům opačným, které zastávají seriózní lidé včetně papeže.

Co když je NATO v rukách příliš ambiciózních jedinců, jejichž seskupení je samo o sobě nebezpečné pro jejich okolí. Bývalý kanadský velvyslanec v Chorvatsku řekl před několika dny (CBC Radio), že samotné NATO představuje obrovský problém, protože jeho představitelé obešli nejen OSN, ale i vlastní parlamenty a kumulují obrovskou moc.

Věříme-li třeba prohlášení poradce presidenta Clintona, že v Kosovu po pět let nedošlo k incidentu vyprovokovaném Bělehradem a že teprve v roce 1988 a 1999 došlo ke dvěma, rok vzdáleným incidentům budeme těžko věřit (dodatečným) tvrzením, že v Kosovu probíhala genocida a hrozilo nebezpečí z prodlení.

Zmínil jsem se o názoru lorda Owena, že se mělo vyjednávat jinak. Pro zajímavost dodávám, že se Kanada a USA konečně shodly na tom, kolik lososů mohou rybáři ulovit v pacifiku mezi Vancouverem a Aljaškou. Proti Balkánu jde o prkotinu a přesto jednání trvala několik let, hrozilo se hospodářskou válkou a div ne střílením (kvůli ochraně práv rybářů). Nakonec asi pomohlo to, že Američanům končil pronájem torpédové střelnice patřící k území Britské Columbie.

Chci tím vším říct, že jakmile se dostanete trochu pod povrch vypadají věci zcela jinak.

Některé interpretace Jana Čulíka toho, co si Češi myslí jsou silně povrchní: "Není přípustné snažit se zabránit rozsáhlému vraždění na vnitřním území určité země vojenskou silou, protože na tom území má právo rozhodovat jeho vláda."

Tvrdit, že Češi považují za přípustné, aby určitý stát na svém území rozsáhle vraždil, považuji za  zjednodušení, kterého by se novinář Čulíkova formátu neměl dopustit. Být proti vojenské akci NATO neznamená souhlas se zabíjením.

Skutečnost, že většina lidí, kteří reagovali na otázky Jana Čulíka, je proti bombardování Jugoslávie potvrzuje to, co jsem naznačil výše - čím víc informací lidé mají, tím hůře se jim přijímá oficiální linie NATO.

Bylo by záslužné, kdyby se Jan Čulík k tomu, co si Češi myslí o válce v Jugoslávii, ještě vrátil a vložil svůj přehled do poněkud důkladnější a objektivnější analýzy.

Jiří Jírovec.

PS A ten Miloševič je Chorvát nebo Srb? Tuto otázku mi položil nerepresentativní vzorek severoamerické populace ztělesněný kolegou s nímž jsem před několika dny supěl na kole cestou z práce. Přes veškerou kvalitu místních sdělovacích prostředků neví o Kosovu takměř nic. A to jde o člověka s universitním vzděláním, který se přece jenom tu a tam přijde o politice pobavit.