Nekrolog:

Václav Benda: Disident před československou sametovou revolucí i po ní

Tento nekrolog Michaela Bourdeauxe vyšel v deníku Guardian ve středu 23. června 1999

Václav Benda obsáhl dvaapadesáti lety svého života poválečnou československou historii. Bylo mu teprve sedm, když zemřel Stalin, ale stalinismus žil v Praze dál a v době Pražského jara 1968 bylo Bendovi jednadvacet let: sovětská invaze ovlivnila jeho názory na celý život. Benda byl jedním z nejneústupnějších českých disidentů.

Jeho věc se však často zdála beznadějná: "Konflikt se státem, do něhož jsem vstoupil, bude dlouhý, vyčerpávající a podle všech lidských měřítek beznadějný," napsal, "a v této zemi to znamená, že celá moje rodina, až do třetího kolena, se také stane součástí tohoto konfliktu."

Mýlil se: dožil se vzniku nové společnosti, avšak jako Václav Havel, který byl také jako disident ve vězení, Benda nebyl jmenován do vysoké státní funkce poté, co jeho země získala svobodu, o niž usiloval.

Zatvrzelost, která motivovala v době, kdy byl Benda neústupným odpůrcem komunismu, mu odepřela pružnost, která je základním předpokladem v demokracii. Není překvapující, že Margaret Thatcherová byla politikem, jakého Benda nejvíce obdivoval.

Bendova integrita byla založena na katolické víře. Jeho zarputilost a fyzická tíže byla někdy nadlehčována sebeironií, která se projevovala v jeho textech.

Benda byl synem právníka a když mu bylo 24 let, získal na Karlově univerzitě doktorát z filozofie. Byl také předsedou Akademické rady studentů.

Po invazi v roce 1968 byla filozofie nebezpečný předmět. Benda přišel o místo asistenta na univerzitě, ale vystudoval matematiku a počítačové programování. To všechno skončilo, když podepsal Chartu 77, disidentské prohlášení, že mají mít lidé právo na politickou nezávislost.

"Od doby, kdy mi bylo osmnáct, jsem byl (často v důsledku nutnosti, nikoliv volby) studentem filozofie, univerzitním asistentem filozofie, učitelem, hydrobiologem, nezaměstnaným, studentem matematiky, matematikem na železnici, programátorem a topičem," napsal ve své stručné autobiografii Z mého osobního svazku. "Dočasně jsem také pracoval v pivovaře a na staveništi, jako pasák krav, jako asistent uměleckého redaktora, jako jazykovědec, jako učitel logiky a jako počítačový expert."

Došlo ještě k horšímu. V květnu 1979 byl Benda zatčen a odsouzen na čtyři roky. Bylo to přímým důsledkem toho, že se stal mluvčím Charty 77: byl také zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po určitou dobu byl vězněn ve stejném vězení v Ostravě jako Havel. Napsali tam spolu prohlášení, které bylo propašováno helsinské konferenci v roce 1980.

Jeho komunikace s vnějším světem byla pozoruhodně častá a často srdceryvná, zejména když psal o setkáních se svými pěti dětmi, které ho směly navštěvovat ve vězení. Před zatčením hájil Benda vášnivě jednoho katolického kněze, který byl obžalován, že sloužil mši na letním táboře pro mládež; kněz kupodivu dostal jen podmíněný trest.

Takovému úspěchu se však po sametové revoluci Benda netěšil příliš často. Stal se předsedou Křesťanskodemokratické strany. Ta neuspěla při volbách a jeho hlavní činností bylo v letech 1991 - 1998 šéfování úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu; nová společnost byla neochotná viníky trestat. A ukázalo se, že některá obvinění, která Benda vznesl proti významným cizincům, kolaborujícím s komunistickým režimem, se nezakládají na pravdě. Benda se přátelil s chilským diktátorem Augusto Pinochetem, a tak přišel o řadu přátel.

Benda měl problémy s dýcháním, pravděpodobně v důsledku nemírného kouření. Mezi pozůstalými jsou jeho žena Kamila a šest dětí, z nichž tři se nyní aktivně účastní v české politice.

Václav Benda, filozof, disident a politik se narodil 8. srpna 1946 a zemřel 1 června 1999.