Osamělý malý muž
(Vzdálený portrét Vladimíra Železného)
Vedle Kosova a Slobodana Miloševiče jsou v České republice stěžejními objekty zájmu veřejnosti i
médií televize Nova a Vladimír Železný.
Na papíře to vypadá jako takřka nepřijatelné srovnání. Kdyby však tutéž větu řekl do kamery
(namátkou) Martin Severa v televizních zprávách, znělo by to zcela přirozeně. Takovou tvář i
schopnost působit dal nejsledovanějšímu českému masovému médiu Vladimír Železný, bezesporu
jedna z nejpozoruhodnějších postav první transformační dekády.
Následující řádky si nečiní nárok analyzovat Železného v celé úplnosti nebo se pokoušet mapovat
jeho život. Všímají si několika aspektů, které zůstávají ve většině textů na téma Nova či Železný
stranou, překryty popisem spleti finančních vztahů a spekulací o politických aspiracích
nejsledovanějšího ředitele v této zemi.
David a Goliáš
Čtvrtý odstavec knížky Štvanice - Tu televizi nedáme (nakl. Knihcentrum, Praha 1999), napsané a
vydané během několika dnů poté, co byl Železný odvolán z funkce ředitele České nezávislé televizní
společnosti (ČNTS), začíná takto: Stál jsem na ochozu se svou drobnou postavou žokeje a lidi čekali
co jim řeknu. Není to jediný moment textu, kdy autor dává najevo, že fyzicky není Rambo. Jen o pár
stránek dál připomene, že jeho protivník, prezident společnosti CME Fred Klinkhammer, jehož on má
údajně ohrožovat, je naopak robustní chlap. V Cannes zase vzpomíná před setkáním s americkými
soupeři v boji o nejúspěšnější televizi v českých dějinách na Napoleona, který se v nedalekém zálivu
Juan vylodil, aby znovu ovládl Paříž.
Nelze se tak ubránit dojmu, že nejde o spontánní a věcné vyjádření, nýbrž že jsme vybízeni, abychom
sledovali zápas o to, kdo ovládne nejvlivnější masové médium v zemi jako souboj českého Davida
s americkým Goliášem. Je to chytrý tah. Stranit na pohled slabšímu a menšímu ze soupeřů, zvlášť,
je-li nespravedlivě napaden, je výrazně většinový postoj. Goliášovi může přát jen recesista nebo
opravdu patologický jedinec.
Dozvíme-li se tak hned na počátku, kdo vystupuje v které roli, dostává se nám zároveň i návodu
poznat, kdo v té hře reprezentuje dobro a kdo zlo, kdo právo a kdo arogantní sílu zámořského žoku
peněz, kdo bystrý intelekt, kdo tupé svaly. Vůbec tu nejde o fyzické parametry aktérů příběhu. Jen o
další verzi dnes tak oblíbeného žánru, eufemisticky nazývaného virtuální realita. Nutno uznat, že
pokud jde o jeho náměty, scénáře, režii i produkci, je Vladimír Železný prvotřídní odborník. Patrně
zdaleka nejlepší v této zemi.
Nova - nebo Nebula?
Leštěná mosazná tabulka vedle vchodu do domu číslo 17 v Jungmannově ulici v Praze sděluje na
první řádce, že uvnitř sídlí Nova. Na druhé řádce, písmeny mnohem subtilnějšími, stojí slova Česká
nezávislá televizní společnost. Člověk neznalý souvislostí se snadno může domnívat, že v domě sídlí
jediná firma (Nova), která sama sebe blíže určuje jako českou nezávislou televizní společnost, což je
vlastně pravda. Ano Nova je česká a nezávislá.
Nebo si může říct, že uvnitř nalezne firmy dvě, a to je také pravda. Ta první se ovšem nejmenuje
Nova, nýbrž CET 21, v domě má jen televizní odbavovací pracoviště a vlastně sídlí přes ulici v domě
číslo 16. Druhá firma, která dům vlastní, je pak Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS).
Novou se vlastně stávají až obě firmy dohromady. Tedy stávaly. Od 19.dubna, kdy byl Železný
odvolán z funkce ředitele ČNTS, je to velmi podmíněné. Hledáme-li odpověď, co tedy vlastně je
Nova, je docela dobře možné, že nejpřesněji odpověděl Vladimír Železný, když reportérům MF Dnes
řekl, že Nova je on (20.4.1999).
Filigránská práce s fakty, jejich posouvání a zejména jen částečné odhalování v duchu staré
moudrosti, podle níž dobře poodhalený kotník může způsobit víc než razantně předhozená porce
totální nahoty, je jedním z konstrukčních prvků, z nichž Vladimír Železný budoval televizi Nova i
svou pozici v ní a tedy i obraz sebe samotného ve veřejném mínění. Nepochybně říkal vždy pravdu,
byť bez nároku na její úplnost či celistvost. Tak, aby to co nejvíc odpovídalo cílům, jichž chtěl
dosáhnout.
Tabulka na domě číslo 17 je němou metaforou podstaty problému i rafinovanosti, s níž se v něm
Vladimír Železný od počátku pohybuje. Podstatným rysem jeho taktiky je neustálé balancování na
pomezí exaktní přesnosti, jež je podvědomě spojované s korektností a seriózností a na druhé straně
všudypřítomné neurčitosti a mlhavosti. To vše vyjadřováno formálně přesnými pojmy, zasazovanými
do nepřesných vztahů.
Budeme-li se chtít držet Železného oblíbené astronomické terminologie, můžeme říci, že symbolem
jeho impéria je jak nova (hvězda, která po neměnném období náhle svou jasnost mnohonásobně
zvýší), tak nebula (kosmický útvar vyhlížející jako mlhavý oblak - tedy mlhovina). Jedno přitom
samozřejmě nevylučuje druhé - ba naopak, jedno bez druhého by bylo jen velmi těžko uskutečnitelné.
Intelektuál, párek a Picasso
Spor mezi americkými reprezentanty společnosti CME a statečným českým ředitelem je sice razantní,
velmi podstatný, avšak také velmi nový - ještě donedávna vypadalo jejich přátelství stejně nerozborné
jako to mezi ČSSR a CCCP. Mnohem starší je jeho spor s českými - řečeno Železného terminologií -
intelektuály. Železný takto označuje skupinu lidí, kteří jsou převážně profesně spjati s kulturou a
s médii a kteří se na toto téma pokud možno vtipně, přesně a nekompromisně vyjadřují.
Od chvíle, kdy tito lidé pochopili, že skutečné vysílání Novy se bude od projektu CET 21 lišit víc než
sudové víno z nálevny na rohu od ošetřovaného žernoseckého z vinotéky, začali mu dávat najevo, co
si o Nově i jeho působení v ní myslí. Úmyslně neříkám, že na něho začali útočit. Útočí ten, kdo o
něco bojuje a kdo se domnívá, že má šanci tento boj vyhrát. Tito lidé ale prostě sdělovali, že jako
stěžejní osoba projektu hlásal něco jiného, než co začal okamžitě provozovat, že se jim jeho způsob
televize nelíbí, že jej považují za pokleslý a zesměšňovali jeho prohřešky.
Ani jeden z nich nikdy neměl nejmenší možnost nějak ovlivnit osudy televize Nova, její sledovanost,
příjmy, vztahy mezi majiteli licence a investory, skladbu programu, nic. Prostě jen říkali a psali, co si
myslí o tom, co viděli. Kde Železný viděl svou láhev zpola, ne-li zcela plnou, oni ji viděli zpola, ne-li
úplně prázdnou. Přesto Železný vždy považoval za nutné na jejich názory reagovat, dokonce si
pamatovat, kterému se co nelíbilo.
Mám pro takové chování jediné vysvětlení: Železnému nešlo a nejde ani tak o to, aby intelektuály
přesvědčil, že má pravdu, nýbrž o jejich uznání nebo alespoň toleranci. Hnětlo a hněte ho, že
souhlasně nekývají, když říká, že komerční televize nemůže mít jinou podobu, než jakou jí vtiskl, a že
se mu posmívají, místo aby uznali jeho manažerské kvality a ocenili jeho působení na jiném, třeba
charitativním poli.
Právě způsob, jímž trval na jediném, jím prosazovaném typu komerční televize (zaměřeném na nejnižší
společný jmenovatel náročnosti, tudíž na největší sledovanost a nejvyšší následný zisk z prodeje
reklamy) jej nutně od intelektuálů odděloval, ač se sám za intelektuála považuje. Britský autor A.P. Herbert jednou ironicky definoval intelektuála jako člověka, který jí párek, ale myslí při tom na
Picassa. Viděno Herbertovou optikou, Vladimír Železný produkuje párky, ale taky při tom myslí na
Picassa. Produkuje je tak úspěšně, že na Picassa nemusí jen myslet.
Svým způsobem se dá říct, že Železný soustavně dělá, co může, aby ho obdivovali ti, kterými vnitřně
pohrdá, s nimiž nemá společný vkus ani zájmy, totiž obyvatelé jeho planety Nova, a aby jím zároveň
opovrhovali ti, mezi které se sám počítá a o jejichž uznání stojí. Jen málokterá životní role je méně
vděčná a méně hektická než tato.
Vypovídá o tom zejména trojice rozsáhlých rozhovorů, které poskytl ještě před propuknutím sporu
s CME postupně časopisům Xantypa a Playboy a deníku Právo, stejně jako jeho knížka Štvanice.
Intelektuál Železný tu vždy prezentuje svou verzi intelektuála (stejně jako jindy svou verzi komerční
televize) jako jedinou autentickou a žádá její legitimizaci. Je to verze notně osekaná. Důraz klade na
kreativitu, vzdělání a profesionalitu a eliminuje odpovědnost jinou než vůči finančním tokům. Potíž je
ovšem v tom, že pro intelektuála je rozměr odpovědnosti obecně klíčový, že samotná kreativita,
vzdělání a vynikající paměť nestačí. Nezvládne-li intelektuál kritérium odpovědnosti, chybí-li mu nebo
naopak, nechá-li si ji přerůst přes hlavu a dojde k závěru, že na svých plecích nese odpovědnost za
celé lidstvo, začíná mít jednak problémy sám se sebou, jednak začínají mít ostatní lidé problémy s
ním.
Čuba druhé generace
Schopnost zareagovat na stav vnějšího prostředí a jednat přiměřeně je jednou z největších Železného
předností. Byl z nemnoha lidí v této zemi, kteří si okamžitě uvědomili, jak obrovská příležitost se po
roce 1989 v této zemi otevřela pro média a zejména pro televizi. Byl jediný, kdo této příležitosti
dokázal dokonale využít.
Ač větší profesionál než kdo jiný, o vedení České televize (jiná tehdy v zemi nebyla) se začal ucházet
až po vyhlášení konkursu na jejího generálního ředitele. V hlasování rady ČT dostal o jediný hlas
méně než Ivo Mathé.
Představme si, že by hlasování dopadlo obráceně. Ani Ivo Mathé by nejspíš nepochyboval o tom, že
Železný by byl vynikajícím ředitelem veřejnoprávní televize. A že by se stejně působivou směsí
demagogie a logiky, s níž dnes prosazuje, aby ČT neměla ani ten nejmenší podíl na reklamním trhu,
bojoval o to, aby tento podíl byl co nejvyšší. Že by stejně vehementně sobotu co sobotu promlouval
k národu - tentokrát z veřejnoprávní obrazovky - a přesvědčoval o právech menšinového diváka.
Tuto příležitost nedostal - a sáhl po první další, která se naskytla. Verzí toho, kdo stvořil onen
vítězný projekt CET 21, na jehož konci byla licence, je několik. Je to však celkem jedno. Podstatné
je, že Železný tento projekt obhájil, a že potom obhájil vše, co si s ním usmyslil udělat a začal
budovat, ač v prostředí zdaleka ne příznivě nakloněném, vlastní celistvé impérium.
Do jisté míry tím připomíná dnes už zapomínaného Františka Čubu a jeho Agrokombinát Slušovice.
Oba stavěli na dokonalé schopnosti analyzovat prostředí, v němž působí a přesně odhadnout míru
balancování na hranicích tolerance. V případě Čubově to byla tolerance rozkládajícího se totalitního
režimu, v případě Železného tolerance transformujícího se nového ekonomického a právního systému.
Je možné klást si otázku, zda by byli stejně úspěšní v systémech stabilních, jejich toleranční rozpětí je
zákonitě mnohem užší. Pokud jde o Čubu, lze konstatovat, že jeho impérium náraz přechodu do jiného
prostředí nepřežilo. V případě Železného jsme možná svědky podobného procesu, byť v druhé
generaci nemusí náraz změny prostředí zdaleka vyvolat tytéž efekty.
Na rozdíl od Čuby může mnohem otevřeněji projevit svou sílu a prostředí v zájmu svého impéria
ovlivňovat. Zcela zřetelně to formuloval v už zmiňovaném rozhovoru pro Xantypu (březen 1999), kde
varoval, že Nova může vyvinout před referendem o přístupu k Evropské unii takový tlak, o jakém se
ona (on) rozhodne. Důvodem nemusí být vůbec zájem obecný, nýbrž velmi soukromý - například
Evropskou unií prosazované kvóty evropských pořadů ve vysílání, které se mohou odrazit v nižší
sledovanosti. Ten rozhovor se jmenoval hyperbolicky Nepřítel lidu. Nelze tak zcela vyloučit, že
jednoho dne se tato nadsázka může stát prostým popisem skutečnosti. A to i přesto, že podle
průzkumů veřejného mínění bude jeho k osamělosti odsouzeným oblíbencem.