Menšinová vláda (ČSSD) se navíc setkává s dalším problémem, jimž je oportunismus pravicové opozice, odmítající téměř vše, co tato vláda předloží sněmovně ke schválení. Tím opozice předvádí svou ideologickou zabedněnost. Řečeno slovy pana Macka (ODS): "Nebavme se jen o tom, co kdo předkládá, ale bavme se také o tom, kdo to předkládá". Zaostávání v legislativní přípravě na vstup do EU, dané "divadlem" na nesmiřitelnou pravici, se v tomto světle jeví být větší hrozbou, než je menší pružnost vlády.
Navíc, programové zesměšňování nynější vlády těmi, kteří způsobili této zemi nemálo problémů, staví občanskou společnost do obtížného postavení. S pravicí (pokud ovšem můžeme o nějaké pravici hovořit) má společnost neblahou zkušenost, v podobě krachu privatizace a vzniku následné krize, kdežto levice je jí předhazována jako neschopná, která vlastně může za všechno. Pro občany jsou tyto politické podpásovky jakýmsi předobrazem toho, co by mohli po vstupu do EU očekávat. Pro ně je totiž otázkou, proč nás politici do EU tolik tlačí, když ne proto, že ty samé lumpárny jsou tam zřejmě také běžnou normou? Je nasnadě, že pak si řeknou: "nelezme tam, kam lezou oni".
Podívejme se dále na připravenost technologickou a vzdělanostní. V tržní ekonomice, pokud má být výrobce úspěšný, nestačí mít jen peníze a nějakou (v privatizaci urvanou) firmu. V rovině podnikatelské totiž jde především o nápady a tvůrčí myšlení. Tedy o to, co postkomunistickým elitám žalostně schází. Ve vyspělých zemích jdou peníze za myšlenkou, protože její realizace přináší zisk, nikoli pouze ze zástavou nějaké nemovitosti (navíc uzmutou státu za hubičku) a pak se děj vůle Boží.
V těchto souvislostech se můžeme ptát, proč krachují takové giganty, jako jsou Škoda Plzeň, ČKD, Chemapol nebo Tatra Studénka, Tatra Kopřivnice nebo celá průmyslová odvětví jako například textilní průmysl. Příčin je samozřejmě více, ale většina z nich má společného jmenovatele, a to ostudně nízkou produktivitu práce a mizernou úroveň přidané hodnoty. Je to opět problém technologické zaostalosti a nízké vzdělanostní úrovni podnikatelských elit.
Tím, že někdejší Klausova vláda rezignovala na restrukturalizaci podniků a hodila ji na hlavu novým vlastníkům, vytvořila pro budoucnost obrovské riziko nejen těmto vlastníkům, ale také celému státu. Je jen s podivem, že tito vlastníci do tak šíleného vládního projektu vůbec lezli. Nebylo těžké si spočítat, že po vyčerpání podstaty to skončí ostudou. Nejzávažnější je, že český průmysl není připraven na tu konkurenci, která je v EU běžná. Kdybychom už dnes byli v EU, skončilo by to pro něj katastrofou. To je zásadní překážka, mnohem závažnější než legislativní nepřipravenost.
Kdybychom se chtěli dostat na technologickou úroveň například Holandska či Belgie, tato restrukturalizace a modernizace by nárazově stála několik set miliard korun. Kde je vzít, když je vše rozkradeno a vytunelováno? Představa, že západní investoři budou ochotni riskovat v prostředí právní bídy, je velmi iluzorní. Zajisté, někdo občas přijde (Boeing, Siemens, Volkswagen, atd.), pokud má nenapadnutelnou finanční pozici, může si to dovolit, ale to ještě nevytváří ono potřebné předivo partnerských vztahů, které je páteří každé vyspělé ekonomiky.
Podívejme se na tyto problémy z druhé strany, tedy z pohledu Bruselu. Eurokraté mohou sice přivítat, že v ČR nenajdou vážnější konkurenci a společnosti zemí EU ji převálcují. Co si však počít potom s ožebračeným státem, jehož občané se pak nanejvýš mohou potulovat po světě jako "dráteníci"? EU už dnes má bolavou hlavu s vlastními nezaměstnanými.
Zrovna tak má však bolavou hlavu z vlastních zlodějů, podvodníků a černých pasažérů v podnikatelské sféře. K tomu musíme přičíst organizovaný zločin, korupci a narkomafie. Budou eurokraté ochotni vpustit do EU zemi, kde špinavé peníze velmi dlouho nesmrděly, která narkomafiím slouží jako bezpečné tranzitní území, kde mezi podnikatelskou elitou stále platí, že tunelování je legitimní formou podnikání, kde tamnější politikové hovoří, že EU je příliš socialistická a bude třeba v ní udělat "sametovou revoluci", kde fondy slouží jako mucholapky na důvěřivé a nezkušené?
Příliš mnoho občanů EU se k nám začíná stavět velmi skepticky a je pouze otázka, kdy se tato skepse změní v nechuť. "Východní kvalita" není už dnes to, po čem by zrovna toužili. Politikové, kteří budou o vstupu ČR do EU jednou rozhodovat, jsou na mínění svých voličů mnohem více závislí, než naši ignoranti. Na jedné straně budou stát před dilematem faktů a na druhé straně je budou tlačit voliči. Ti se budou oprávněně ptát, zda ty peníze, které EU v rámci různých programů v ČR utopí, by nebylo rozumnější investovat je do zmírnění vlastních bolestí.
Otázka tudíž nestojí tak, zda "MY" chceme či nechceme do EU, ale zda EU vůbec bude chtít nás. Na tento problém bychom měli myslet především. Pan Klaus, přecházející zázračnou přeměnou z největšího euronadšence na největšího euroskeptika (po KSČM) se mýlí, když se domnívá, že Brusel bude ochoten licitovat s českým trpaslíkem, navíc chudým jak kostelní myš, co by se mělo v EU změnit, aby ČR ráčila milostivě do něj vstoupit.
Pro pořádek, podívejme se na některé argumenty, které z ODS v tomto duchu zaznívají. EU je prý příliš zbyrokratizovaná a předpisuje lidem kde co, dokonce i to, jak mají vypadat rajčata nebo banány. Podíváme - li se na sortiment českých tržnic, kde sice můžeme koupit nahnilá rajčata a banány v téměř tekutém stavu za "výhodné" ceny, pak pochopíme, proč jsou tyto předpisy tak přísné.
To se v jiné formě týká i tolik diskutovaných stánků Vietnamců. Z Německa je vypoklonkovali a tehdejší česká vláda je přivítala s otevřenou náručí. Vždyť každý z nich obdržel za ochotu odejít z Německa celých 5000 DEM, tak proč je odmítnout, když český občan se sotva plácá od výplaty k výplatě? Vůbec nejde o to, že jsou vietnamské národnosti, ale jde o to, jaké zboží prodávají. Většina z něj se nesmí v zemích EU prodávat, protože obsahují karcinogenní barviva, změkčovadla a jiné látky, vhodné pro vedení chemické války. O pochybné kvalitě se raději nebudu zmiňovat. Jen si dovolím poznamenat, zda v Německu by byli nadšeni, kdyby se jim tito "podnikatelé" pod záminkou vstupu ČR do EU oklikou vrátili zpátky.
Nedávno se dal pan Macek slyšet, že oni (jeho straničtí kolegové) si velmi rozmyslí, zda budou ochotni slevovat něco z české suverenity. Pokud měl na mysli "špinavé zákony", chránící "českou specifickou cestu" před obyčejnou slušností, pak se opravdu nedivím, že v ODS se EU bojí jako čert kříže. Čeští emigranti, a tím nemyslím jen ty, kteří se v ČR chtěli etablovat v politice nebo podnikání, po zkušenostech s touto suverenitou, raději zmizeli a jsou zase rádi, že jsou emigranty. K obdobným závěrům pomalu, ale jistě přicházejí turisté, poté, kdy se seznámili s "českou neviditelnou rukou trhu". Skutečností je, že o takové suverenitě s námi nikdo diskutovat nebude a vřele nám doporučí ať si ji necháme, ale "proboha" ať s ní nelezeme do poněkud kulturnější EU.
Český občan si dnes klade otázku, co z toho budu mít já? Myslím, že by bylo "férové" říci mu, že pokud by se nezměnilo to, co nám eurokraté vytýkají, byl by na tom hodně dlouho neskonale hůř. Ale pokud by politikové našli morální sílu tyto neblahé poměry změnit, pak by už jen tato změna sama o sobě vnesla do společnosti novou vyšší kvalitu.
Volný pohyb kapitálu uvnitř unie by rovněž přispěl k ozdravění české ekonomiky. Už tím, že by nešel za vlastníky, ale za nápady, došlo by k postupnému pročišťování podnikatelské sféry od těch elit, jejichž schopnosti podnikat jsou téměř nulové. To se rovněž týká volného pohybu zaměstnanců. Kdo by byl ochoten utrácet svůj čas s podnikateli, kteří nedokážou zaplatit mzdu ani svým pomocným dělníkům, natož vzdělaným a dravým inženýrům? Odliv mozků je vždy velkým problémem zemí v nichž to jde od deseti k pěti.
Nezanedbatelným faktorem jsou antimonopolní opatření, zamezující vznik výlučného postavení na trhu. To sice neplatí pro takzvané přirozené monopoly, ale rozhodně by se nemohlo opakovat to, co svého času nadělil někdejší ministr Dyba Telecomu. Těch skrytých monopolů je v ČR mnohem více. Mohou si za bezzubou fasádou ministerstva pro hospodářskou soutěž dovolit prakticky cokoli, a pokud není vytvořeno obvyklé podnikatelské prostředí, nelze očekávat, že by se v tomto ohledu v ČR cokoli zlepšilo. Volný trh, s přísnými pravidly, umí vykázat každý umělý monopol z piedestalu nezasloužených výhod. Tudíž i v tomto ohledu by náš občan mohl vstupem ČR do EU jen získat, přinejmenším nižšími cenami tam, kde státem tolerovaný monopol inkasoval až nemravné zisky.
Ve výčtu, co vše by se mohlo změnit k lepšímu, bychom mohli pokračovat hodně dlouho, ale taktéž bychom mohli hodně dlouho vypisovat, co vše by se mohlo změnit k horšímu, kdyby politikové vsadili na další pokračování “specifické české cesty". Jestliže pan Klaus v těchto souvislostech rád hovoří o ohrožené suverenitě, měl by také občanům říci, kolik je takto pojatá suverenita bude stát.
Farizejství tohoto pána si můžeme nejlépe ilustrovat na tezi, že ODS je proti rozpuštění ČR v regionech EU. S tímto heslem ovšem nijak nekoresponduje politika ODS let 1992 až 1996, kdy se v ČR etablovaly ruské, ukrajinské, čínské, balkánské a já nevím jaké ještě mafie, zatímco český občan, nemající na “všimné" do těch správných partajních kapes, marně snil o podnikání.
Podívejme se tudíž, co regionální politika v pojetí EU zahrnuje. Jsou to investice do přirozeně vznikající infrastruktury, školství, kultury, sportu a podnikání v regionu, jehož samospráva sama rozhoduje, co má prioritu. Podívejme se, nakolik regionální politika EU kontrastuje s centralizovanou mocí, jak ji uplatňovala ODS. Její až křečovitá snaha oddálit vznik vyšších samosprávných celků (obdoba krajů), měla své pochopitelné příčiny. Tehdejší vláda jednoduše nechtěla pustit ani chlup ze své moci. Umožňovalo to totiž jejím elitám až nekřesťanské privatizační čachry a podvody, odsávání kapitálu do centra a rozhodování o lidech bez lidí. Připomeňme si, že suverenita nacionálního státu, tak jak jej začíná vnímat ODS, spíše než v čemkoli jiném spočívá v suverenitě držené moci centrem, kdežto suverenita v pojetí regionální politiky EU spočívá především v suverenitě občanské společnosti, která nejlépe ví, co její region potřebuje. Můžeme tedy očekávat, že občanská ODS by se jednou mohla přejmenovat na nacionální NDS a bylo by to od této strany velmi upřímným gestem, přiznávajícím ty pravé stranické barvy.
Nicméně, v souvislosti se zrušením hranic uvnitř EU panuje mezi českými občany ještě jedna obava a to se zániku národní svébytnosti. Je s podivem, že v ČR se téměř vůbec o národnostní a kulturní politice EU nediskutuje. Pravda totiž je, že právě tyto oblasti patří mezi nejostřeji sledované a v rámci EU neexistuje, aby nějaká národnost byla diskriminována.
U nás velmi frekventována otázka rómské problematiky je přímo klasickou ukázkou, jak se tyto věci nemají řešit. Akademické diskuse politiků Romům mnoho nepomohou a už vůbec ne okázalé exhibice okolo kontroverzní zdi v Ústi nad Labem. Vytvoření komplexních vzdělanostních programů, odstraňujících generační zátěže, pologramotnost a absenci asertivního sociálního chování, totiž vyžaduje mnohem více, než okázalá rádoby zásadová gesta od řečnického pultu. Co takhle zkusit přesunout potřebné finanční prostředky na občanské iniciativy, školy a kulturní centra přímo tam, kde tyto problémy jsou? Nebudou mít sice tu publicitu, jako hřmění z partajních tribun, ale byly by mnohem účinnější.
Co vskutku občany ČR právem děsí je nepoměr jejich chudoby ke kupní síle kteréhokoli občana zemí EU. Teoreticky vzato, západoevropský nezaměstnaný pobírající podporu, se kdykoli může v ČR pustit do živnostenského podnikání, aniž by měl průměrný čech šanci na stejné úrovni mu konkurovat. Je však také třeba říci, že tento tristní stav je výsledkem politiky té strany, která dnes projevuje o suverenitu ČR tak “dojemnou" starost.
Po tomto výčtu pro a proti, bychom si konečně měli položit otázku, zda do EU ano či ne? Zastávám ten názor, že kdyby do roku 2003 zůstalo vše při starém a “neviditelná ruka trhu" (což je mimo jiné také eufemismus pro politiko ekonomické mafie) by měla dál zasahovat i tam, kde ji to nepřísluší, bylo by to spojeno s obrovským rizikem nejen pro občany ČR, ale také pro celou EU. Nás by to dostalo v důsledku převálcování české ekonomiky do dlouhodobé krize, kdežto EU by zaplatila za lehkovážnost ztrátou iluzí a měla by plné ruce práce se “sametovými revolucionáři".
Na druhé straně, kdyby se vládě podařilo zvrátit alespoň podstatnou část z nepříznivých faktorů, pozitiva by převážila nad negativy a nemuselo by se pak čekat na příští generace, které by nás mohly zbavit marasmu postkomunismu. Dalo by se pak očekávat, že další nezbytné a doufejme, že dočasné utažení opasků, jemuž se stejně nevyhneme, ani kdyby ODS na celé čáře vyhrála příští volby (pak by to bylo asi tak dočasné, jak byl dočasný pobyt vojsk SSSR po srpnu 1989), by mělo smysl a tato oběť by nebyla marná.
