Mluvte, jakými jazyky chcete
Podstatou prosazování oficiálního jazyka v nějaké zemi je politická nadvláda určitého národa, jak dokázala francouzská vláda v den výročí pádu Bastily, argumentoval ve středu 14. července David Walker v deníku Guardian:
Při nynějších oslavách útoku na Bastilu v roce 1789 je zjevné, že jsou ohroženy "základní principy republiky". Konstatoval to prezident Jacques Chirac. Protože jsou Francouzi "jednotný národ", Francie má jednotné území a jediný jazyk, Chirac odmítá pozměnit francouzskou ústavu a dovolit ratifikaci evropské dohody, která má poskytnout oficiální statut regionálním jazykům - baskičtině, bretonštině, katalánštině, korsičtině a alsašštině.
Je to více než bouře ve sklenici vody. Rozkládají se staré levicovo-pravicové aliance ohledně suverenity (to je velmi důležitý pojem pro socialisty, vedené ministrem vnitra Jean-Pierrem Chevenementem) a totožnosti (Charles Pasqua zaznamenal úspěch při nedávných volbách do Evropského parlamentu, podpořily ho bývalí voliči Le Penovy Národní fronty). Představa, že by měla být poskytnuta jazyková práva menšinám, jakkoliv starobylým, vyvolala ostrou debatu.
Že by se to nemohlo stát v Británii? Britská vláda také odmítá ratifikovat Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků z roku 1992, aby nemusela na zapadlých místech Velké Británie instalovat dvojjazyčné nápisy. "Existuje určitý problém s jazykem "cornish", konstatovala pýticky jedna paní z britského ministerstva zahraničních věcí." Poslední rodilá mluvčí, mluvící jazykem "cornish" zemřela v roce 1777. V Británii neexistuje více než 150 mluvčích jazyka "cornish". Mluvilo se jim původně na jihozápadě země v Cornwallu.
Ve Francii se triviální otázka - zda má skupina dětí z Toulouse ze zákona právo chodit do školy, když už jsou vyučovány v occitánštině něbo v katalánštině - proměňuje ve velký problém. V pozadí debaty je francouzská úzkost ohledně místa Francouzů ve stále intenzívněji anglofonním světě. Hrdost na jazyk má politické důsledky: Onehdy se německý kancléř Gerhard Schroeder choval na eurosummitu jako gaullista, když protestoval, že jednání schůzky se nepřekládá do němčiny.
Evropa je šachovnicí malých, autochtchonních jazyků. Existuje jich asi 225. Kromě toho se na mnoha místech ještě usadili přistěhovalci a hovoří množstvím dalších jazyků. Ze 370 miliónů obyvatel Evropské unie mluví 50 miliónů lidí jiným jazykem než oficiálním jazykem země, v níž žijí. V Apulii na jaderském pobřeží Itálie se mluví řecky, v Dolomitech mluví německý a ladinsky.
Holandsko podepsalo tuto smlouvu v roce 1996, uznalo řeči jako je jidiš, románština, frízština a dolnoněmčina. Smlouvu podepsalo i Maďarsko a zaznamenalo existenci chorvatštiny, němčiny, rumunštiny, srbštiny, slovenštiny a slovinštiny. Podle této smlouvy respektuje Německo romské jazyky sintštinu a rómštinu, dolnoněmčinu, vendštinu, dánštinu a severofrískou dánštinu. Turečtina je de facto druhým nejrozšířenějším jazykem v Německu, ale jako jazyk přistěhovalců nemá turečtina žádná práva.
A pak existuje jazyková mosaika Belgie. Kromě tří oficiálních jazyků mluví asi 15 000 lidí lucembursky a albánsky, arabsky, čínsky, italsky kabylštinou, kurmanjištinou, portugalsky, španělsky, turecky a různými zairskými jazyky.
Co se týče Británie, regionální jazyky jsou welština, skotská galština, "cornish", irská galština a skotština, ale je nutno přičlenit také čínštinu, farsí, bengálštinu, hindštinu, jazyk gujurati, tamilštinu, sylhettštinu, somálštinu, urdštinu a anglickou róštinu a jazyk hluchých lidí.
Evropská charta nabízí uznání pro tyto jazyky ve školách, u soudu a při oficiálním jednání. Jazyky, stejně jako biologické druhy, se vyžívají v rozrůzněnosti.
Zájem o jazyky je však často spojován s nacionalistickým hledáním kořenů, s pokrevním původem, s právem na rodiště a s vylučováním lidí odjinud. V šedesátých a v sedmdesátých letech bylo v módě hledání kořenů a v Bretani, ve Walesu i na Hebridách byly založeny místní jazykové školy a vedly se jazykové kampaně. Poškozování silničních ukazatelů v angličtině v těchto oblastech mělo efekt: Velština se stala vládou dotovaným jazykem - dostává od britské vlády 6 miliónů liber ročně a má vlastní, dotovaný, televizní okruh, vysílající ve velštině.
Ve Francii vyvolalo Jospinovo přání ratifikovat konvenci o menšinových jazycích velké vzrušení. V jazykové politice je termín "oficiální " jazyk často velmi citlivou záležitostí. Většinu jazyků se lidé učí pod určitým nátlakem státu. "Francouzština" - potomek argotu římských vojáků a jejich konkubín - byla vytvořena za dob třetí republiky. Vypráví se, že učitelé, vyslaní do škol v Rennes vyvěsili v nich nápisy: "Zakazuje se plivat a mluvit bretonsky."
Možná se Francie především bojí jazykového nástroje, který přináší technologii, obchod a internet. "Jsme mezi kladivem komunitarismu a kovadlinou anglofonního impéria," konstatoval Thierry Priestley z nátlakové skupiny jménem Budoucnost francouzského jazyka. Jeden ministr, Claude Allégre, pohoršil mnohé, když řekl, že druhým oficiálním jazykem Francie je dnes angličtina.
