K démonizaci Karla Koechera
Ač opravdu nerad, reaguji na poznámku pana Schrabala o tom, kdo jsem
(podle něj) byl dříve, a kdo jsem teď.
Není to pro mě nic nového,
takových “odhalení" jsem četl celou řadu, v Čechách si v nich liboval
svého času Josef Kudláček v Českém deníku a později Českém týdeníku
(když Český deník zkrachoval).
Normálně bych prostě byl zticha, protože
na této úrovni racionálně polemizovat nemá smysl, a také proto, že si
myslím, že pouhá polemika s těmi obviněními čtenáře až zas tak moc
nezajímá.
Ale tohle je - vzhledem k tomu poprasku kolem padělaných
dokumentů o princezně Dianě a Dodim - trochu jiná situace.
Navíc mě v
souvislosti s tou denunciací ze strany pana Schrabala napadlo něco,
co by mohlo mít širší platnost a oč bych se s čtenáři BL chtěl podělit.
Jak zdroje pana Schrabala a on sám, tak svého času Josef Kudláček se -
z důvodů které mi unikají - snažili mě vykreslit v nejčernějším světle,
tedy jako padoucha non plus ultra.
To tak zajímavé není, ale co si
myslím, že zajímavé je, je to, že jde o dva v principu zcela rozdílné
druhy insinuací.
Pro Josefa Kudláčka jsem byl padouch ani ne tak proto,
že jsem za studené války působil jako zpravodajec sovětského bloku v
USA, ale především proto, že jsem (podle něj) byl šedou eminencí za
zaprodáním českého národa bývalým bolševikům prostřednictvím podvodu
(opět podle Kudláčka) zvaným sametová revoluce.
Neumím si ten nesmysl
vysvětlit jinak, než tak, že vůči mě pociťoval nějak podvědomě
motivovanou nepřekonatelnou zášť, a aby jí vyhověl, snažil se mě našít
to, co v Čechách vždycky platilo za to nejstrašnější: zradu prostého
lidu (nebo tak nějak). To mu na mou démonizaci úplně stačilo, mým
soukromým životem nebo útoky na mé povahové rysy se nezabýval.
Na druhé
straně výčet obvinění z archivu pana Schrabala je produktem mentality
zcela jiné, velmocenské, a mé údajné hříchy jsou proto docela jiné.
V USA jsem vzbudil smrtelnou nenávist tím, že jsem pronikl obrannými
valy, na jejichž neproniknutelnosti budoval americký zpravodajský a
hlavně kontrašpionážní establishment svůj pocit absolutní
profesionální a národní nadřazenosti nad ostatním světem.
Navíc jsem byl odhalen až po dvaceti letech a to ještě zradou,
a nikoli nějakou vlastní chybou.
Jinými slovy, byl jsem v jejich vlastním světě schopen perfektně
fungovat, stejně dobře nebo spíš lépe než oni, a přitom jsem nebyl
jeden z nich. Tedy živý důkaz, že jejich suprematismus stojí na vodě.
Dá
se to zachránit jen jedním způsobem: totiž tak, že se ukáže, že jsem
vlastně ďábel v lidském převleku a že vše na mě byla lež a podvod.
Démon v pravém slova smyslu, protože démonům je těžké se bránit a jsou z
jiného světa. No a podle toho se pak vynalézá, co by se dalo na mě
našít, čímž myslím vymyslet na míru.
Je celkem jedno, jestli zdrojem
jsou seriózní listy - v zápalu hysterie špionážní aféry nikdo nebude
zkoumat, jestli to nebo obvinění je pravdivé, tím spíš když dotyčný démon
se nemůže ozvat, buď proto, že sedí ve vazbě, anebo proto, že už je z
ní venku a za mořem, a vůbec, už předem je jasné že jde o padoucha.
Většina těch obvinění byla původně vypuštěna do světa v knize
hagiologa FBI Ronalda Kesslera, kterého cituje pan Schrabal také.
Jsou to obvinění šitá na míru americkou tak, jako je obvinění ze zrady
prostého lidu je šito na míru českou: třeba chození do sexklubů a
vydírání lidí, s nimiž jsem se tam prý seznamoval za účelem získávání
akerických státních tajemství.
Démonizuje to na první pohled docela
dobře, a jakoby i vysvětluje jak
jsem se k těm americkým tajemstvím dostával.
Ale ať se nad tím laskavý
čtenář trochu zamyslí, a záhy uvidí, co je to za pitomost.
Koho, kdo má přístup k státním tajemstvím, konkrétně o zahraničně
politické strategii americké vlády, asi potkáte v sexklubech?
Aby to
tvrzení o mém navštěvování sexklubů vypadalo věrohodněji, seznámil
jsem se prý i se svým obhájcem právě v sexklubu (ve skutečnosti jsem se
s ním seznámil až po zatčení, najali mi ho američtí přátelé, kteří
chtěli abych měl co nejrychleji advokáta).
Nelze přece přiznat, že
Koecher, s doktorátem z Kolumbijské university a absolutoriem jejího
Ruského institutu (kde vystudovala i Madelaine Albright), a prověřený
CIA pro přístup k státnímu tajemství, své informace získával často levou
rukou u drinku.
Sem také funkčně patří bagatelizující poznámky jako že
jsem měl se ženou obchod s bižuterií Novissa.
Skutečně jsme se ženou
byli spolumajiteli firmy Novissa, jenže to byl velkoobchod diamantovými
šperky. Moje žena totiž byla špičkovým znalcem diamantů, a obchodně
velmi úspěšná, ale to je zase další rána americkému egu.
Démonizovat
bylo též třeba to, že jsem byl členem správní rady luxusní budovy, kde
jsme vlastnili byt. Tak se pustilo do světa, že jsem toho dosáhl
podvodem a výhružkami.
Už vidím, jak mí milionářští sousedé se nechají
podvádět a nutit hrozbami aby si mě tam zvolili.
Aféra Lendl patří do
téže kategorie, byl jsem proti tomu, aby mu společnost prodala byt,
protože to bylo v rozporu se stanovami, které jasně požadovaly, aby
majitel v bytě trvale bydlel, zatímco Lendl ten byt hodlal užívat jen
pár dní v roce a kupoval ho vlastně jako spekulaci.
Ale to všechno
jsou prkotiny, o kterých se zmiňuji jen abych osvětlil metodiku
vynalézání těch insinuací.
Zavinil jsem smrt amerického agenta Ogorodnika?
Mezi nimi je ale jedna, která má jiné kořeny,
a která je opravdu závažná. Jde o smrt amerického agenta Ogorodnika v
roce 1977, který byl vysokým úředníkem sovětského ministerstva
zahraničí, a jak tvrdila CIA i KGB, americkým agentem.
Moje zatčení v
roce 1984 se totiž stalo pro CIA vynikající příležitostí k tomu, aby se
pokusila vinu ze jeho zatčení, za které podle všeho mohla
neprofesiálnost jeho amerického řídícího důstojníka, na mě.
Bylo to tím
snadnější, že Ogorodnikovy materiály skutečně prošly v CIA mýma rukama.
Jenže to bylo v roce 1973, tedy čtyři roky před tím, a tehdy ještě
americkým agentem nebyl.
Že Ogorodnikovo zatčení bylo zřejmě důsledkem
neprofesionality důstojníka CIA, se dočteme v pamětech bývalého
generálmajora KGB, který byl v roce 1977 šéfem kontrašpionáže zahraniční
rozvědky KGB (Oleg Kalugin, The First Directorate, St. Martin's Press,
New York 1994).
Podle jeho verze událostí - která, pokud vím, nikdy
nebyla zpochybněna CIA - dospěla KGB po dlouholetém prověřování k
závěru, že Ogorodnik nepředstavuje bezpečnostní riziko, a chystala se
jeho prověřování skončit.
Pak se ale stalo, že moskevským sledovačům
KGB se podařilo odsledovat jistého amerického diplomata na místo, kde se
na chvíli zastavil jeho vůz vedle vozu s moskevskou poznávací značkou, a
Američan řidiči ruského vozu dával jakési signály.
Tím řidičem byl
Ogorodnik. Nechali je oba odjet, ale pro Ogorodnika to byl začátek
konce. Nakonec byl konfrontován přímo ve své kanceláři s důkazy, že
poskytoval Američanům tajné materiály.
Ogorodnik se to prý nejdřív
snažil zapřít, ale když to nešlo, projevil ochotu napsat přiznání.
Vyjmul své plnicí pero, ve kterém měl onu příslovečnou pilulku cyankali,
a spáchal sebevraždu.
Mimochodem, o žádném týrání, o kterém se zmiňuje
ve své verzi pan Schrabal, které mělo předcházet jeho sebevraždě, jsem
nikdy z žádného západního zdroje nic neslyšel.
Jediný, kdo to kdy tvrdil
byl Egon Lánský, když se kdysi on také snažil mě démonizovat, a
myslím, že to pan Schrabal po něm prostě opakuje.
To je totiž také jedna
věc s těmi nařčeními: jeden žalobce je opisuje od druhého, a to ono pak
vypadá jako by ta obvinění přišla z několika různých zdrojů, a že musejí
být pravdivá, když tolik lidí tvrdí totéž.
(Lánskému zase vadilo, že
moje žena pracovala na britském velvyslanectví jako Commercial Officer,
samozřejmě s vědomím velvyslanectví, o koho jde. Žádné starožitnictví v
životě neměla, ani v žádném nepracovala).
Ale mluvme o Ogorodnikovi a
tom, jakou roli jsem v jeho životě hrál já. Že byl americkým agentem
jsem nevěděl, takže jsem ho ani jako takového nemohl udat.
Zhruba čtyři
roky před jeho zatčením jsem se dozvěděl, že CIA si ho jako silně
prozápadního člověka vytipovala, a že plánuje ho rekrutovat.
Tehdy byl
Ogorodnik sovětským diplomatem v Kolumbii. Ještě předtím, než dvojice
verbířů odjela do Bogoty, jsem přes Prahu poslal do Moskvy urgentní
žádost, aby Ogorodnik byl okamžitě odvolán (nebyl jsem důstojníkem KGB,
ale čs. rozvědky, a pravidlo, že všechny mé zprávy chodily přes Prahu a
teprve pak byly čs. centrálou postupovány dále, bylo striktně
dodržováno).
Ogorodnik byl vskutku s bleskovou rychlostí odvolán,
takže musel vědět, že šlo o nějaký mimořádný důvod. Abych mu neuškodil,
doprovodil jsem tehdy žádost o odvolání memorandem, ve kterém jsem se za
Ogorodnika zaručil, že je loajálním sovětským občanem, a že na tom, že
si ho CIA vytipovala, nenese žádnou vinu.
Žádné další informace jsem
nikomu o Ogorodnikovi pak už nikdy neposkytl.
Ta záruka skutečně
fungovala, Ogorodnik nejen zůstal na ministerstvu zahraničí, ale
postupoval i do stále vyšších funkcí. Kdy a jak začal pro CIA pracovat
nevím, a je otázka jak to vlastně vůbec bylo.
Je také docela dobře
možné, že ho KGB požádala aby působil jako dublér, že se pak
Kaluginovi z nějakého důvodu znelíbil, a on ho k té sebevraždě dohnal
třeba podvrženými důkazy.
Vím totiž, že Kalugin tomu mému zaručení se za
Ogorodnika nevěřil, ale zřejmě nemohl proti němu nijak zakročit, dokud
nedošlo k onomu incidentu s těmi vozy (věci neznalý čtenář se tady asi
zarazí a prohlásí, že říkám nesmysly, že KGB mohla co chtěla, ale to v
70.letech už dávno nebyla pravda, ministerstvo zahraničí, jestliže
chtělo, si před KGB mohlo své lidi ochránit, samozřejmě pokud proti nim
nebyly důkazy).
To, že Kalugin mé záruce nevěřil, vím proto, že v roce
1976 se mně při mé tajné návštěvě Prahy explicitně ptal na to, zda
stojím za svou dřívější zárukou za Ogorodnika.
Řekl jsem tehdy že ano,
což mi přišlo dost draho, protože - po té co jsem mu ještě odmítl dát
informace které by mu umožnily kompromitovat některé mé kolegy v CIA -
sdělil náčelníkovi čs. rozvědky že dospěl k názoru že jsem americký
agent, a doporučil mou likvidaci (viz zmíněné Kaluginovy paměti).
Pan
Schrabal, kromě toho, že tvrdí, že mohu za Ogorodnikův smutný konec,
ještě tvrdí, že jsem prý vinen smrtí celé další řady amerických agentů.
Nevím kde zas tohle bere, žádné jiné další jméno v sovětském bloku
zadrženého amerického agenta nikdy nikde v žádném, ani v tom mě
nejnepřátelštějším západním zdroji nepadlo, a myslím že se lze
spolehnout, že by docela určitě padlo, kdybych nějaké americké agenty na
svědomí měl.
Kvůli mě nikdy nikdo nebyl zatčen, a kdo chce tvrdit opak,
ať mi to laskavě dokáže nebo aspoň se opře o nějakou opravdu věrohodnou
autoritu (ne Kesslera), a konkrétní údaje.
Pokud vím, žádný ze
skutečných historiků studené války, kteří se o mě ve svých publikacích
zmínili, to o mě nikdy netvrdil, ba ni bývalý ředitel CIA Robert Gates
ve své zmínce o mě ve svých pamětech (Robert M. Gates, From the Shadows,
Simon and Schuster, New York 1996).
Ale vraťme se nakonec k tomu tématu
démonizace nenáviděného rozvědčíka. Je opravdu zajímavé, jak se ta
americká démonizace mne podobá jako vejce vejci démonizaci nepohodlných
osobností katolickou církví v dobách inkvizice.
Myslím, že tato
podobnost má v obou případech společný základ v tom, že démonizovaný se
vědomě a úmyslně postavil proti samospasitelnému ideologickému
suprematismu imperiální instituce, aťuž té církevní nebo těch světských
(všech).
Ke kterémuž ďábelskému rouhání mi ovšem nezbývá než se přiznat.
Karel Koecher
