Obrana "etnických Maďarů"
Anglická verze tohoto článku vyšla v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review.
Jako politolog, který se zabývá nacionalismem a který pochází ze Západu a žije na Východě, mě vždycky šokovalo, jak odlišná je veřejná debata o menšinách, která probíhá v těchto dvou částech Evropy. Nejméně do roku 1990 byl termín "etnické menšiny" v nejlepším případě sporný a v nejhorším případě byl otevřeně odmítán. Namísto toho se hovořilo, například o "německých mluvčích v Itálii". Maďaři to však nedělali.
Viděli jste někdy někde termín "maďarský mluvčí"? Já tedy ne. Všude jsou údajně "ruští mluvčí", pak existují také "Maďaři slovenského původu", avšak co se týče Maďarů, ti jsou vždycky jen "etnickými Maďary". Proč?
Během půldruhého roku, co žiju v Maďarsku, si tuto otázku neustále kladu a dával jsem ji také svým maďarským kolegům. K ničemu to nevedlo. Většinou můj partner v rozhovoru ani nepochopil, o co mi jde, a jen uvedl "Jsou to etničtí Maďaři!"
A z jejich hlediska to vůbec neznamená, že by se chovali nacionalisticky; většina univerzitních pracovníků, alespoň těch, které znám v Maďarsku já, nikterak nepodporují lidi jako je István Csurka, šéf Maďarské strany za spravedlnost a život, anebo nacionalistické hlasy v nynější maďarské vládě. Avšak zatímco pro mnohé jiné země, například pro Holandsko a pro Německo jsou otázky "ztracených území" a "národních menšin v zahraničí" v současnosti absolutně irelevantní, nevyvolávají žádný zájem, maďarská politika je takovýmito otázkami čas od času doslova posledlá.
S výjimkou Hornovy vlády daly ostatní maďarské vlády otázku nacionalismu do ohniska své zahraniční politiky. To je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že i když tato otázka většinu maďarských voličů asi zajímá, zajímá obyčejní občané jí dávají daleko menší priority než (pravicová) elita.
Je však nutno uznat, že maďarské vlády v tomto ohledu zaznamenaly podstatné úspěchy. Slovenska i Rumunsko se staly téměř párijskými státy, v důsledku své "brutální" politiky vůči menšinám, o níž neustále hovořily na mezinárodních fórech maďarské vlády. Často jsem musel vysvětlovat svým holandským kolegům, že maďarští mluvčí na Slovensku nejsou etnicky očišťováni a že hlavním jádrem sporu v určité době bylo, že bylo nařízeno, že školní vysvědčení musejí být psána slovensky. Pokuste se tohle vysvětlit například Francouzovi - údajně kontroverzní slovenský jazykový zákon je téměř přesnou kopií francouzského jazykového zákona, který nikdo nikdy nezpochybňuje.
Dobrým příkladem této maďarské protislovenské rétoriky je nedávný čánek od Gusztava Kosztolanyiho ('International
Controversy at the Fidesz Congress', Mezinárodní kontroverze na kongresu Fidesz, The Electronic New Presence,
17. května 1999). Kosztolanyi v něm poukazuje na extrémistická tvrzení Jána Sloty, šéfa nacionalitické Slovenské národní strany, a nepřímo vyvolává dojem, že tyto názory široce podporuje slovenská veřejnost.
Kosztolanyi se však vůbec nezmiňuje o tom, že tento styl politické kampaně byl jedním z důvodů, proč získal Slota v prezidentských volbách jen dramaticky ubohou podporu ve výši 2,4 procent a že to dokonce vyvolalo i vnitřní opozici v jeho straně. V jeho článku se člověk taky vůbec nedočte, že Slota je dnes ve slovenské politice okrajovějším jevem než jeho protějšek Csurka v Maďarsku.
Ale zde spočívá jedno z vysvětlení, proč je Maďarsko tak úspěšné při prosazování práv svých "bratří". Maďarsko se prezentuje jako (na Západ orientovaný) liberálně-demokratický stát mezi (na Východ orientovanými) autokraticko-nacionalistickými státy. V tom mu pomáhalo téměř autistické chování Iona Iliescu z Rumunska a zejména chování slovenského Vladimíra Mečiara, který se skoro vůbec nesnažil zalíbit se Západu. Kromě toho, zatímco oba tito "populisté" hovořili v první řadě k domácím voličům, maďarský vláda hovořila k (západnímu) světu.
Maďarská vláda se poučila z rané katastrofy, kdy premiér Josef Antall hovořil v projevu o 15 miliónech Maďarů a zvládla jazyk západních politiků - totiž, naučila se vyjadřovat své nacionalistické požadavky prostřednictvím terminologie úsilí o lidská práva. Kromě toho, Maďarsko pomaďarštilo veškeré své menšiny přibližně před stole lety, a nyní maďarská vláda ve své zemi zavedla neobyčejně liberální, promenšinovou politiku. Jejím jediným účelem je požadovat podobně liberální politiku pro menšiny i v zemích, kde žijí (neasimilované) maďarské komunity.
Jsem si jist, že se stále ještě někteří čtenáři ptají, "no a co, v čem spočívá problém?" Problém spočívá v tomto:
Žádné etnické skupiny neexistují, stejně tak jako neexistují žádné rasové skupiny. Neexistují žádné vědecké důkazy, které by podpořily existenci různých skupin lidí s podstatně odlišnými biologickými či genetickými strukturami.
Někteří lidé mohou považovat termíny jako "maďarští mluvčí" či "lidé hovořící maďarsky" za poněkud neohrabané, ale říkat lidem "etničtí Maďaři" je prostě nepsrávné, a ať se to interpretuje jakkoliv volně, užívání tohoto termínu legitimizuje nebezpečný etnický diskurs. V rámci takovéto debaty nelze prosazovat politiku asimilace a integrace, protože jsou Maďaři od Slováků "etnicky odlišní" a nemohou se nikdy změnit. To neutralizuje nejsilnější argument, který existuje proti etnickým nacionalistům, totiž že etnicita neexistuje.
Znamená to tedy, že by se Orbanova vláda neměla starat o maďarsky mluvící menšiny, žijící mimo hranice Maďarska? Měla i neměla.
Nevidím žádné důvody, proč by se měl nenacionalista tak silně zajímat o lidi, kteří žijí mimo jeho zemi a hovoří jeho jazykem. Například, Holanďani málokdy zasahovali do záležitostí, týkajících se holandsky hovořící Vlámů v Belgii, navzdory dlouhým desetiletím "útlaku". Kromě toho, bylo by to daleko víc přesvědčující (zejména pro ony "paranoidní" SlovákKromě toho, bylo by to daleko víc přesvědčující (zejména pro ony "paranoidní" Slováky), kdyby se nynější maďarská vláda začala seriózně zabývat otázkami menšinových práv, včetně práv Romů, žijících v Maďarsku, a přestala se starat jen o práva Maďarů žijících v zahraničí. Kromě toho, neexistují v Maďarsku skutečně žádné jiné naléhavé problémy, než je budování maďarské (a německé) jazykové univerzity v Rumunsku nebo autonomie maďarských mluvčích ve Vojvodině?
Autor vyučuje na Středoevropské univerzitě v Budapešti.
