Na právu nezávislé právo
Čeští politici nás téměř každodenně přesvědčují, že jsme právním státem, který občanům garantuje ochranu lidských práv a svobod. Současná vláda se dokonce může pochlubit, že zřídila úřad "vládního zmocněnce pro lidská práva", jehož účelem je dbát, aby k jejich porušování alespoň v obecné rovině nedocházelo. Mohlo by se zdát, že jsme v tomto ohledu vzorovou zemí, jakýmsi zářným příkladem přinejmenším postkomunistickému východu.
Nemíním se v tomto zamyšlení zaobírat notoricky známými fakty, jako například nedobytností dluhů, vyšuměním privatizačních, tunelářských a sponzorských skandálů do ztracena a podobně. Hospodářská kriminalita se zřejmě stala v Česku oblíbeným sportem mezi taképodnikateli a jak se zdá i mezi některými soudci, jejichž schopnost hledat důvody, proč to nebo ono nelze potrestat, je světovým fenoménem. Nicméně, nic nelze udržet pod pokličkou na věky a tak se občas přihodí nějaká výjimka, doufejme jen, že nepotvrzující pravidlo.
O čem se však v masmédiích téměř nic nedovíme, jsou tragédie obyčejných lidí, kteří se díky justiční zvůli ocitají v situacích hraničících s hororem. Koho to nepotkalo neuvěří. Je mi znám rozsudek okresního soudu v Praze, kde soudkyně připravila o dům dva důchodce, mírně řečeno velmi volným výkladem Občanského zákoníku a výpočtem, za nějž by se styděl i žák zvláštní školy. Skutečnost, že tito lidé byli účastníky zahraničního odboje, že fašistická mašinérie jim zabavila veškerý majetek, v padesátých letech čelili komunistickým justičním zločinům a opět přišli o veškerý majetek, museli žít na přikázaném místě jako nepřátelé lidově demokratického zřízení a do listopadu 1989 se těšili zvláštní pozornosti StB, byla zřejmě přitěžující okolností.
Je opravdu těžké vysvětlit někomu, kdo žije šest let bez vody a dva roky bez elekrického proudu, že se s tím nic nedá dělat, protože takové jsou zákony a je lepší mít špatné zákony než žádné. Dalo by se namítnout, že každý občan se může odvolat. Co si má však člověk myslet, když odvolací soud nejen, že tento právní zmetek potvrdí, ale přidá si k němu další nesmysly, nad nimiž i laik žasne? A co na to slavný zmocněnec pro lidská práva? Pouze vzkázal, ať už jej nikdo neotravuje! Má prý jiné starosti.
Obdobných případů je mnoho. Jejich společným jmenovatelem, je nejen svévolný výklad práva, ignorování jeho podstatných částí, ale také pohrdání právem samotnými soudci. Vzpomínám si, jak jednou v televizním pořadu "Na vlastní oči", na stanici NOVA, byl odvysílán příběh rodiny, která zakoupila rozestavěný dům, avšak dopustila se chyby. Spoléhala se na kupní smlouvu a příslib předchozího majitele, že se postará o změnu v evidenci nemovitosti. Jenže ten zemřel a už se postarat nemohl. Noví majitelé, v dobré víře, po více než deset let zvelebovali domek a když si konečně mohli oddechnout, přihlásila se bývalá manželka původního majitele s tvrzením, že tento domek byl jim pouze pronajat (v době koupě stály jen hrubé základy a nedostavěné obvodové zdi). Soud ji vyhověl, v podstatě pro administrativní chybu, bez ohledu na kupní smlouvu. O tom, že Občanský zákoník zná něco jako institut vydržení v dobré víře, soud nezajímalo. V televizi také nikomu nic nedošlo, zřejmě proto, že mezi toaletním papírem a zákony v Česku nikdo moc velký rozdíl nevidí.
Skutečnost, že některým politikům se myšlenka na zřízení ombudsmana zajídá, zrovna tak jako čertovi pomyšlení na svěcenou vodu, napovídá, že je dosud v Parlamentu hodně lidí, kteří usilují, aby v této zemi buď bylo nadále "právně zhasnuto" a nebo, aby soudci pochopili, že takzvané "bolestné procesy", což je eufemismus pro obyčejné zlodějiny požehnané právníky, budou ještě dlouho pokračovat.
Nelze už přijmout výmluvy, že náš právní řád je ještě nevyzrálý a justice nemá dostatek zkušeností s demokratickým pojetím práva, zejména s jeho etickými aspekty. Diskuse na toto téma končí tam, kde soudce svévolně poruší zákon, respektive uvolí se rozhodnout na základě účelového zákona, jehož nemravnost je neoddiskutovatelná. Rozsudky "na telefon", z nějakého partajního sekretariátu, doposud nelze považovat za noční můru z dob totality. Zrovna tak nelze považovat za minulost zákony, stojící nad Ústavou a Listinou.
V zájmu vyváženosti tohoto článku, bych teď měla něco říci o té části justice, které se už výše popsané excesy nemohou dotknout, například proto, že svou práci pojímá jako poslání. Nemohu však. Dokud soudci budou tolerovat nečestné jednání některých svých kolegů, dokud justice bude jako dosud v tak rozsáhlém měřítku produkovat pochybné rozsudky, dokud budou trpět mezi sebou špatné soudce, není o čem diskutovat.
Žádný soudce nesmí stát nad zákonem a zneužívat výsadu své neodvolatelnosti. Nezávislost justice ještě neznamená, že bude nezávislá i na zákonech, jimiž by se měla řídit jako církev evangeliem. Občané by se pak neměli nechat obalamutit historkami, že práci justice nelze kritizovat, protože jsme právní stát. Kdybychom jim byli, nebyl by mimo jiné nejmenší důvod psát takovéto články. V neposlední řadě, samotná justice by si měla uvědomit, že i ona je službou všem občanům, placenou z jejich daní, nikoli pouze některým občanům z některých daní.
