Kosovo po vítězství NATO
Po takměř třech měsících, které uplynuly od vítězství NATO nad
infrastrukturou Kosova a Srbska, je čas na ohlédnutí zpátky.
Připomeňme si, že bezprostředním důvodem vojenské akce NATO byl masakr v
Račaku k němuž došlo v době kdy zhruba 200 000 kosovských Albánců,
opustilo svoje domovy v místech střetů mezi KLA a jugoslávskými jednotkami.
To spolu s 2000 tisíci zabitých v občanské válce v roce 1998 vytvořilo
podle vůdců NATO svrchovaně kritickou situaci, která vyžadovala neodkladný
zásah.
Základem rétoriky politiků NATO se stalo heslo "Račak nám otevřel oči".
Masakry na zeměkouli sice probíhají neustále a politikové jim stejně
vytrvale nastavují slepé oko (jak říkají Angličané), ale Račak se v dané
situaci hodil a tak otevřené oči politiků přehlédly, že vyšetřování masakru
přineslo spíše otazníky než jasný verdikt o vině Srbů.
Politikové NATO na počátku bombardování tvrdili, že nejde o víc než o lekci
Miloševičovi, aby nepřekážel soužití albánské většiny se srbskou menšinou v
Kosovu. Když se Miloševič po několika dnech nevzdal, retorika se poněkud
změnila. NATO stále nemělo nic proti srbskému lidu, ale v zájmu dobré věci
mu prý nezbývalo nic jiného než nevyhlášenou válkou překazit válečné
choutky diktátora Miloševiče. Ale vzkázali, že to budou dělat citlivě,
aby omezili okrajovým škodám.
Jak dnové šli, Jamie Shea a příslušný službu konající generál informovali o
tom, jak bombu od bomby je Miloševičova armáda slabší a slabší. Postupné
rozšiřování definice legitimního vojenského cíle ovšem naznačovalo, že
proklamované decimaci jugoslávské armády sami nevěřili a rozhodli se
rozložit Jugoslávii tím, že učiní život civilního obyvatelstva
nesnesitelným.
Jaroslav Hašek prostřednictvím Švejka sdělil lidstvu, že není nic snazšího
než fotografovat nádraží, protože to se nehýbe. NATO tuto nesmrtelnou
poučku rozšířilo na bombardování - jak kdosi případně uvedl na Foru BL.
Pravidlo selhalo jen jednou díky tomu, že kdosi opomenul fakt, že
velvyslanectví, tedy soubor lidí a dokumentů, se může pohybovat z jedné
nepohyblivé budovy do druhé.
Zásahy ostatních pevných cílů, potvrzované záběry srbské televise,
evidentně přiváděly vůdce NATO do stavu vojenského orgasmu.
Dětinsko-sadistický výlev mluvčího NATO, líčícího úspěch uhlíkových bomb -
NATO může "vypnout" Srbům proud, kdykoli se mu zlíbí - bude jistě vysoko na
žebříčku nejodpornějších momentů, které kdy televise divákům přinesla.
Miloševič musel vědět, že Západ dostane do trablu nikoli vojenskými akcemi,
ale přinucením dostatečného počtu Albánců k odchodu z Kosova. Jinými slovy
vytvořením nesnesitelných podmínek pro civilní obyvatelstvo - neboli
taktikou NATO.
V čistě vojenské vítězství (bez příslušného množství křížů na vojenských
hřbitovech) nemohla doufat žádná strana. NATO nemohlo vyhrát jen ze
vzduchu, protože poslat nějakou zemi zpět do doby kamenné je přece trochu
příliš na evropský vkus a pro pozemní válku nebyla politická vůle.
Jugoslávská armáda nemohla vzhledem k početní převaze doufat ve víc než v
patyzánskou válku v níž by ostřelovači poslali do igelitových pytlů tolik
vojáků, že by to posléze ovlivnilo veřejné mínění.
NATO pochopitelně hledalo cestu ven a posléze ji našelo v Moskvou
podpořeném návrhu G7. Jugoslávský parlament návrh dohody přijal, ale těžko
ovšem lze mluvit o kapitulaci, protože proti Rambouillet Západ vlastně
ustoupil. Je to tak absurdní, že je to až směšné. Tedy bylo by, kdyby
nešlo o lidské životy.
Stejně absurdní je to, že po vítězství NATO a rozmístění jednotek KFOR je v
Kosovu na útěku (zaokrouhleně) 200 000 Srbů a že počet zavražděných
odpovídá jednomu Račaku každých 14 dní.
Počet vražd (30 týdně) uvedl v BBC Jamie Shea s tím, že situace je "vážná,
nikoli však katastrofální", protože se prý nevymkla kontrole. Problém je
pouze v tom, že "Máme vojáky, ti ale, jak víte, nejsou zrovna nejlepšími
policisty. Postrádáme soudce, kteří by viníky pohnali k odpovědnosti a
odsoudili je."
To je chabá výmluva. Co si asi tak politikové NATO představovali? Proč se
na tuto eventualitu nepřipravili? Co jim bránilo v tom, aby přivezli
soudce a policii, vyhlásili stanné právo, a tvrdé sankce proti násilí?
Vždyť zkušenost se zřizováním protektorátu nejméně jeden stát NATO má.
Neméně pozoruhodný je i výrok velitele mezinárodních mírových sil v Kosovu
KFOR, generála Michaela Jacksona, z rozhovoru pro londýnský nedělník The
Sunday Telegraph a citovaný ze stejného
zdroje
jako výroky Sheaovy: "Někteří Albánci se chovají navlas stejně jako jejich
předchůdci", řekl generál a dovysvětlil, že příliš mnoho Albánců prý
nechopilo, že KFOR se pokoušejí v provincii vytvořit něco nového a
odlišného. Současně také odmítl jakoukoli kritiku, že by mezinárodní
mírový sbor nebyl schopen nastolit v Kosovu pořádek a zákon. "Děláme, co
můžeme, ale chování (obyvatel Kosova) a jejich mentalitu nelze změnit
pouhou přítomností vojáků."
Zde se jistě nabízí otázka, jak tedy měla situaci zvládnout srbská vláda s
níž Albánci odmíttli politicky pracovat.
To "nové a odlišné" je podle dohody G7 návrat k trochu vylepšenému
titovskému modelu: Kosovo jako autonomní oblast Srbska v níž Albánci a
Srbové žijí svorně v míru a pohodě. Pouze naprostý hlupák by ovšem mohl
věřit tomu, že pro takové uspořádání obětavě pracuje (zjednodušeně řečeno)
politické a vojenské křídlo KLA a že jejich bohulibé úsilí narušují tak
nějak méně chápaví jedinci.
"Nové a odlišné" je nutné interpretovat nikoli ve smyslu "de jure", ale "de
facto". Samozřejmě, že jednotky KFOR nejsou schopny nastolit v Kosovu
pořádek a zákon, protože k tomu není dostatek politické vůle a peněz. Díky
nečinnosti politiků vzniká Kosovo očistěné od Srbů (o cikánech a ostatních
menšinách se přestalo mluvit) - tedy vskutku "nová a odlišná" situace.
Albánci neschopnost KFOR pochopili velmi rychle a podle toho jednají. A
proč ne? Jsou chráněni ješitností politiků, kteří těžko někdy připustí, že
Balkán zbabrali.
Ohlédnutí zpátky není nijak radostné. Zdevastované území, cár papíru ze
smlouvy G7, těžko vyčíslitelné škody na životním prostředí a zelená dalšímu
etnickému čistění s mrtvými a raněnými. Místo modelového soužití návod
nacionalistickým vůdcům: zahalte se včas do demokratických hesel a mávejte
vhodnými fangličkami.
Výraz "etnický kdosi", mající nejspíše původ v západních sdělovacích
prostředcích, označuje skupinu občanů, kteří nežijí na "historickém území"
a současně plně nesplynuli (jazykově, kulturně) s novým prostředím, přičemž
výlučnost takové skupiny může a nemusí být podporována mateřskou zemí.
Na rozdíl od zmíněného politologa se domnívám se, že tento termín není
nezbytně spojen s nacionalismem.
Můj známý Jerzy je v kosmopolitním Deep River Kanaďanem polského původu.
Kdyby žil v městečku Wilno, vzdáleném necelých 100 km, byl by současně
etnickým Polákem, protože tam na začátku století směřovali polští emigranti
a udrželi si v podstatné míře jazyk i zvyky.
Cas Mudde píše, že výrazy typu "etnický Němec" byly do roku 1990 sporné.
Politicky zřejmě ano, protože implikuje (podezřelé) spojení s pravlastí.
Označení uvedené v příkladu bylo používáno západními sdělovacími prostředky
pro občany SSSR, kteří měli, tak říkajíc, německou krev.
V bývalém Československu se etnická příslušnost oficiálně zaznamenávala
jako "národnost". Příslušník národnostní menšiny tedy byl označován jako
československý občan dané národnosti.
Protože nacionalismus je vynikající zbraní, je jasné, že političtí vůdcové
začali po roce 1989 využívat skutečné i fiktivní problémy menšin ve svůj
prospěch. To se nutně projevilo i v zájmu sdělovacích prostředků a zvýšené
frekvenci výrazu "etnický kdosi", který odráží politickou a nikoli
biologickou podstatu věci.