Britská rozvědka není nikomu odpovědná
V Británii vznikla kontroverze v souvislosti se zveřejněním informací z archívu Vasilije Mitrochina, archiváře KGB, který v roce 1992 uprchl do Velké Británie. Britská rozvědka totiž archív dala k dispozici ke studiu cambridžskému profesoru historie, aby ho ověřil a napsal na jeho základě dobře prodejnou knihu, nikterak se však před zveřejněním informací neobtěžovala požádal o svolení britskou vládu či parlament. Toto napsal v úterý k tomu v redakčním komentáři deník Independent:
Tato absurdní špionážní fraška odhalila nepřijatelnou tvář MI6
Celá ta historka vypadá spíš jako z nějaké frašky, než aby budila rozhořčení. Pozoruhodně fraškovité jsou také její postavy. Sedmaosmdesátiletá čtenářka komunistického deníku Morning Star vystoupí na zahradě před novináři a hovoří tam s laskavým úsměvem o tom, jak čtyřicet let prováděla špionáž ve prospěch Sovětského svazu. Hovoří zkorumpovaný detektiv Scotland Yardu, kterému KBG poskytla kurs, aby se zlepšil při souloži ("bylo to velmi příjemné"). Poslanec, který napsal texty k písním pro film, "Ó, jaká to rozkošná válka" a ve volném čase poskytoval Rusům informace.
V minulých dnech se dost píše o tom, že tito agenti, jejichž činnost odhalil sovětský emigrant Vasilij Mitrochin, zničili strukturu západní společnosti. Ve skutečnosti to byli, jak se zdá, členové zcela absurdní, fraškovité školy pro špióny.
Daleko víc znepokojující je naproti tomu způsob, jimž se tyto informace dostaly na veřejnost. Cambridgeský historik Christopher Andrew zveřejnil nikoliv poprvé pozoruhodně exkluzívní informace. Jako placený kronikář špionážních hněv si profesor Andrew navykl, že kdykoliv mu vyjde kniha, vyvolá to obrovský zájem sdělovacích prostředků.
To je jistě pozoruhodné. Povoláním profesora Andrewa je sledovat otázky britské národní bezpečnosti - což bezesporu činí. Mimo to má právo být svým vlastním pánem.
To ovšem neplatí pro britské bezpečnostní služby, jimiž byly tyto informace zpracovány. Úkolem britské špionáže je, konec konců, sloužit britské veřejnoti. Vasilij Mitrochin přivezl svůj cenný materiál službě MI6, nikoliv profesoru Andrewovi. Bylo povinností MI6 podělit se o své informace s vládou, nikoliv s autorem, který z toho napsal vysoce výdělečnou knihu. Pokud by došla britská špionáž k závěru, že informace, které odhalil Vasilij Mitrochin, byly vhodné pro zveřejnění, bývalo by to jen dobré. Dříve se předpokládalo, že všechno, co se nějak dotýká špionáže, musí být před britskými voliči utajováno, od jmen šéfů MI5 i MI6 až po místo, kde byly její úřadovny. Věděl to sice každý nejnevýznamnější člen KGB, ale britská veřejnost to vědět nesměla. Veškerou novou otevřenost je nutno přivítat.
Členové této britské vlády často - zejména pokud byli v opozici - prohlašovali, že zastávají zásady otevřené vlády, včetně svobody informací, jaká existuje ve Spojených státech. Dosud však nyní zklamali mnoho svých stoupenců, protože nesplnili očekávání, že zavedou i v Británii svobodu informací. Možná je toto fiasko probudí a uvědomí si, jak důležité je, aby byla vláda vůči veřejnosti otevřená i v otázkách národní bezpečnosti.
Místo toho se stalo to, že starý dobrý loajální kamarád špionážní služby v Cambridgi dostal Mitrochinovy důvěrné informace - britští ministři nikoliv. Zdá se, že ministr vnitra Jack Straw se o celé záležitosti dověděl až loni v prosinci, kdy už profesor Andrew dávno pracoval na své knize.
MI5 a MI6 chtějí jistě potrestat své zaměstnance, kteří poukazují na nedostatky v britské špionáži, zároveň však drze porušují demokratická pravidla. Možná je načase, aby ti, kdo v britské špionáži rozhodují, byli za své arbitrární jednání potrestáni, namísto aby jim bylo dovoleno potrestat osoby, které prozradily informace o práci zpravodajských služeb.
Tento poslední incident dokazuje, že se britské špionážní služby musejí změnit. V této aféře byly totiž loajální jen vůči samým sobě. Pokud se nedokáží samy zreformovat, musejí být k tomu donuceny.
Na podobné téma napsal Hugo Young v deníku Guardian:
MI5 se nikomu nezodpovídá. Je načase zlikvidovat její moc
(...) Vydání Andrewovy knihy je samo o sobě politickým činem. Tato kniha senzačním způsobem zmapovává sedmdesátileté úsilí KGB rozšířit svůj vliv po celém světě a protože je založena na přepisech přísně tajných dokumentů KGB, má obrovský význam. Ale Vasilij Mitrochin a jeho profesorský spolupracovník Christopher Andrew by tu knihu bývali nemohli vydat, kdyby to MI5 neschválila. Knihu autorizovala a redigovala MI5. Pokud je jejím účelem, jak tvrdí Mitrochin, varoval svět před podobným úsilím špionážních agentur, pak je to účel - propagandistický čin, stejně jako příspěvek k moderní historii - který přijala vláda uvnitř vlády, i když toto rozhodnutí na poslední chvíli schválil poslední ministr zahraničních věcí Johna Majora.
Agresivitu tohoto rozhodnutí podtrhuje škoda, jakou činí Mitrochinova odhalení samotné MI5. Mitrochinovy materiály ukazují, kolik se toho dělo, o čem britská kontrašpionáž naprosto neměla ani tušení: existovala celá řada dosud utajovaných špiónů, KGB rozmístila po Británii celou řadu skladišť zbraní na pomoc budoucí revolucí, a mnohá z nich ani dosud nebyla objevena.
Odhalení zpochybňují postoje těch lidí, kteří zastávali ohledně infiltrace KGB do Británie příliš skeptický postoj. Pod postelí jsme měli víc komunistů, než kdokoliv věděl. Ale výmluvná jsou také mlčení Mitrochinova materiálu. Obavy, že byl sovětským špiónem britský premiér Harold Wilson a šéf MI5 Sir Roger Hollis se ukázaly bezpodstatné.
(...)
Mitrochinovy materiály se ale týkají jen historie. Seriózní historie, jejíž součástí jsou vážné případy zrady od Norwoodové, Symondse a prý alespoň dalších deseti britských občanů. Celá věc se už natolik stala historií, že na tento víkend zorganizovali do Berlína setkání bývalí vysocí šéfové CIA a KGB, kde budou společně vzpomínat na to, kdo druhou stranu dokázal ve "starých zlatých časech" lépe přelstít.
Jak bychom měli naložit s touto historií, deset let po konečné porážce zřízení, které zastupovala KGB? Bylo by obtížné smazat všechny případy zrady, a možná vyjdou najevo daleko konkrétnější a vražednější zla než zla, spáchaná pošetilou Norwoodovou a zkorumpovaným Symmondsem. Lépe než postavit je před soud by podle mého mínění bylo zahájit proces vyšetřování, jako to dělala jihoafrická komise pro pravdu a smíření, aby se tito lidé ke všemu přiznali, aniž by byli uvězněni. Tak se přešlo v Jihoafrické republice od špatné éry do zreformované éry.
Chceme vědět, kolik škod tito lidé napáchali a kdo o tom věděl. Chceme také slyšet, na jaké ospravedlnění tito lidé spoléhali a svět jim má právo vyjádřit své naprosté pohrdání za to, že se tak strašně mýlili. Ať už jsou to staří poslanci, staré sekretářky, staří policisté, nebo staří státní úředníci, kteří dávno odešli z činné služby ve světě, který už také dávno neexistuje.
Takovéto vyšetřování se však nemůže zastavit jen u pachatelů. Je zapotřebí, aby byly konečně špionážní služby plně zvládnuty. Není to otázka zasahování do jejich nynějších operací proti pašerákům drog či proti IRA nebo islámskému terorismu. Mitrochinova aféra však vyvolala velmi zásadní otázky, které budou muset britské bezpečnostní služby zodpovědět. Jaký respekt mají ve skutečnosti pro ministry? Jak se přizpůsobili světu, který už není dominován studenou válkou? Jaké demokratické kontroly uznávají?
