Tahle stará stalinistka je jen pozůstatkem minulé éry
Tahle Melita Norwoodová mě klidně mohla jako malé dítě chovat na kolenou, napsal David Aaronovitch 14. září 1999 v deníku Independent a pokračoval: Do britské komunistické strany ji přivedl (jak jsem se dověděl tento týden) starý Andrew Rothstein, muž s homburským kloboukem a bílým knírem, který žil na kopci nedaleko od nás a který se kdysi setkal s Leninem. Zaprášené svazky, které napsal Rothstein, jsme měli doma v knihovně, často na jejich stránkách s nesouhlasnými poznámkami od mého otce. Když jsem byl malý, seznámil jsem se s mnoha Melitami, ale žádná z nich nebyla špiónka. Neměly na to představivost.
Že by neměly představivost? Jak to popisuju někoho, kdo předával tajemství o jaderných bombách nepřátelské totalitní moci! Ta osoba byla zrádce! Zrazovala svou zemi nepřátelské mocnosti. Že to dělala z přesvědčení a nikoliv za peníze, není polehčující okolnost. To je všechno.
Ne, je to začátek celého příběhu. Začněme, řekněme, v roce 1931. Můj dědeček, Mojše, se živil látáním zánovních šatů v londýnském West Endu. Sotva uměl číst a psát. Rodina bydlela ve dvou místnostech nedaleko Cable Street. V jedné z těch místností Mojše spravoval a žehlil staré šatstvo. Za to dostával od prodejců oděvů platbu od kusu. Jednoho dne doprovázel můj otec, jemuž bylo tehdy asi jedenáct let, svého otce na jednání o ceně jeho práce. Jednalo se také se židy, vzpomínal můj otec, ale byli to židi v kožiších, ve výstavných domech a s tlustými dětmi. Ti sráželi cenu práce mého dědečka na minimum. Mému otci se zdálo, že všichni jsou na straně tlustých kožichů: noviny, policie, politikové. Všichni kromě komunistické strany. Tak do ní vstoupil.
Nic není horší pro děti komunistů, než myslet na tu strašlivou slepotu, kterou jejich rodiče projevovali vůči Sovětskému svazu. Některým komunistům, jako byl můj otec, se nelíbilo, jak bylo britské komunistické hnutí podřízeno požadavkům Ruska. Veřejně však proti tomu neprotestoval. Jak napsala básnířka Jacky Kayová o svém otci komunistovi, on taky nesouhlasil se Sovětským svazem, ale nechtěl se dělit o ten nesouhlas s antikomunisty. Bývalo by to bylo neloajální. Bývalo by to podpořilo ty lidi, kteří chtěli udržovat britskou nadvládu nad Indií, kteří chtěli snižovat životní úroveň dělníků, kteří se stavěli proti zavedení státního zdravotnictví, kteří podporovali monarchii a tolerovali Franca, Salazara, Papadopoulose, Deima, Duvaliera a Verwoerda.
Taky jsme měli doma výtisk transkriptů moskevských monstrprocesů, vedle Leninova "Co dělat". Když na to pohlédnu teď, je těžko pochopit, jak mohl někdo tomu absurdnímu zlu těch transkriptů těch monstrprocesů vůbec uvěřit. Ale mnoho lidí jim věřilo, protože věřili tiskovým magnátům, jako byl Beaverbrook či Rothemere ještě méně. Odehrávala se bitva, a byla to bitva mezi dělníky a bosy, mezi masami a utlačiteli. Některým došlo, o co vlastně jde, teprve v roce 1956, když Chruščev odsoudil Stalina. Některým to došlo až po maďarské revoluci, některým až po potlačení Pražského jara a některým - jako je Melita - to nedošlo nikdy. Pro lidi jako je Melita byl svět v roce 1989 v podstatě stejný jako v roce 1931.
Je Melita zrádcem své vlasti? Řekl bych, že ano. Jestliže jsou Vasilij Mitrochin a Oleg Gordievskij zrádci, pak je ona zrádce také. Šedesát let vydávaly naše obě země milióny na to, aby se pokusily úmyslně přesvědčit občany jiných zemí, aby zradily své vlády. Proto jsme měli sexuální pasti (příběh absurdního Johna Symmondse, prostituta KGB, je snad nejsurrealističtější historkou) , úplatky, vydírání, všechno. Melita byla součástí celé té velké hry, byla využívána, protože pevně věřila.
Avšak zdá se mi, že je Melita pozůstatkem uplynulého věku. Uvědomme si, že víme o Sovětech proto, že jejich důvěrné archívy jsou otevřeny: naše zůstávají uzavřeny a dokonce existuje hrozba, že by mohly být zničeny.
Melita nezradila vlastní svědomí, ani (jak by argumentovali někteří) svou třídu. Je ale zvláštní, že nejvíce zradila své vlastní soudruhy. Kevin Morgan vzpomíná ve svém životopise šéfa britské komunistické strany Harryho Pollitta, jak přijal Pollitt zprávu, že jeho celostátní organizátor, Dave Springhall (tvrdý stalinista) byl chycen při získávání armádních informací pro sovětskou špionáž.
"Pollitt se natolik rozzuřil," svědčí Morgan, "že Rusy celou noc vztekle proklínal. Konec konců, vždyť z toho bylo jasné, že Rusům vůbec nejde o nějaké Pollittovo úsilí v Británii, vzhledem k tomu, že se dokázali chovat takto skandálním a neodpovědným způsobem."
A nakonec, záleží na tom všem? Oni prováděli špionáž, my jsme prováděli špionáž. Oni měli Melitu, my jsme měli absurdní špióny jako je David Shayler nebo Peter Wright. Občas se mi zdá, že celá mezinárodní špionáž je jeden obrovský kanadský žertík, kterému nás podrobuje mezinárodní skupina kluků, kteří nikdy nevyrostli. Nejprve za námi slídí a pak o tom napíší memoáry.
Ale než skončím, chtěl bych vyřídit ještě jednu výzvu, která byla vznesena tento týden. Jedny noviny včera napsaly, že existrovala "další skupina lidí, kteří zaslouží být spolu se špióny postaveni na veřejný pranýř". Byli to oni levičáci, kteří viděli "morální ekvivalenci v globálním boji mezi Washingtonem a Moskvou. Tito lidé se nikdy neomluvili.
Můj otec je už mrtev, a tak to musím udělat za něho. Je mi líto, že omlouval, co dělali Rusové a nebyl vůči nim dostatečně tvrdý. Neprohlédl skrze kožišiny na límcích.
