pondělí 20. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Z nové knihy britského politologa Johna Keana o Havlovi:
  • Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích (Observer) Česká politika:
  • Estébácká paranoia v České republice (Jan Čulík) Znovu Mitrochin a sovětští špióni v Británii:
  • KGB: "Špión Romeo nebyl moc k ničemu"
  • Špionážní archív Vasilije Mitrochina ukázal, že sovětská i britská tajná služba nebyly nic moc Sdělovací prostředky:
  • V přípravě na digitální éru chce zlikvidovat britská vláda regulaci komerčního televizního vysílání
  • Bude na společnost a ekonomiku skutečně v nejbližší době mít obrovský dopad internet? Reakce:
  • Ekonomické nevolnictví v ČR kanadskýma očima (Jiří Jírovec)


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


    • Ekonomické nevolnictví v ČR kanadskýma očima

    Jiří Jírovec

    Petr Paleta ve svém článku "Ekonomické nevolnictví v ČR" uvádí příklady ekonomické nesvobody větou:

    "(A právě) strany české 'pravice' během několika let své vlády dokázaly, že je jim základní myšlenka západních pravicových stran, co možná největší ekonomická svoboda, naprosto cizí." Tento výrok není asi zcela přesný. Problém politiků - a zdaleka ne jen pravicových a ne jen českých - nespočívá v nedostatečné teoretické vybavenosti, ale v ohromném komplexu praktických problémů, které na ně spadnou v okamžiku, kdy se dostanou k moci.

    Domnívám se, že ekonomická svoboda je do značné míry pouhým mýtem - už jen proto, že ji jedním dechem spojujeme s diktátem trhu, tedy nesvobodou. Hnací silou ekonomiky už není spotřebitel (tedy trh), ale Džin mající nejrůznější podoby lidské chamtivosti, kterého jsme vypustili z láhve, a různými úlitbami se ho snažíme přimět k tomu, aby neškodil u nás, ale raději u sousedů.

    V cyklu hromadění bohatství hraje ovšem spotřebitel nezastupitelnou roli a tak si Džin, obrazně řečeno, část světové populace této kategorie povýšil.

    Zde se dostáváme k dalšímu (českému) mýtu, že budeme-li to dělat jako hoši z USA (nebo UK atd.), budeme se mít stejně skvěle.

    To je základní omyl, protože zejména v klimatu maximalizace zisku existují reálná omezení (přístup k surovinám, levné pracovní síle, problémy životního prostředí), která určují hranici za níž se nevyplatí jít a která určuje i optimální počet spotřebitelů.

    Džin si vystačí docela dobře se současnými počty spotřebitelů - už jen proto, že na zeměkouli není dost všeho pro všechny. Tuto skutečnost vcelku dobře odráží opatrnost, s jakou je například rozšiřována EU. Představa, že Západu nedá spát životní úroveň v ČR, a že se nemůže dočkat až pootevře vlastní portmonku, je bláhová - už jen proto, že čekatelů na lepší časy je v jednotlivých členských státech až dost.

    Protože se domnívám, že teoreticky úchylnou činnost českých (pravicových) politiků nelze hodnotit bez znalosti toho, co se děje jinde, pokusil jsem se obohatit zajímavý text Petra Palety vsuvkami o skutečnosti kanadské.

    Jako první příklad ekonomické nesvobody uvádí Petr Paleta snahu: "kontrolovat veškeré úspory a investice českých občanů a zamezit jejich odlivu tam, kde by kontrole nepodléhaly (zahraniční banky a cenné papíry). To se týká nejen multimilionových částek, které by snad možná mohly mít případně nějaký zanedbatelný vliv na ekonomickou bilanci české republiky, ale dokonce si ani nesmíte (bez povolení ČNB) v zahraničí otevřít účet, pokud tam třeba studujete! Realita je samozřejmě taková, že kdo potřebuje významnou částku ulít ven, založí si firmu třeba v Lucembursku nebo na Bahamách, peníze jí převede a je z obliga (to je zcela legální). Naopak kdo má v Bavorsku uloženo 2000 DM, je zločinec"

    V Kanadě rovněž existuje omezení pro investování v zahraničí, aby část investic zůstala na domácí půdě. Příjmy z vkladů a investic jsou přísně kontrolovány (pomocí social insurance number), protože jsou zdanitelné. Bude-li mít Kanaďan uloženo v Bavorsku 2000 dolarů a nepřizná úrok, bude berňákem (Revenue Canada) považován za zločince.

    Úsloví, že na chudý lid musí být přísnost, platí i v Kanadě. Lidé, disponující velkými částkami peněz, mají motivaci hledat v předpisech zadní vrátka, výjimky a úlevy. Před několika lety například odpustilo kanadské ministerstvo financí daň člověku, který převáděl jakýsi trust fund do USA. Pokud se pamatuji, šlo asi o dvě miliardy kanadských dolarů, tedy sumu která umožňovala dobře zaplatit nejlepší právníky, kteří to nakonec s úřadem dohodli.

    Druhým příkladem, který Petr Paleta uvádí, je "prodej trhu", což znamená, že: "Vláda zaručí monopol (tedy prodá, nebo dokonce daruje právo občanů na výběr z několika možností) soukromé firmě. Nejznámějším příkladem je SPT Telecom, málokdo ale ví, že součástí tajného dodatku smlouvy mezi českou vládou a Volkswagenem je, že vláda zajistí po určitou dobu vysoká cla na dovážené automobily (!). Kdo ví, kolik smluv má podobné tajné (či veřejné) dodatky... Nesmíme zapomenout ani na státem zaručený monopol na právní služby poskytnutý členům příslušné komory a podobná privilegia."

    Shodou okolností se v těchto dnech očekává rozhodnutí World Trade Organization ohledně stížnosti zahraničních výrobců automobilů na tak zvaný "Autopakt". To je smlouva uzavřená před lety mezi USA a Kanadou, stanovující podmínky pro spolupráci ve výrobě automobilů. Výměnou za závazek americké strany udržet v provozu výrobní linky v Kanadě se kanadská strana zavázala zavést na každé dovážené auto clo, aby zvýhodnila americko-kanadskou výrobu.

    Autopakt, který se nestal součástí dohody o volném obchodu mezi USA a Kanadou (Free Trade Agreement), se obecně považuje za základ kanadské prosperity. Tato úchylka od módních teorií volného obchodu, mající plnou a trvalou podporu mas, je dobrým příkladem toho, že si vláda uvědomila, že se občané musejí něčím živit.

    I v Kanadě existují zaručená privilegia a monopol na služby (například právníci a lékaři). Zmíněné komory ovšem nabývaly moc po generace a jejich vliv jim umožňuje odolávat změnám. V ČR nově zřízené stavovské organizace napodobují, co se děje jinde, ale protože svůj vliv ustavují v historicky kratší době, je jejich počínání viditelnější.

    Dalším příkladem Petra Palety je "komunistický důchodový systém (v němž) každý platí 'podle svých schopností' (zejména podle schopnosti zatajovat příjmy) a dostane důchod 'podle potřeb' (tedy všichni v podstatě stejně). Zaměstnancům je zatajováno, kolik na toto 'sociální pojištění' vlastně platí, protože na výplatní pásce je uvedena pouze čtvrtina této částky. Ačkoliv jsme neustále přesvědčováni o tom, že na důchody peníze chybí, ve skutečnosti se na starobní důchody vyplatí o něco málo více než třetina vybraných peněz. Zbytek zmizí ve státním rozpočtu jako 'jiné sociální výdaje', případně v jiné černé díře".

    Petr Paleta zde podléhá optickému klamu v důsledku přizpůsobování důchodů inflaci a růstu životních nákladů. V komunistickém systému nebylo možné příjem (kromě melouchů) zatajit a z hlediska metodiky výpočtu důchodů to nebylo ani dvakrát chytré. V rozmezí tehdy běžných příjmů platilo, že kdo měl vyšší plat měl větší důchod, protože na něj větší částkou (skrytou v celkové dani) přispěl.

    Skutečnost, zda je z výplatní pásky zjevné, na co vlastně daně jdou, mi připadá nepodstatná. Daleko důležitější je existence kontrolních mechanismů, které nutí vládu, aby se státním rozpočtem nakládala rozumně.

    "A samozřejmě musím uvést komunistické zdravotnictví", pokračuje Petr Paleta, "které se řídí stejným principem. Přímým důsledkem je nekvalita, která občas stojí životy, většinou jen poškození zdraví. Tento systém fakticky znemožňuje existenci komerčních zdravotních pojišťoven, které by člověku hradily například život zachraňující zákrok v zahraničí (dnešní systém ho prostě nechá umřít, pokud si někde nesežene těch pár miliónů, co takový zákrok stojí)."

    Petr Paleta má pravdu v tom, že zdravotní péče stojí peníze, přesněji řečeno hodně peněz. S komunismem to ovšem nemá nic společného.

    V Kanadě existuje universální systém zdravotní péče, který je považován za nedotknutelný výdobytek zdejšího kapitalismu. Tento systém je samozřejmě napadán lidmi, kteří by se chtěli podílet na obrovských částkách, které zdravotnictvím procházejí. Jejich nejčastějším argumentem je svoboda volby lékaře (ta ovšem v Kanadě v podstatě existuje) a rychlejší přístup k některým zákrokům, který by přinesly soukromé kliniky.

    V těchto diskusích uniká pozornosti skutečnost, že úroveň lékařské péče je do značné míry úměrná prostředkům, které do ní daná společnost může globálně vložit a že tyto prostředky jsou omezené.

    Cena zdravotní péče je v podstatné míře ovlivněna cenou léků a platy lékařů. Tyto dvě složky jsou prakticky nedotknutelné (mocné farmaceutické společnosti si například vymohly dvacetiletou patentovou ochranu, což jim umožňuje diktovat ceny podle svého). Uvážíme-li dále náklady na přístrojové vybavení ordinací a nemocnic (pokrok je drahý) je zjevné, že jednou z mála variabilních složek systému, na níž se dá teoreticky ušetřit, jsou platy personálu a hlavně omezení "zbytečných" vyšetření a zákroků.

    Názor Petra Palety, že by komerční pojišťovny přispěly ke kvalitě lékařské péče, je zavádějící polopravda. Pokusím se pomocí "kupeckých" počtů objasnit proč.

    Vyjděme z hypotetického příkladu, že daná pojišťovna má 100 000 zákazníků, kterým účtuje 4000 pojistného za rok. Hrubý příjem tedy je 400 miliónů (dále M). Bude-li jedna desetina procenta (100 zákazníků) vyžadovat péči v hodnotě 2 M zbude pojišťovně po vyplacení pojistného zisk 200 M.

    Předpokládejme nyní, že právě polovina zákazníků zestárne, takže dvoumiliónovou péči bude nutné hradit jednomu procentu z 50 000 (to je 500 zákazníkům). Hrubý příjem bude stejný (400 M), ale výdaje vzrostou na 1100 M (100 M za zdravější a 1000 M za nemocnější polovinu).

    Pojišťovna má najednou místo zisku 200 M ztrátu 700 M. K tomu, aby zůstala zisková (předpokládejme zisk na dřívější úrovni) může zvolit jednu z následujících možností:

    a) zvýšit pojistné všem zákazníkům stejně (na 13 000)

    b) rozlišit pojistné podle rizikovosti (4000 v první skupině, a 22 000 ve druhé)

    c) zbavit se rizikových klientů a tím ozdravit klientelu.

    Nevýhodou postupu (a) je to, že víc než trojnásobné pojistné snižuje schopnost pojišťovny konkurovat pojišťovnám zaměřeným na nerizikovou klientelu.

    Řešení (b) má obdobu v pojištění motorových vozidel, kde se míra rizika nehod do pojistného promítá. Zvážíme-li ovšem, že riziko onemocnění vzrůstá s věkem, je otázka kolik starších lidí si zvýšené pojistné vlastně může dovolit.

    "Ozdravění" klientely (c), je možné dosáhnout agresivním zvýšením pojistného kombinovaného s nepřenosností pojištění v případě změny nebo ztráty zaměstnání. Jako příklad mohu uvést "kolektivní" pojištění, které v našem podniku pokrývá 80% ceny péče o chrup. Ztratím-li místo, budu bez pojištění, ledaže najdu podnik, jehož zaměstnanci mají podobnou pojistnou smlouvu. Budu-li hledat soukromou pojišťovnu, musím počítat s tím, že pojistné bude vysoké, protože ke stáru se lidem sype nejen zdraví, ale i zuby.

    Úspěch podnikání komerčních pojišťoven je založen na právu nepřijmout "nevhodného" zákazníka a především o toto právo jde například v USA, kde pojištovenská lobby bojuje proti "znárodnění" zdravotnictví, tedy systému, který by musel pojistit každého.

    Svoje "zboží" tedy pojišťovny nabízejí pečlivě vytipované klientele, která představuje přijatelně nízké riziko nemocnosti. Při příznivé skladbě klientely může pojišťovna nabídnout, jak jsem se pokusil naznačit vymyšleným příkladem, skvělou péči za přijatelné pojistné.

    Toto řešení se může zdát výhodné Petru Paletovi, ale jen do té doby než bude tak starý a leckde nepojistitelný jako pan Jírovec.

    Například v USA je mnoho lidí (často citované číslo je 35 miliónů), kteří si zdravotní pojištění dovolit nemohou, nebo jim hrozí neobnovení pojistky, protože jsou rizikoví. Jsou známé i případy, kdy se pojišťovny snaží ovlivnit ošetřující lékaře, aby ustoupili od nákladných zákroků.

    Zajímavý je i problém kanadských "snowbirds" neboli důchodců, kteří tráví část zimy na Floridě. Náklady na zdravotní péči, kterou potřebují v USA, přerůstají možnosti kanadského pojištění a případné cestovní připojištění přes soukromé pojišťovny je neúnosně nákladné pro důchodce.

    Debaty o zdravotnictví ovšem vyzní silně akademicky, když si člověk uvědomí, že třeba na Východním Timoru nezůstal (podle informací kanadské CBC) v oblasti kde žije na 800 000 obyvatel, jediný chirurg. Několik lékařů z organizace "Lékaři bez hranic" bylo milicemi vyhnáno od rozdělaných operací. Obdobně chmurná situace je v některých afrických státech kde nemají pár desítek dolarů na zakoupení léků, které zabraňují přenosu viru HIV z matky na plod. Nám civilizovaným se víc vyplatí prodávat tam zbraně.

    "Jak to česká pravice myslí s volnou konkurencí, ukázali nejlépe exministr Říman a časopis Respekt loni, když se hodně mluvilo o zdražení telefonních poplatků monopolního Telecomu a protestních akcích. Říman tvrdil, že "ceny se přece určují na trhu a ne na demonstracích", a Respekt vlezl největšímu českému monopolu do zadku sérií několika článků, kde vychvaloval jeho "úspěšnost" (za což byl odměněn, tedy uplacen, několika stránkami barevné inzerce)."

    V Kanadě občas zanikne nějaký monopol - příkladem může být nedávné "rozkulačení" takměř monopolního výrobce a distributora elektrické energie v Ontariu. Ten sice poskytoval velmi solidní služby za přijatelnou cenu, jenže ideologie je ideologie. Změna daného uspořádání neznamená vždy lepší službu a nižší cenu.

    Při protestech proti cenám kanadského benzinu, které nápadně stoupají před dlouhými weekendy a sledují ochotně cenu suroviny když stoupá, leč nikoli naopak, dostává se i zdejším občanům "Římanovo" vysvětlení o trhu a demonstracích.

    "Současná levicová vláda má bohužel podobné názory. Chce se souhlasem smluvní opozice "vyměnit" právo českých občanů po vstupu do EU pracovat a studovat v zahraničí za právo českých občanů prodat nemovitosti tomu, kdo dá nejvíc, i když bude cizinec. "To se týká jenom malého množství mladých a vzdělaných lidí", odmítá námitky podle Respektu, tedy bez záruky, vicepremiér Lánský (pokud tohle opravdu řekl, nechápu, jak to že je dosud ministrem)."

    Prodej nemovitostí cizincům je velmi ožehavá záležitost, zejména pokud neexistují dostatečně dobré zákony, které chrání zájmy "domácích". Pokud se nemýlím, s tímto problémem se potýkali Holanďané v souvislosti s Němci a třeba Palestinci a Židi.

    Je jistě na pováženou, nedokáže-li vicepremiér daný problém srozumitelně vysvětlit. Za  "výměnou" práva studovat a pracovat v zahraničí může být nátlak EU. Aniž bych se Egona Lánského zastával, je možné, že má pravdu v tom, že jde skutečně o zanedbatelný počet lidí, protože samotné povolení ke studiu či práci v EU nikterak neznamená, že tam (český) občan práci dostane a student si bude moci studium dovolit.

    "Pokud se podíváme podrobně na to, kde skončí vydělané peníze českých občanů, zjistíme, že okolo šedesáti (!) procent putuje do státní kasy (daně z příjmu jsou jen malá část, největší zátěž je "sociální" a "zdravotní pojištění", dále pak neviditelná DPH a spotřební daně) a podstatná část z toho zbytku nakonec putuje k firmě, která od státu získala nějakou výhodu, nebo jejíž podnikání stát přinejmenším výrazně ovlivňuje (poplatky za vodu, plyn, elektřinu, telefon, hromadnou dopravu, benzín, regulované nájemné, vklady v uměle nad vodou držených bankách, koupená Škodovka, viz výše, a tak dále). Na volném trhu se kupuje snad jen o málo více než potraviny (pokud pomineme téměř monopolní chování obchodních řetězců), oblečení a spotřební zboží. "

    Daně, regulace a sociální programy jsou i v Kanadě pro někoho odpornými slovy. Jenže jak bez nich udržet společnost v chodu? Zejména když jsme si zvykli na to, že z kohoutku teče celkem pitná voda, silnice jsou jakž takž, lidé nechcípají na ulici hladem a dioxiny ze spaloven jsou pod kontrolou.

    "Moje" městečko Deep River loni vykročilo směrem z buše k civilizaci tím, že si na křižovatce domácí vozovky s průběžnou komunikací Trans Canada Highway vymohlo jeden odbočovací pruh navíc a semafor. Bratru za pakatel - jeden milión dolarů - pocházející z kapes daňových poplatníků.

    Petr Paleta pak navrhuje některá opatření, která by zavedla skutečnou ekonomickou svobodu:

  • " umožnit českým občanům zacházet se svým majetkem tak, jak uznají za vhodné, tedy také investovat jej v zahraničí, případně jej do zahraničí prodat "

    To zní dobře do té doby, než si uvědomíme, že občan je součástí společnosti, která není kolektivně imunní k jeho individuálním akcím. Například prodej nemovitostí cizincům může zvednout cenovou hladinu do té míry, že těm méně šťastným znemožní vstup do trhu bytů nebo domů. Platí to i opačně - například v Ontariu nelze bez povolení rozparcelovat velký pozemek na stavební parcely. Místní orgány takovou věc nepovolí, pokud by vedla k přílišnému snížení hodnoty existujících nemovitostí.

  • "ústavním zákonem prohlásit za nelegální, aby se vláda nebo jiné orgány zavázaly, že omezí tržní prostředí v zájmu nějakého subjektu (tedy neposkytne monopol, nezaručí vysoká cla apod.). S firmami, které mají takové právo zaručeno na delší období, se pokusit vyrovnat finančně. "

    To je opět málo schůdné. K omezení tržního prostředí totiž nepochybně patří i protimonopolní opatření. Tržní prostředí narušují i různé daňové a jiné úlevy, které některé společnosti dostávají za očekávané vytvoření pracovních míst případně udržení zaměstnanosti.

  • "udělat fond sociálního pojištění, ze kterého se budou platit pouze důchody. Každému se bude vést individuální účet, a jeho důchod se pak stanoví podle výše tohoto účtu na základě pojistné matematiky. "

    Smyslem tohoto opatření je nepochybně omezit možnost, že si vláda bude z fondu půjčovat. Aby systém fungoval, musela by být účast v tomto fondu povinná, fond by musel být dobře spravován a musel by existovat způsob, jak se postarat o lidi, jejichž příjmy nebyly ať již z jakéhokoli důvodu na takové úrovni, aby z nich pocházející důchod umožňoval přežití.

    V Kanadě existuje universální Canada Pension Plan (CPP), do něhož každý zaměstnaný přispívá určitou částkou měsíčně. Vzniklá pense je poměrně malá a skutečně vyplacená částka je navíc závislá na ostatních příjmech. Pro lidi, kteří nemají jiný příjem než CPP, existuje (od 65 let) přilepšení zvané Old Age Security.

    Některé obory (školství, automobilový průmysl) mají vlastní pensijní fondy. Ten mají i státní zaměstnanci (nyní s přebytkem 30 miliard dolarů). Je spravován vládou, která nyní protlačuje kontraversní zákon, aby přebytek mohla použít na jiné účely.

  • "sociální výdaje neplatit z tohoto fondu, ale ze státního rozpočtu. Tento a předchozí bod znamenají, že se sice podstatně sníží "sociální pojištění" (které pak může být dobrovolné), ale zvýší se daně. Pro průměrného občana by to mělo vyjít nastejno, ale účet sociálního pojištění se pak fakticky stane "jeho penězmi", se kterými stát nebude moci jen tak manipulovat. Nebude prostě možné, že si vláda bude zvyšovat nebo snižovat důchody, jak se jí bude zrovna hodit. "

    Vládě se nehodí ani jedno ani druhé. Jediný důvod pro zvyšování důchodů je umožnit důchodcům přežít (jako cynik dodávám a neztratit tím jejich podporu ve volbách.)

  • " pokračovat v podpoře dobrovolného penzijního pojištění"

    V Kanadě jsou příspěvky do dobrovolných pensijních fondů (Registered Retirement Saving Plans) odečítány z hrubého příjmu. Tyto peníze a získané úroky jsou zdaněny až v okamžiku jejich vyzvednutí. Pokud je v té době příjem vkladatele nižší než v době plné zaměstnanosti, je pravděpodobně nižší i daň, kterou z investice zaplatí.

  • "přestat s okrádáním pracujících důchodců. Přestože tento stát deklaruje nutnost prodlužování důchodového věku, lidé, kteří si jej prodloužili již dnes, jsou bezostyšně okrádání - musí dále platit "sociální pojištění" a jejich penze není prakticky o nic vyšší než penze lidí, kteří odešli do důchodu v normálním termínu. Přitom "pozdější důchodci" dali do systému více peněz a budou penzi čerpat (statistiky) kratší dobu. Mělo by se stanovit, že každý odejde do důchodu až bude chtít, a jeho penze pak bude vypočtena podle zásad pojistné matematiky."

    Celá věc je zase složitější. Prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu je z hlediska stavu pensijních fondů jistě přitažlivé, jenže na druhé straně porušuje přirozený cyklus výměny generací a tvrdě postihuje, zejména v období zvýšené nezaměstnanosti zejména mladé lidi. Škody způsobené mladé generaci jsou podle mého názoru nevykompensovatelné "úsporami" na nevyplacených důchodech.

  • "reformovat systém plateb do zdravotnictví. Nevím jak, ale jedno je jisté. Pokud nebude pacient přinášet doktorovi peníze, a část z těchto peněz nebude jeho vlastních (třeba čtvrtina, tři čtvrtiny mohou být z komerčního zdravotního pojištění, chudí mohou dostávat i tu čtvrtou čtvrtinu od státu), nebude zdravotnictví nikdy fungovat. "

    Petra Paletu zde omlouvá mládí a dobrý zdravotní stav. Z jeho výroku totiž vyplývá, že si lidé neváží, že je péče "zadarmo" a že jí plýtvají.

    Termín "přinášet doktorovi peníze" má anglický ekvivalent "user fee". Jde o myšlenku, která některým politikům připadá nosná, protože umožňuje řešit rostoucí náklady na zdravotnictví bez nepopulárního zvyšování daní. Lze ji aplikovat dvěma způsoby - buď paušálním poplatkem při každém vstupu do ordinace nebo vyjmutím některých položek z "bezplatné péče". V Kanadě naráží první varianta na silný odpor a je tudíž politicky neschůdná, druhá se začíná objevovat - příkladem jsou prohlídky pro řidičský průkaz (jsou-li vyžadovány), preventivní zdravotní prohlídky a třeba kosmetické chirurgické zákroky.

    Zavedení poplatků a případná registrace chudých má potenciální dopad i v oblasti společenské, protože automaticky dělí populaci do tří skupin. První si může navštěvu lékaře dovolit kdykoli, druhá bude váhat, zda si to může dovolit a třetí bude vydána na milost úřadu.

    Nikde není záruka, že šetření přinese úspory. V Ontariu začali před časem propouštět maminky do 24 hodin po porodu. Velmi rychle od toho upustili, protože se jim druhý den vracely s novorozeňaty zpátky kvůli nejrůznějším komplikacím. Stejné může platit při komplikacích způsobených pozdní návštěvou lékaře.

  • " privatizovat, ale bez jakéhokoliv práva na monopol, takové státní molochy, jako je pošta, dráhy atd. "

    K významu existence "státních molochů" by se měl vyslovit nějaký ekonom. Laicky se domnívám, že hrají roli jakéhosi setrvačníku, který udržuje ekonomiku v chodu v době krize. Státní zaměstnanci totiž představují příjmově velmi stabilní skupinu společnosti, která ji svoji spotřebou může podržet nad vodou.

    Rozdrobit státní moloch, například dráhy, který může v zásadě vystupovat jako nezisková organizace, na malé podniky, které musejí být ziskové, nemusí být pro spotřebitele vždy výhodné.

  • "omezit jakékoliv zasahování státu do ekonomiky, včetně záchrany bank a podniků. Nedělejme si iluze, ve vyspělých zemích by snad takové zásahy třeba mohly pomoci, v podmínkách české státní správy to jsou vyhozené peníze. To musí samozřejmě znamenat, že lidé přijdou ve zkrachovalých bankách o peníze. Je to zlé, ale nutné pro celkové fungování ekonomiky. Ostatně na mizinu nikdo nepřijde, vklady jsou pojištěny do částky 300 000 Kč na osobu v jedné bance. "

    Co udržet a kdy a co nechat padnout, to je otázka. Stejně jako míra zasahování státu do ekonomiky.

    Zásadní potíž je v tom, že se zatím nepodařilo vytvořit model v němž by korporace braly při svém rozhodování ohled na místní komunity. Stát v současné době tento stav koriguje vahou svého rozpočtu. Stejně tak jen stát má prostředky na to, aby alespoň poněkud potlačil tak zvaný dominový efektu, kdy nedostatek spotřeby (peněz) v jedné oblasti rychle vyvolá problémy v dalším článku řetězce. Krach banky nemusí znamenat jen to, že vkladatelé zchudnou na těch pojištěných 300 000, ale že třeba malý podnikatel zkrachuje a přestane zaměstnávat x lidí.

  • "povolit, aby v České republic obíhalo Euro jako paralelní měna (podobně jako se leckde používá dolar). To znamená možnost zřizovat účty v Euro pro každého, vést účetnictví buďto v korunách nebo v Euro, sjednávat platby mezi firmami v Euro, a případně i platy, pokud s tím zaměstnanci budou souhlasit. Tento krok by fakticky znamenal nenásilné a postupné začlenění České republiky do Eurozóny, sice bez hlasovacích práv, ale také bez nutnosti souhlasu jejích členů. "

    Opět problém k němuž by se měl vyjádřit nějaký znalec. Může se k tomu ČR jen tak z ničeho nic rozhodnout? Jak nákladné by udržování paralelní měny bylo? V Kanadě probíhají občas debaty o tom, zda by se nevyplatilo přijmout americký dolar jako universální platidlo, ale závěry nejsou přesvědčivé.

  • "nahradit sociální dávky pro širší spektrum rodin, jako jsou přídavky na děti, odpisem z daní ve stejné výši. Tím by se podstatně snížila administrativa. Těm rodinám, které naplatí ani takové daně, aby na tyto přídavky vydělaly, by se samozřejmě vyplácely jako sociální dávky. Bylo bych jich ale mnohem méně, a tak by je bylo možné lépe kontrolovat. Také by bylo vhodné tyto sociální dávky nevyplácet celé v hotovosti, ale platit z nich přímo například nájemné nebo je rozdávat ve formě poukázek na jídlo. Já vím, je to kruté, ale v dnešní době nevidím jiné řešení. "

    Vše, co Petr Paleta v tomto odstavci zmiňuje, vyžaduje existenci administrativního aparátu, takže úspory v této oblasti mohou být minimální. V obecné rovině jde o velmi složitý problém, jak zajistit přiměřenou životní úroveň lidem, kteří se, statisticky vzato, nemohou uživit prací, protože ta není.

  • "umožnit odečítat z daňového základu náklady na vlastní vzdělávání a na vzdělávání dětí, až do určité výše. Studentům, kteří se dostanou na renomovanou zahraniční universitu, přispívat na školné až do výše nákladů studia na obdobné škole v ČR."

    Podporovat vzdělání tímto způsobem je jistě záslužné - je-li je z čeho náklady odečíst. Schůdnější cesta je udržet náklady na vzdělání na co nejnižší úrovni. Pokud jde o studium na zahraničních vysokých školách, zůstává stále nezodpovězena otázka, kdo to zaplatí.

    Závěrem Petr Paleta píše: "Jistě najdete desítky podobných opatření, spousta z nich bude jistě důležitějších, než co napadlo teď mě. Podstatné je, že je možné velmi rychle snížit ekonomickou závislost českých občanů na státu, jinými slovy, na bandě neschopných a často podplacených páprdů, kteří si myslí, že si mohou dělat s penězmi, které jim svěříme, co chtějí. Ano, bohužel, je to tak, nemá žádný smysl více podporovat českou vědu, kulturu, ochranu přírody, školství, zdravotnictví a já nevím co ještě přes státní rozpočet. To už teď není otázka politická, zda se nám to líbí nebo nelíbí. Ve státní správě, přinejmenším na jejich vyšších stupních, došlo k naprostému rozkladu jakéhokoliv racionálního rozhodování, takže peníze jdoucí přes státní rozpočet jsou v podstatě vyhozené, a proto nemáme jinou volbu, pokud chceme, aby se tato země postupně postavila na nohy."

    Jsou to slova, která lze v různých obměnách slyšet i v Kanadě. Bohužel bez odpovědi na otázku, čím státní rozpočet nahradit, jak neztratit vlastní kulturu, jak chránit životní prostředí.

    Jiří Jírovec


    • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|