Stávky jsou vydírání
Petr Hájek v příspěvku "Špatné protilékařské argumenty" tvrdí, že označovat stávku za organizované vydírání je hloupost. Ve své argumentaci se však zaměřuje na morální rozměr stávky a nikoli na její podstatu. Pokud vydíráním označujeme situaci, kdy jedna strana vyhrožuje straně druhé, že ji svým aktivním či pasívním chováním způsobí újmu, pokud nebudou splněny její požadavky, pak stávka zcela nepochybně má všechny podstatné rysy vydírání.
Zaměstnanci hrozí svému zaměstnavateli, že pokud nebudou splněny jejich požadavky, nebudou pracovat a zaměstnavatel tak utrpí ztráty z nevyrobené produkce, z nedodržení smluvních závazků, může být poškozeno jeho dobré jméno, atd...
Tento způsob vydírání nachází dnes oporu v zákonu, právě s přihlédnutím k morálnímu rozměru stávek, které v průběhu historie vedly k výraznému rozvoji v oblasti pracovního práva. Pokud jsou splněny jisté podmínky, je stávka zcela legálním nástrojem zaměstnanců v případě vedení sporu se zaměstnavatelem.
Obecvně platí, že čím je některé odvětví resp. profese pro chod hospodářství či společnosti důležitější, tím také roste vyjednávací síla stávkujících. Spolu s tím ale také roste podezření, zda stávka v této profesi není vedena čistě ze zištných důvodů. Obzvlášť patrné je to u těch oborů, kde si stávkující může vzít rukojmí, což se týká například vlakové dopravy anebo zdravotnictví. Myslím, že pochybnosti o spravedlnmosti stávky jsou v takovém případě zcela na místě. Má stávkující právo zatáhnout do svého sporu nezúčastněné strany?
Má právo hrozit újmou i jim? Je takové jednání morálně ospravedlnitelné?
Ačkoliv ta poslední lékařská stávka nakonec brala jen minimum rukojmí, můj osobní názor je ten, že z hlediska morálky takové jednání ospravedlnitelné není.
Poznámka JČ: Je v životním zájmu všech příslušníků společnosti, aby schopní členové intelektuální elity národa byli slušně placeni.
