V českých regionech je novinářská práce nemožná
Dva regionální novináři shledáni vinnými z pochybných trestných činů
Vladimír Měrák je antikomunistický novinář z Bruntálska. Níže shrnuje potíže, jimž při své práci musí čelit. Rádi zveřejníme k případu další podrobnosti, zejména od nezávislých pozorovatelů - třeba i bez publikování jejich jména - právě z Bruntálska. Jinak se domníváme, že by situace v regionech měla být v ohnisku pozornosti celostátních novinářů, kteří daleko spíše mají svobodu o případném místním útlaku psát. K případu Vladimíra Měráka a Lenky Daňhelové se nemůžeme blíže vyjádřit bez svědectví dalších, zejména nezúčastněných osob, domníváme se však, že je velmi důležité o takovýchto případech veřejně hovořit.
Minulý týden byli odsouzeni dva novináři v souvislosti se svou prací k odnětí svobody. Podle mě se jedná o bezprecedentní případ a česká exekutiva tím dává jasně najevo, jak to myslí se svobodou projevu a dodržováním lidských práv.
Většina tzv. novinářů z velkých deníků si neuvědomuje tvrdost práce regionálních novinářů, kteří musí denně čelit všem lidem, které jakožto "hlídací pes demokracie" ve svých novinách kritizují a "kontrolují". Pokud je místní novinář dobrý a nesklouzne do pouhého povrchního popisu banálních událostí a situací ve svém působišti, pak si zákonitě za nějaký čas svého působení udělá ve svém okolí řadu nepřátel. Pokud se nepodaří takového novináře "získat", následuje snaha zlikvidovat jej.
A to se stalo i v našem případě. Mne osobně se snažili pacifikovat již léta. Výsledkem byl roku 1997 rozsudek, kterým mě odsoudili k trestu odnětí svobody za jednu větu a jeden titulek v článcích, které jsem nepsal. Již to by stačilo, protože jde o první případ v ČR, kdy za slovo člověk byl odsouzen k odnětí svobody. Považte, že se tak stalo ve státě, kde se toleruje například řada velmi průkazných verbálních projevů rasismu. S tím články neměly nic společného. Navíc jsem byl odsouzen za články, které jsem nepsal. Jednalo se o údajné pomluvy jednoho podvodníka (obohacoval se na státním příspěvku na automobil pro tělesně postižené) a v druhém článku místního vlivného advokáta. Ani jeden z těchto článků jsem nepsal a moje nevina byla prokázána třemi svědky. Věc ale tak jako tak neměla být vůbec souzena dle trestního práva, nýbrž měla být řešena na úrovni omluvy případné finanční náhrady nemajetkové újmy. Tak tomu vždy v ČR bylo a na mém případu se dá ilustrovat, kam skutečně vede novelizace tiskového zákona. Pokud má právní řád takovou zvrácenou sílu, že za text může poslat autora (a dokonce i toho, kdo je nepsal) do vězení, jaký má smysl další zákonná úprava omezující svobodu projevu? Vysloužil jsem si 10 měsíců, ovšem jako bezúhonný s podmíněným odkladem.
Nicméně kriminalizace mé osoby se nezdařila, protože v souvislosti s volbami presidenta se na mě vztahovala amnestie. Místní mafie musela tedy vymyslet něco jiného. V roce 1998 se jim to podařilo. V té době již pracovala v okrese Bruntál novinářka Lenka Daňhelová, kterou se rovněž nedařilo "přesvědčit", že do rejdů určitých zájmových skupin nemá strkat nos. Proto jsme byli odsouzeni oba.
V bruntálské nemocnici, kterou ovládá soukromá společnost, jsme při návštěvěv ministryně Zuzany Roithové byli napadeni nemocniční strážní službou, která dokonce rozbila L.Daňhelové fotoaparát. Novinářka podala na strážného trestní oznámení pro poškození cizí věci. Nicméně, toto trestní opznámení nebylo nikdy prošetřováno. Dva strážní totiž podali žalobu na nás oba, že jsme je napadli a zbili tak, že museli ležet v nemocnici. Právě v té nemocnici, o níž jsme již dva roky přinášeli zprávy, které nasvědčovaly o normálním tunelování. Jednoho z majitelů nemocnice, laického kazatele, navíc někteří věřící pohybující se za komunistů v disentu, podezřívají ze spolupráce s StB.
Nesmyslnost obvinění nebránila státní zástupkyni, aby na nás podala žalobu a horlivý soudce případ dotáhl do konce. Dle žaloby pětadvacetilaetá Lenka Daňhelová způsobila strážnému středně těžký otřes mozku právě inkriminovaným fotoaparátem. Opět nic nevadilo, že fotopřístroj Yashica byl policejně zvážen a je zřejmé, že dvacetidekovým plastovým předmětem nebylo v moci nikoho, natož mladé ženy, někomu způsobit takové zranění. Já jsem měl naopak kopnout druhého ze strážných do kolena tak, že rovněž musel ležet v nemocnici. A zase nic nevadilo, že jediný přímý svědek skálopevně tvrdil, že ke střetu mé nohy a kolena nedošlo. Z počátku incidentu máme dokonce fotodokumentaci, kde je naprosto zřejmé, že napadenými jsme my. Je přiložena i s negativy v soudním spise, nicméně odsouzeni jsme byli my.
Proces se točil stále kolem našeho napadení strážných. Dovedete si představit, že dva novináři, kteří již ten den doprovázeli ministerskou delegaci ve dvou nemocnicích, se v Bruntále úplně zblázní a když ministryně se suitou novinářů odejde prohlédnout si lůžkovou část, vrhnou se na rozložité, cvičené a ozbrojené strážné, aby je poté naprosto zdecimovali? Státní zástupkyně, policisté i soudci si ani jiný průběh nedovedli představit. Proč bychom to dělali, se nás nikdo ani neptal. Aby nám dali v průběhu procesu dostatečně najevo, že nemáme šanci, dokonce nás jednou přímo v budově soudu zatkli a s pouty odvedli na policejní stanici. Tehdy jsme v soudní budově byli kvůli jiné věci: já jako svědek a L.Daňhelová jako novinářka mapující případ sporu poškozeného občana v kauze plátku Nové Bruntálsko, za nímž stojí bývalý důstojník StB Ludvík Zifčák. Soudce, který případ soudil, je tentýž Lumír Čablík, který nás dva posléze odsoudil k odnětí svobody. Souvislost zde existuje rovněž - desinformační Zifčákovy praktiky v Novém Bruntálsku jsme již řadu měsíců předtím odhalovali ve svých novinách.
Vraťme se však k "našemu" případu. Protože svědci obžaloby zmatkovali, neshodovali se a protiřečili si, vznikla důkazní nouze a museli vymyslet náhradní řešení. Po měsících procesu až při vyhlašování rozsudku soudce překvalifikoval žalobu a uznal nás vinnými z výtržnosti. Za tu by nám ovšem hrozila asi "jen" pokuta. Odsouzení k odnětí svobody tedy navlékli na údajné křivé obvinění. Oznámení na rozbitý fotoaparát a naše výpovědi, jak se věci opravdu seběhly, byly kvalifikovány jako křivé obvinění a za to jsme si vysloužili 10 měsíců s odkladem na 18 měsíců.
Odvolali jsme se sice ke krajskému soudu, ale nevěříme, že rozhodne v náš prospěch. Dřívější zkušenosti s "nezávislostí" těchto institucí jsou výmluvné. Soudce, který náš případ dostane na starost bude tak nezávislý jako okresní samosoudce Lumír Čablík.
Případ je složitý a snažil jsem se o maximální zhuštění. Pokud se Vám nechce věřit, že je to v našem státě možné, pak nahlédněte do podrobnějšího zpracování případů, který je doplněn rozsáhlou dokumentací včetně zmíněných fotografií. Najdete jej na http://www.iregion.cz/temata/publicis/reportaz/my
