Ombudsman ? Ombudsman !
Parlament České republiky přijal zákon o ombudsmanovi a ze všech stran se začala ozývat kritika. Kritiky ze všech směrů v
zásadě říkají, že bude jen další instituce, další náklady na ní a další komická figura. Proč prý je něco takového a někdo
takový potřeba, když se jeho rozhodnutími nikdo nebude řídit, stačila by nám přece fungující státní správa.
Osobně nevím, zda ombudsman bude přínosem pro ochranu práv občanů v ČR, myslím si že bohužel nebude, ale
domnívám se, že by za určitých okolností přínosem pro ochranu práv občanů být mohl. Zásadní připomínky a
odsudky směřují proti existenci instituce ombudsmana jako takové a nejsou odůvodněny konkrétními možnými problémy,
vyplývajícími z textu právní normy, takže není možné tyto názory potvrdit či vyvrátit.
Je možné pouze polemizovat s tím, zda má smysl instituce, která má značná práva zjišťovat konkrétní skutečnosti, nemá
však výkonnou pravomoc. Odpůrci ombudsmana řeknou, že samozřejmě je taková instituce zcela nesmyslná, jen se
podívejte na Nejvyšší kontrolní úřad, jaké vydal nálezy a stejně na ně nikdo nereaguje.
Se stejnou logikou se ale pak mohu
ptát, na co je nám policie, když nám ukradnou auto, tak ho přece stejně nenajdou, když nás přepadnou, stejně se musíme
ubránit sami, atd. Na co je nám vůbec stát a na co je nám vůbec státní zřízení, na co je nám cokoliv dalšího, co je hrazeno z
daní. Nejlepší je přece se starat sám o sebe a zajištění budoucnosti je věcí pouze konkrétního jedince.
Jsem přesvědčen, že
tento názor bude každý silný jedinec zastávat pouze a jen do okamžiku, než se on sám či někdo z jeho okolí dostane do
situace, která bude vlastními silami neřešitelná a kde bude potřebovat pomoc ostatních.
Řešením je samozřejmě určitá institualizace, která však bude úměrná a bude více či méně plnit úkoly, které jsou od ní
požadovány. Pokud se jedná o činnost orgánů státní správy v ČR, ze svých zkušeností jsem přesvědčen, že problémem
není běžné "nemáme zákon", ale neochota vykonávat činnost v plném rozsahu svých oprávnění a strach převzít
odpovědnost.
Jedině tak může dojít k tomu, že úředníci státní správy pokračují v nesmyslných sporech, neváhají hájit
nehajitelné, a to vše jenom proto, že je za takovou činnost nikdo nepotrestá, neboť udělali vše, co bylo možné udělat, někdy
dokonce i více.
Pokud některý z úředníků začne ve větší míře zvažovat všechny faktory, nutně se musí dostat do situace,
kdy riskuje, že se mu nepodaří obhájit své rozhodnutí.
Zpětně již nikoho nezajímá, na základě
jakých výchozích faktorů takový úředník rozhodoval a proč určitým způsobem rozhodl. Hodnocení je pak prováděno důsledně jen
na základě znalostí, které jsou k dispozici až poté, a dotyčný má prostě smůlu. Jsem přesvědčen o tom, že pokud se toto
někomu stane jednou, musí se jednat o velice silnou povahu, aby riskoval další střet.
Jako klasický případ veřejného hodnocení a odsouzení je možné uvést zpravodajství, nejlépe televizní, kdy televizní
moderátor dramaticky sděluje, že soudce ten a ten nevzal do vazby toho a toho, který se dopustil jakéhosi závažného činu.
Ještě dramatičtější situace nastane, když ten, kdo nebyl vzat do vazby se poté dopustí jiného trestného činu. Je to
pochopitelné, dramatické zprávy zvyšují sledovanost, otázkou však je, jestli by pro dotyčného moderátora bylo náročné, pokud to neví, zjistit, jak je to doopravdy.
Možná by pak s údivem zjistil, že není rovnítko mezi podezřením ze
spáchání konkrétního trestného činu a vazebním stíháním. Možná by byl dokonce zděšen, že i osobu podezřelou ze
spáchání trestného činu vraždy je možno vyšetřovat na svobodě.
Pak by ale musel vykonat i určitou osvětovou činnost, a
vysvětlit, že rozhodnutí o vazbě není trestem, ten přijde až po pravomocném rozhodnutí, ale institutem, který je možné
použít pouze při splnění zákonem požadovaných konkrétních skutečností.
To je samozřejmě náročnější a zabralo by to
drahý vysílací čas a nezvýšilo sledovanost, proč to tedy dělat.
Důsledkem pak ale je, že v této zemi rozhoduje značné
množství osob s vědomím, že pokud se budou snažit vykonávat svoji činnost co nejlépe, tzn. všechny okolnosti důkladně
zkoumat a vážit, pro ně to nebude mít žádný pozitivní dopad a naopak se tím zvyšuje riziko, že udělají chybu, za kterou je
však již bude poměrně snadné postihnout.
Dle mého názoru tento princip platí všude, příklad z justice byl použit, protože je
dle mého názoru ilustrativní.
S tím souvisí i ombudsman. Kdysi jsem slyšel "definici" ombudsmana,
která říká, že je to osoba, která rezortním ministrům nebo jiným vysokým úředníkům, s nimiž hraje golf,
řekne, " prosím tě, co se to tam u tebe děje, dozvěděl jsem se to nebo ono, tam jste to ale skutečně přehnali, atd."
Důsledkem je pak to, že onen rezortní ministr se podiví, eventuálně zastydí, věc prošetří a sám nechá zjednat okamžitě
nápravu. Důvod, proč zjedná nápravu je idealistický (dotyčný ministr, je slušný, sluší se odstraňovat chyby, nebude si dělat
ostudu, jak by se na něj dívali známí) a pragmatický (zvýší se jeho popularita, nesníží se jeho popularita, nezhorší se jeho
postavení v domovské straně, možná jí naopak prospěje, atd.)
Souhlasím, není to mnoho, ale pokud by to mohlo
fungovat alespoň takhle, myslím, že by to nebyly vyhozené peníze. Bojím se toho, že bezmocnost obmudsmana - totiž to, že nemá pravomoce vynutit si nápravu, je kritizována právě od vysoce postavených lidí na české politické scéně. Oni sami tak vlastně říkají, že vysocí představitelé tohoto státu
dělají to, co dělat musí a co chtějí, a v žádném případě by neudělali nic, co by jim nevyhovovalo, ale zřejmě by mohlo být
správné udělat. Marek Benda kdysi říkal, že ombudsman je zbytečný, protože jsou soudy. To je pravda, ale soudy nejsou
zdaleka zadarmo a právo si pak mohu dovolit, pokud na něj mám peníze. To je také třeba uvést a příkladmo vyčíslit. Navíc
proč se soudit, je-li možné věc řešit neformálně.
Zásadní otázkou v souvislosti se zavedením institutu ombudsmana podle mě je, zda se máme pokoušet o věc, již
předem odsouzenou k neúspěchu, popřípadě kolikrát a v jaké míře intenzity se o ni máme pokoušet. Zda když víme, že
správná věc je nerealizovatelná, máme usilovat o její realizaci či nikoliv, zda snahou o správnou věc v nesprávnou
dobu té věci více neuškodíme než nepomůžeme. Na druhou stranu ale zase, může někdy existovat správná doba? Jak se
pozná a kdo rozhodne, že občané dospěli a doba je správná, ne-li nejsprávnější ?
