A co dělali vzdělanci za posledních deset let?
Nesnesitelná lehkost bytí intelektuálem
Saša Cvijetič
An English version of this article is here in the current issue of Central Europe Review.
(Zkráceno)
Když se v roce 1989 v podstatě komunismus rozložil, disidenti, aktivisté i odpůrci komunistického režimu se vlastně nikdy nezamysleli nad tím, co to znamená, "osvobodit se od komunismu". Po pádu komunismu bylo nutno nalézt rychlá řešení. Tato řešení nabídli nikoliv staří disidenti, ale ekonomové a finanční odborníci, kteří už byli aktivní za starého režimu. Ti měli nápady a přesné plány: Leszek Balczerowicz v Polsku či Václav Klaus v Praze. Byli to lidé, kteří vedli liberální hospodářské a politické změny. Místo pro kulturu při těchto změnách v podstatě nebylo.
Intelektuálové a umělci přijali tuto liberální představu bez podezření. Byli přesvědčeni, že je státní správa úhlavním nepřítelem kultury a že je načase se jí zbavit. Státní financování kultury bylo radikálně omezeno a kultura byla podřízena zákonům tržního hospodářství.
Intelektuálové učinili po roce 1989 dvě zásadní chyby: zaprvé si mysleli, že je státní financování nepřítelem kultury. Rok po revoluci v roce 1989 varoval prorocky v Praze Jack Lang, bývalý francouzský ministr kultury a velký obránce veřejného financování kulutry: "V žádném případě se nevzdávejte veřejného financování kultury!" Byl za to obviněn, že je komunista. Kultura, finančně podporovaná státem, jeho hostitelům příliš připomínala komunistický režim.
Druhá chyba se více týkala struktury změn. Antonín Liehm, čelný český intelektuál, konstatoval, že román, který se nejvíce podobá duchu postkomunistické Evropy je Stendhalův Červený a černý. Ten román je totiž v první řadě o restauraci, navrácení předchozích poměrů. Každé takové navrácení předchozích poměrů, ať už k němu došlo v 18. v 19. či ve 20. století, mělo svou vlastní vnitřní logiku a v ní nebylo příliš místa pro intelektuály. Podíváme-li se na tyto procesy restaurace starých poměrů ze zpětného pohledu, byla to období bez nových myšlenek. A poslední desetiletí dvacátého století, na východě i na západě, je jak se zdá, jen dalším takovým obdobím bez nových myšlenek.
Intelektuálové se dnes zcela zjevně bojí a nevykonávají svou kritickou roli. Někteří z nich se stali kurtizánami, které slouží novému establishmentu. Ti intelektuálové, kteří se stali politiky, přestali být intelektuály a přijali pohodlný politický diskurs. To například platí pro polského historika Bronislawa Geremka, nynějšího polského ministra zahraničních věcí i pro českého spisovatele Václava Havla, který je nyní prezidentem České republiky.
Havel se chtěl stát prezidentem a jeho role intelektuála už pro něho přestala být zajímavá. Během let vzniklo u Havla mesiášství. Dospěl k přesvědčení, že jeho národu a možná i celý svět, ho zoufalým způsobem potřebuje. To je legitimní přesvědčení, neboť tak intenzívně politická osobnost jako Havel, jehož politické činy jsou založeny na jeho pojetí morálky, nemůže plnit svou funkci bez takového mesiášského přesvědčení.
Avšak žádná země na světě nechce mít intelektuály u moci. Skuteční intelektuálové bývalí většinou velmi špatnými politiky. Obyčejně se tvrdí, že je intelektuál zvláštní člověk. Většinou je spíše nespokojený než spokojený, nepřijímá svět, jak je, pořád přichází s nepříjemnými otázkami a podvrací existující pořádek. Především je intelektuál schopen pochybností. Politik si takový luxus dovolit nemůže. Český spisovatel Milan Kundera odešel z Československa, protože chtěl být spisovatelem; Havel v Československu zůstal, protože chtěl dělat politiku.
Je obtížné předpovídat, jestli bude nová generace intelektuálů, která se teprve musí objevit, stavět na zkušenostech svých předchůdců. Zatím to tak vůbec nevypadá. Generace lidí, kteří se dostali k moci, si myslí, že se intelektuálové v šedesátých letech snažili zachránit komunismus. Historii ovšem vždycky píší vítězové. Kromě toho, někteří tito intelektuálové byli v roce 1989 považováni za podezřelé: poté, co vyvolali v roce 1968 sovětskou invazi a pak si dvacet let žili luxusním životem na západě. Dialog byl v podstatě nemožný.
V roce 1989 a v letech, které následovaly, bylo nepřípustné kritizovat ty, kdo prováděli změny. Vládl otevřený strach před posuzováním nového establishmentu a jeho činů. Zdá se, že za komunistického režimu, navzdory tehdejším rizikům, byli lidi daleko odvážnější.
Saša Cvijetič
