Impuls 99 a Děkujeme, odejděte: obnova občanské společnosti v Čechách?
V poslední době jsme byli svědky dvou iniciativ, které vyvolávají v jedněch naděje, v druhých obavy z návratu "nepolitické politiky" do českého společenského života. Přestože mají méně společného než se zdá při letmém pohledu, Impuls 99 a výzva bývalých studentů "Děkujeme, odejděte!" shodně představují stupeň bezprostřední občanské angažovanosti v politice od listopadu 1989 zřejmě nebývalý (s možnou výjimkou několika odborářských demonstrací). Otázka však zní, jakou politiku dělají signatáři a stoupenci těchto výzev?
V zavedených demokraciích "nepodpisují lidé petice"
Jedni to interpretují jako dozrání české občanské společnosti, jiní to berou jako důkaz o nezralosti nebo "nezkonsolidovanosti" české demokracie, neboť v "standardních" demokraciích prý nemusí docházet k takovýmto mimořádným zásahům.
I když je na tom kus pravdy (nevyvinutá parlamentní demokracie bude váznout častěji a obyvatelstvo s malou zkušeností z demokracie a naopak s vysokými očekáváními od demokracie bude projevovat méně trpělivosti, pokud jím volení zástupci budou řešit problémy těžkopádně), argumentuji, že nejde o mimořádnou záležitost.
Občanská činnost má vliv ve všech rozvinutých demokraciích
Naopak najdeme podobnou občanskou aktivitu ve všech rozvinutých demokraciích. Takováto činnost nejen neohrožuje, ale doplňuje a v konečném důsledku dopracovává demokratický politický systém jako celek.
Pojem nepolitické politiky nám může pomoci lépe porozumět tomuto dynamickému soužití občanské a politické společnosti. Pouze na základě důkladného pochopení toho vztahu můžeme hodnotit vvznam a potenciál výzvy Děkujeme, odejděte! a iniciativy Impuls 99.
Co znamená nepolitická politika v demokratických podmínkách?
"Autenticky jednající člověk v totalitním systému je skála, o niž se systém rozbíjí. V demokratickém systému je to naopak člověk, který ztrácí schopnost rozumět politice jako kolektivní tvorbě vůle." (Václav Žák, "Intelektuálové a politika", Britské listy 27/10/99)
Souhlasím s Václavem Žákem, že skok z disentu do demokratického politického prostředí není jednoduchý a vynucuje si změnu jednání, změnu orientování se vůči moci (především vůči státní moci).
Nicméně se nedomnívám, že v demokratické politice nezbývá místo pro "autenticky jednajícího člověka", stejně jako se nedomnívám, že nepolitická politika, koncipovaná jako veřejné jednání v souladu se svědomím anebo angažovanost na základě morálky tam přestává platit. Žákovo rozlišení mezi Havlovou a Masarykovou nepolitickou politikou nicméně poskytuje užitečné východisko pro ujasnění rozsahu významů toho pojmu.
Masarykem navrhovanou intelektuální-profesionální činnost můžeme chápat jako před-politickou politiku (považovala se za přípravnou činnost, než přijde doba, kdy se intelektuálové budou moci plně uplatnit v demokratickém politickém státě).
Občanská aktivita jako "přípravná činnost"
I když Charta 77 a celý československý disent (a někdy dokonce celá škála nezávislých kulturních a intelektuálních činností) jsou nyní zpětně hodnoceny také jako přípravné činnosti - tedy podle toho, jak dobře nebo špatně připravovaly půdu pro pozdější pěstování demokracie - nikdy je jejich aktivisté je takhle nechápali. Hlavním významem téměř veškeré "nezávislé činnosti" za bývalého režimu byl bezprostřední užitek (zážitek), jež tato činnost poskytovala každému účastníkovi.
Zdá-li se vám to málo, není to málo.
Členové nezávislých iniciativ za komunismu si nepředstavovali vytoužený svět, ale vytvářeli ho (samozřejmě "v malém"). V tzv. meziprostorech společenského života se odehrávaly nejrůznější činnosti, které můžeme ze sociologického hlediska hodnotit jako pokusy o demokratické myšlení a jednání, jako "hru" s alternativními způsoby života, čili jako ostrůvky pozitivní deviace.
Na druhou možnou námitku, že to jsou věci zašlých časů, modus operandi způsobilý totalitnimu prostředí a málo platný (nebo zbytečný) ve svobodné společnosti, odpovím, že zase jde pouze o zdání.
Kolektivní občanská činnost je v západních demokraciích velmi vlivná
Vlivný sociologicko-politologický diskurz posledních dvou desetiletí vykládá kolektivní činnost jako jev, který působí napříč činností odehrávajících se v "krytých sítích" společnosti silněji než konkrétní požadavky vyjádřené protestem či dialogem (viz např. Touraine, 1981, Melucci, 1989, Maheu (ed.), 1995, Schlosberg, 1995). Tvrdí, že zásadní konflikty v "postmoderních" společnostech mají často kulturní povahu, za předpokladu, že pramenem lidské nespokojenosti je odcizení spíš než klasické vykořisťování a že lidé si proto potřebují vybojovat kontrolu nad prostředky sebepoznání, sebeprezentace a sebereprodukce více než nad pákami ekonomické a politické reprodukce. Lidé považují moc za něco ošidného: dohody s ní se nedodržují dlouhodobě.
Příznačným znakem této nedůvěry je to, že se především mladí lidé znamenitě politicky angažují (expresivně) pomocí nejrůznějších akcí, které nerespektují klasickou hranici mezi veřejným a soukromým prostorem (viz akce ekologů, které se často podobají uměleckému happeningu).
S pojetím nových společenských hnutí (new social movements), jak se ten diskurz obvykle jmenuje, má mnoho společného způsob opozice v normalizovaném Československu, i s jeho "teorií o sobě" jak ji rozvíjel Václav Havel, Václav Benda anebo Ivan Jirous. Pokud tuto teorii nazýváme nepolitickou politikou, je vidět, že nejde o Masarykovou před-politickou, ale o dnešní post-politickou politiku.
Má nádech postmoderny, hlavně proto, že není připravou pro "skutečnou" politiku, ale naopak je to nový (anebo aspoň jiný) druh politiky žádoucí či dokonce nezbytné v komplexních společnostech, a odvozující se od obav z důsledků přehnané technologie moci a přehnané moci technologie, kterou sdílejí už několik desítek let občané ve vyspělých zemích jak demokratických tak bývalých totalitních. (Havel ovšem viděl totalitu jen jako přehnanou ilustraci možného vvvoje každého moderního státu).
Jestliže se Masarykova nepolitická politika logicky po vzniku československého státu opotřebovala, "Havlova" verze je výzva stejně aktuální dnes jako v sedmdesátých letech, s jediným rozdílem, že by dnes neměla muset konkurovat stranickopolitické politice, měla by ji doplňovat - někdy ji korigovat a kritizovat, jindy a hlavně ale působit mimo ní jako vyjadřování občanství v co největší míře sebeurčování identit jednotlivců a skupin.
V nepolitické politice se realizuje potřeba moderního člověka uplatňovat své občanství a odvracet pocit odcizení tím, že získá zpět kontrolu nad svým osudem. Moc se přitom nedá odstranit ani eliminovat - je možné ji v lepším případě decentralizovat a rozptylovat (jak do regionů, tak do funkčních obvodů, jako jsou občanské iniciativy), v horším případě se lidé brání tím, že se snaží moc oddálit budováním nových zdí kolem svého soukromí (a Češi jsou toho velmi schopní, podle normalizačních návyků). V druhém případě ovšem nejde o nepolitickou politiku, ale o pasivní strategii přežívání.
Omezená občanská aktivita za Klause a Zemana
V polistopadových dějinách České republiky se občanská aktivita vyvíjela jen pomalu. Klausovy vlády nepodporovaly rozvoj občanského sektoru , a v některých případech mu překážely (například nevytvářením výhodných daňových podmínek pro neziskové organizace a jejich potenciální sponzory). Potůček mluví o "nepsaném sociálním kontraktu", zvláště znatelném v letech 1992-1996, podle čehož se vláda zavázala provést rychlou a bezbolestnou ekonomickou reformu, a "občan se za to nepřímo zavázal, že nebude vládu znepokojovat politickými aktivitami, které by nazapadaly do ... poměrně úzce vymezeného rámce", přitom definuje toto "zúžené pojetí politiky" jako takové, které se koncentruje "výlučně na mechanismy reprezentativní demokracie", tj. volby a strany (Potůček, 1999, str.229-230).
Domněnka, že je Klaus největší nepřítel občanské společnosti, je však přece nesprávná. Na rozdíl od jeho velkého vzoru Margaret Thatcherové neprohlásil Klaus nikdy, že "společnost neexistuje" (podle Thatcherové existují pouze svobodní jednotlivci). Klaus by jenom chtěl jasně a navždy oddělit občanskou společnost na jedné straně a politickou společnost na straně druhé.
V prvně jmenované připouští, že "sdružování je ... logickým důsledkem existence obdobných zájmů určitých skupin občanů" a že je dokonce "jedním z elementárních definičních prvků společnosti svobodných občanů" (termin, kterému dává přednost před "občanskou společností"). Klaus však zastává názor, že jakmile skupiny začnou prosazovat své zájmy politicky, "to apriorně není a nemusí bvt pozitivní hodnotou. Aby tomu tak bylo, museli bychom vycházet z optimistické hypotézy, že lidé neprosazují své zájmy, ale jakési vyšší, pozitivní, společnost v každém případě obohacující hodnoty. Platnost této hypotézy není ničím podložená. Neměli by z ní proto vycházet ani zastánci takzvané občanské společnosti." (Klaus, 1996, str.288-291).
Václav Žák: "Politika je vždy stranická"
Václav Žák přitom argumentuje, že intelektuálové by se neměli angažovat politicky, neboť politika je vždycky stranická. Politicky angažovaní intelektuálové by proto někomu nutně stranili ("a přitom se tváří, že jsou nadstraničtí"), tím by zpochybnili svou "expertní" roli a stali se otroky politického trhu. Správná funkce intelektuálů ve společnosti je podle Žáka funkcí reflektivní, což vyžaduje, aby se "od politického kolbiště oddělili čínskou zdí".
Argumentace Václava Klause a Václava Žáka se vzájemně podporují: jak politika, tak občanská společnost (alespoň její "intelektuální" součást) fungují lépe když jsou co nejdále od sebe oddělené.
Jenže jak vlastně "funguje" intelektuál z takového ústraní? Jak může vstoupit jeho reflexe do řešení kontrétního společenského problému, když nesmí přímo oslovovat politické činitele, proto že "občanská výzva [která] se dotkne tématu, které je předmětem mocenského zápasu, se stává automaticky jeho součástí a ztrácí "občanský" charakter." (Žák)?
A jak vlastně funguje politika, když jsou ze zásadního rozhodování systematicky vyloučeny hlasy zájmových skupin i odborníků kvůli tomu, že, vzhledem k tomu, že postrádají přímou politickou odpovědnost, "výsledek [jejich] působení ... nemůže být předem znám" (Klaus, 1996, str.291)?
Neotvírá se nebezpečně velký prostor ideologizaci politického rozhodování? Neztrácí politika schopnost periodicky se obnovovat?
Žák dokonce předbíhá Klause v jednom: zastává názor, že by se intelektuálové ani neměli sdružovat (mimo "výjimečné situace", kdy "normální" vstup do politiky - prostřednictvím médií - není možný).
"Intelektuálové by se neměli sdružovat"
Sdružováním prý ztrácejí intelektuálové profesionální nadhled a "otupují svou citlivost vůči frázi".
Hodně intelektuální činnosti je jistě svou povahou samotářská aktivita, ale nemyslím si, že intelektuálova kritičnost a nadstranickost je tím podmíněná.
Žák zanedbává roli komunikace při intelektuální činnosti, když se rétoricky ptá, "jak mohou intelektuálové, strážci diferencovaného, originálního myšlení, vytvořit skupinu?"
Nevím, jak je možné ochraňovat a hlídat něco, co se neustále mění, a tak to uniká před každým pokusem to upevnit, avšak jde-li o vytváření anebo podněcování diferencovaného, originálního myšlení, mám za to, že intelektuální skupiny jsou vesměs nezbytné: ideje a impulsy se rodí mnohem líp při vzájemné komunikaci a konfrontace než v osamělém přemýšlení a rozjímání.
Intelektuální skupiny jsou živnou půdou společenské obnovy, protože v dialogu se učíme poslouchat odlišné názory a případně své vlastní korigovat na základě vzniklých rozporů. Intelektuálská autentičnost, na níž Žák lpí, není jen záležitostí jednotlivců, z prostého důvodu, že jednotlivci spolu existují v různých společenstvích, skupinách a vazbách, tedy ve výslovně komunikujících prostředích, a jejich názory a soubory hodnot vznikají teprve z tohoto prostředí. Ze stejného důvodu nemůžeme udělat jasnou dělicí čáru mezi občanskou a politickou společností: vzájemně mezi sebou komunikují, vzájemně se obohacují, a ten dialog bychom měli všelijak podporovat v zájmu trvalé společenské a politické obnovy.
Mobilizace
Vezmeme-li "intelektuálský" Impuls 99 a výzvu studentských vůdců z listopadu 1989 "Děkujeme, odejděte!" jako pokusy v České republice iniciovat takovýto dialog, je zarážející, že obě tyto iniciativy většina českých politiků buď ignorovala, anebo se je pokusila zesměšnit.
Tato samotná reakce o něčem svědčí - hlavně o tom, že se český politický establishment cítí ohrožen jakýmkoli náznakem probuzení občanské společnosti, a že politické strany vnímají občanské organizace a iniciativy jako konkurenty místo potenciálních spolupracovníků.
To je nezdravý stav, i když nejde o specificky český jev, ale do určité míry o charakteristický rys politických stran všude na světě jakožto organizací, které usilují o zprostředkování společenských zájmů, pokud možno výlučně.
Když se někdo jiný pokouší o totéž, byť jiným způsobem a v mnohem užším smyslu (často jde občanským skupinám o jeden konkrétní problém), strany se mohou cítit oslabené, a opravdu vlastně oslabené jsou.
Jenže v ideálním případě takto vzniká demokratická konkurence na trhu idejí, výsledkem čehož je lépe fungující společnost.
Politické strany se pod vnějším tlakem pravidelně obnovují, buď kooptací občanských skupin, anebo sebekritickou modifikací svých programů, aby vzaly v úvahu nové otázky veřejného zájmu, jimiž se chtějí zabývat.
V nejlepším případě se budou snažit vycítit budoucí znepokojení občanů a předejít budoucím veřejným sporům tím, že naslouchají a využívají podnětů z teprve vznikajících občanských iniciativ.
Tím pravidelně dochází k oslabení či vymírání občanských skupin, jejichž agenda už byla do větší či menší míry uchopena dominantními politickými stranami. Aktivisté se nezřídka cítí ukřivděni, neboť řešení jejich problému, jaké předloží politické strany, často neodpovídá jejich představám (protože jde o kompromis s dalšími, do určité míry nutně rozpornými prvky celkového programu strany). Nicméně tento způsob řízení společnosti, vyžadující na jedné straně aktivitu občanů a na straně druhé vstřícnost, citlivost a schopnost se přizpůsobovat společenské poptávce u politických stran a vládních orgánů, v západních demokraciích zhruba od poloviny dvacátého století stále více osvědčuje.
ČR: Malá aktivita občanského sektoru a nevstřícnost politické obce
Fungování toho regulačního modu ("mode of regulation") v České republice je ovšem problematické v obou uvedených ohledech. Malou aktivitu občanského sektoru totiž "vyvažuje" (a do jisté míry způsobuje) nevstřícnost politické obce.
Tuto nevstřícnost zase do určité míry způsobuje slabost českých politických stran (mají málo členů a nejsou tedy příliš reprezentativní, mají neprůhledné a těžkopádné organizační struktury, trpí omezenou měrou vnítřní demokracie a nedostatkem času, aby se nové a staronové strany mohly stabilizovat, získat kořeny a vzájemně se orientovat ideologicky a strategicky). V takovéto situaci je nedůvěra vůči občanskému sektoru aspoň pochopitelnější.
Pokračování boje z Občanského fóra
Specificky českým rysem však je, že v ČR stále jde o pokračování boje o politický a společenský model, boje, jaký se kdysi odehrával uvnitř Občanského fóra.
Tehdy sice "stranické" OF zvítězilo nad "hnutím" OF dost hladce a v poměrně krátké době, ale došlo k zásadnímu rozštěpení, jež poškodilo obě křídla. Konflikt vyústil v elitářské, od společnosti odříznuté pojetí politiky, které trvá dodnes.
Samá představa spolupráce nebo dialogu s občanskými skupinami, nemluvě o včlenění občanských aktérů do procesu tvorby a realizace politiky, zavání některým politikům a komentátorům stále kacířským projektem "nepolitické politiky", a je proto principiálně nepřípustná.
Proto ta negativní reakce na vznik Impulsu 99 (v nejvyhraněnější podobě od Miroslava Macka a Jaroslava Zvěřiny, v kultivovanější podobě od Žáka a Bohumila Doležala), která zněla: "Občané a intelektuálové, nemluvte do politiky, vám to nesluší; jestli máte nějaké výhrady ke chodu toho státu a společnosti, založte prosím vás politickou stranu".
Status potvrzený stranickou legitimací
Někdy se pak dodává "a vyhrajte volby", ale to není podstatné: těmto kritikům nejde o demokratickou legitimitu, ale o status potvrzený stranickou legitimací (a máte být vděčni, že si už nyní můžete aspoň vybrat, jakou chcete, anebo dokonce si nechat natisknout novou, hezčí).
Podstatné je, že české politické strany diskutují jenom s jinými stranami: mluvit s prostými občany by je patrně příliš ponižovalo.
Potenciál romantického obrazu Listopadu 89
Jestliže přijímala Impuls 99 a "Děkujeme, odejděte!" s podobnou záští a s pohrdáním výrazná součást politické i novinářské obce, u širší veřejnosti měla dosud lepší odezvu druhá jmenovaná iniciativa. Nemyslím si, že jde pouze o "čistší štít" bývalých studentů, kteří na rozdíl od mnoha představitelů Impulsu nikdy nebyli blízce spojeni s polistopadovým politickým establishmentem a proto nejsou vnímáni jako spoluodpovědní za současný stav země.
Souvisí to spíš s romantickým obrazem listopadové revoluce, který pořád silně působí v českém kolektivním vědomí; souvisí to taky, jakkoliv to zní paradoxně, s přežíváním občanova postoje vůči politice, postoje, na jaký byl zvyklý v komunistickém režimu. Právě na tomto pasivním postoji byl pak založen Potůčkem popsaný sociální kontrakt v období Klausovy vlády.
Trvající víra v mobilizační politiku
Pokud z tohoto přetrvává iluze o politice jako o politickostranické záležitosti, mýtus listopadu prodlužuje víru v politiku mobilizační. Na první pohled se to sice nezdá, ale jsou to spojené nádoby. Obě iluze totiž ordinují stav, v němž jsou občané ochotni svěřit chod státu do rukou politických stran, dokud se nevyskytne vážnější problém nebo skandál: v tom případě se pak zvednou k jednorázové mobilizaci, aby uskutečnili změnu vládnoucí garnitury, která pak dostane zase volnou ruku při realizaci jiného politického programu.
Občané tak prostě vymění jeden rozsáhlý sociální kontrakt s nějakou politickou stranou za jiný, vycouvají z politiky a vrátí se k řešení vlastních osobních starostí.
Potíž je v tom, že mobilizace, přestože bývají projevem občanství, působí hlavně jako ventil a v delší časové perspektivě spíš potvrzují občanskou pasivitu než pěstují opravdovou aktivitu, protože ta musí bvt trvalá a samozřejmá, což něco tak výjimečné jako mobilizace nikdy nemůže být. Mobilizace nemůže být trvalý stav: zákonně se střídají s demobilizací (ta je typicky založena na sociálním kontraktu).
Potřeba občanského a kulturně duchovního zázemí
Pokud je mobilizační politika někdy žádoucí, pak jen výlučně jako vyvrcholení společenského hnutí, nikoliv jako jeho jediný projev. Musí totiž existovat občanské (a vůbec kulturně-duchovní) zázemí, dávající smysl a řád politickému vyjádření, bez něhož hrozí riziko, že společnost podlehne populistickým výzvám a že aktérům hnutí bude chybět nadhled, vědomí cílů a významů.
Vypočítavost revolučních studentů
To, že studentští představitelé hned druhý den pozměnili své záměry (nejprve žádali odstoupení předsedů všech hlavních politických stran, aspoň jednou i prezidenta, potom pouze volali po hlavách Zemana a Klause) nic dobrého nevěstí o povaze jimi vedeného "hnutí" ani o jejich schopnosti sebereflexe: svědčí to spíš o určité vypočítavosti.
Mobilizace je vlastně takový českv kříženec: nevznikla ani úplně spontánně, ani plánovitě, ani jako logický důsledek předešlých občanských činností na mikroúrovni.
Vznikla shora, a přece měla hned velký ohlas dole, přestože organizátoři nejsou známé osobnosti a nikdo neznal jejich skutečné záměry (možná ani oni sami ne). Očekávala by se mnohem opatrnější reakce veřejnosti.
Naopak došlo k tomu, že se část veřejnosti do záležitosti plně vrhla. Byla najednou ochotná a schopní se pozdvihnout. A byla to tatáž veřejnost, která jindy vyniká svou nepřipraveností k trvalé, většinou neviditelné aktivitě, o jakou se opírá občanská společnost.
Výzva "Děkujeme, odejděte!" sice svědčí o chorobě v české společnosti a kolektivní oslavy, k jakým došlo 3. prosince, mají jistě psychicky léčebnou funkci, ale zatím nevznikla žádná možnost vybití vzniklé energie, ani nevznikla sebedůvěra občanů - vznikla prostě jen samotná mobilizační situace.
Přijde hodný tatíček vládce
Výzva "Děkujeme, odejděte!" se snaží proti blbé náladě povzbudit společenský "feelgood factor" (aby lidi začali mít lepší vnitřní pocit), ale jinak nabízí jenom naději, která spočívá v navrhovaném dalším svržení "zlých vůdců" po vzoru listopadu 1989, v přesvědčení, že potom nějací noví vůdci stát a společnost zachrání a začnou je řídit zase správným směrem.
V této souvislosti se obávám, že je výzva špatně adresovaná. Je výzvou politikům a "přisuzuje politikům mnohem větší vliv a moc, než mají" (Miloš Rejchrt, "Sebechvalné my aneb Zlo přichází od druhých", Lidové noviny 30/11/99). Vidí v staré gardě zdroj všeho společenského zla (vláda prý "nás uzavírá do opětovné vnitřní emigrace"), a do nové gardy (ještě nevznikla - mají ji odkrýt "prostí straníci a stranické sekretariáty hlavních politických stran") investuje přehnané naděje.
Pokud je tato výzva projevem nepolitické politiky, je tomu jen částečně a problematicky - v masarykovském provedení - jde o předpolitickou politiku.
Pozměněný vztah občana k moci v globalizovaném světě
Tato výzva neuznává pozměněný vztah občana k moci obsažený v pojmu postpolitické politiky, který vylíčil Michel Foucault takto: "V dnešní době víme přibližně kdo vykořisťuje, kam jde zisk, do čích rukou a kde je znovu investován. Ale moc... víme až příliš dobře, že ti, kdo vládnou, nemají moc (1988, pp.103-104).
Jakmile tuto skutečnost uznáme, je nesmyslné chtít se znovu podřídit novému velkému sociálnímu kontraktu s vládou (a je jedno, zda se starou nebo s novou). Předem víme, že se takové smlouvy nedodržují, neboť v globalizovaném světě nemají vlády dost pravomocí realizovat to, co voličům přislíbily (hlavně ekonomickou prosperitu).
V tomto světě potřebujeme pružnější a v určitém smyslu skromnější způsoby řízení společnosti, než jaké poskytují celospolečenské smlouvy.
Bez dohody a bez důvěry existuje pouze anarchie, ale dohody se mají vytvářet a uzavírat co nejvíc na místní úrovni, a mají řešit věci pouze parciálně a dočasně, na základě aktivního přístupu občana a se stálou možností změn a oprav.
Ostatně, jestliže je pravda, že se příliš mnoho Čechů znovu v současnosti uzavřelo do opětovné vnitřní emigrace, není to příčiněním vlády, ale stalo se to spíš sebeobrannou strategií tváří v tvář novému světu nejistoty a neosobní moci.
Vláda sice lidem aktivně neumožňuje, aby se začali bránit, například organizováním se, ale lidé si koneckonců zvolili nynější vnitřní emigraci.
Z toho logicky vyplývá, že vystoupit z vnitřní emigrace do aktivního života ve své zemi se musejí odvážit zase sami občané.
Impulsy
Narozdíl od výzvy "Děkujeme, odejděte!" je Impuls 99 především výzvou občanům, i když není vždy takto prezentován. Je dobře fundován znalostmi svých signatářů (kteří zřejmě očekávají, že jejich účast nekončí podpisem, ale že budou participovat v jedné z trvalých pracovních skupin), a snaží se od počátku vytvářet pružnou organizační strukturu a program činnosti. Je reálná šance, že z toho mohou vzniknout některá konkrétní řešení společenských problémů.
Je politováníhodné, že daleko nejdiskutovanějším prvkem Impulsu 99 je jeho kritické hodnocení české politické kultury a související výzva, "aby se [politici] konečně začali zabývat reálnými problémy naší země a nezaměřovali se pouze na mocenské hry".
"Jak na to budou reagovat politici?"
Stejně smutná je skutečnost, že v mediální debatě, která následovala po vydání zakládajícího prohlášení, zcela převládla téměř irelevantní otázka, jak na výzvu budou reagovat politici, což nejspíš dokazuje, do jaké míry se v ČR veřejná rozprava stává prostorem vyhrazeným jenom pro politiku (čtete politickostranickou politiku), takže "tvůrcové/pachatelé české politiky jsou současně jejími nejčastějšími hodnotiteli", a navíc novináři "si nacvičili velmi nezdravý podmíněný reflex: na věci politiky se ptají opět politiků" (Jiří Franěk, Právo 26/7/99).
Impuls 99 naopak chce "inspirovat a povzbudit ty, kdo jsou pasivní, k aktivní participaci na životě společnosti, aby se všeobecná porada stala součástí české politické kultury", a "proto [ho] více zajímá ohlas, který Impuls 99 ... má u řadových občanů než u představitelů politických stran." (Dokument Impuls 99, Lidové noviny 31/7/99).
Konkrétní program ve výzvě Impuls 99
Bohužel však výše citovaná věta adresovaná politikům skoro zcela zastínila řadu důležitějších a méně řečnických výzev a závazků, které oslovovaly občany. Signatáři například chtějí "použít své odborné znalosti a životní zkušenosti" k otevření veřejné diskuse; mezi nejnaléhavějšími úkoly současnosti vyjmenovávají potřebu "rozvíjet a kultivovat občanskou společnost", "pečovat o kulturu vztahů mezi lidmi", "zavést debatu o principech sociální politiky", "posilovat decentralizaci a pravomoci regionální samosprávy", kultivovat "úctu k zákonům" a "úctu k odbornosti", "pečovat o vzdělanost společnosti" a "posílit duchovní potenciál mladé generace".
S těmito úkoly se obracejí "ke všem demokraticky smýšlejícím občanům bez ohledu na jejich politické preference".
Týkají-li se ty výzvy politiků (kromě toho, že jsou to taky občané), tak jenom na konci dialogického procesu, kde jde o výběr, tříbení a využití i (případně zdůvodněné nevyužití ) námětů, přicházejících z odborů, církví, univerzit, profesních organizací a dalších občanských iniciativ.
Pokud je "Děkujeme, odejděte!" požadavkem, aby politici občany vyslyšeli, Impuls 99 hledá řešení situace v oživení tvůrčí aktivity v společnosti (především v odborné veřejnosti), aby aspoň byly "ve vzduchu" podněty, návrhy a koncepce, na něž by politici museli nějak reagovat (třeba i odmítavě).
To není Mackovo "mluvení, kterým rýži neuvaříš" (Lidové noviny, 26/7/99), ale činnost (jistě dosud spíš jen vytýčená ), která by posunovala mantinely, mezi nimiž se odehrává politika. Navíc ledaco by šlo udělat i bez účasti politiků, protože už samo oživení občanské kultury společnost uzdraví, aniž by to začalo produkovat politicky nebo ekonomicky měřitelnou změnu.
Podporovat činnost lidí
Mluvíme-li v souvislosti s Impulsem 99 o nepolitické politice, její hlavní rys, a současně hlavní rozdíl mezi ní a stranickopolitickou politikou je to, že tato občanská politika nehledá u lidí podporu, ale sama chce podporovat jejich činnost.
Další rozdíl je, že nestaví na blízkosti názorů ohledně rozdělování společenských zdrojů (o což hlavně jde ve stranické soutěži), ale na souhlasu o tom, jak by se mělo rozhodovat o tomto rozdělování. Vládne shoda o základních hodnotách, jež daná společnost uznává, ale pouze o nich.
Nad ní mohou soutěžit koncepce prosazované různými společenskými aktéry pro řešení parciálnějších záležitostí a mohou vítězit odlišné koncepce v různých podskupinách, respektujících jejich svébytnost.
Přizpůsobivější a funkčnější společnost
Tímto způsobem nepolitická politika ohraničuje politickou politiku, úspěšně prosazuje právo na sebeurčení svébytných společenských článků, ale v konečném důsledku ji doplňuje, protože taková společnost je přizpůsobivější lidskvm potřebám, a tak je funkčnější.
Takto má být pochopeno tvrzení Tomáše Halíka, že "Archimedův bod změny dnes leží mimo politické strany a parlament": neodsuzuje systém politických stran a parlamentu, nýbrž jenom opakuje, že Impuls 99 oslovuje v prvním případě občany, aby využívali občanské svobody a vyplnili ten nepolitický prostor, odkud se každá demokratická společnost buduje, a odkud samotné strany vyčerpají energii.
Pavel Tigrid však vidí v Halíkově výroku hrůzu nové totality: "podtrženo a sečtěno [to] znamená: jediným východiskem z 'naší dnešní krize' je stará dobrá známá - nepolitická politika. A ta, ať se tím míní cokoli, je negací parlamentní demokracie." ("Impuls 99 - nepolitická politika...": MF DNES 2/8/99).
"Ať se tím míní cokoli"? I když se tím míní aktivní spoluúčast občanů a občanských sdružení na správě věcí veřejných? I když se tím míní možnost nepolitiků vyjádřovat se k politice a volat parlament a vládu k zodpovědnosti? Snad si bývalý disident plete věk: předlistopadová nepolitická politika měla ten protisystémový vvznam, který Tigrid přisuzuje dnešní politice - ovšem systém, který negovala, byl totalitní a ne demokratický.
Zhroucení totality však neznamená, že se nepolitická politika opotřebovala, ani to neznamená, že pokračuje v protisystémovém tažení s útokem na demokracii, kterou sama pomohla vybojovat.
Znamená to naopak, že podstatou nepolitické politiky už nemusí být neustálé vybojovávání prostoru pro svobodnou občanskou činnost, ale může se jí stávat taková drobná práce, která doplňuje fungování společenského systému.
Zpětné vazby vůči občanům jsou zárukou legitimity politického systému
A tato doplňující, dokončující funkce platí i v situaci, kdy se občanské iniciativy vyjadřují kriticky vůči politickému řízení společnosti. Demokratický systém totiž životně potřebuje co nejvíc zpětných vazeb, aby měl legitimitu a aby shromažďoval informace, jak odborné, tak laické, kteeré mu umožní rozhodovat rychleji, účinněji a spravedlivěji než systém totalitní.
Politické strany taky potřebují co nejvíc informací o společnosti, přestože u nich je naprosto legitimní je pak ideologicky využivat, tedy přijímat subjektivně.
"Čím strukturovanější ten zájem o věci veřejné je, čím bohatší je a čím větší váhu mají nejrozmanitější hlasy, tím posléze jsou lepší ty strany.... které by měly být jakýmsi politickým dovršením toho, co v té společnosti děje, o čem se myslí a jaké si klade cíle, naděje, plány." (Václav Havel, Rozhovory v Lánech, Radio Praha 28/8/99).
Těžko říct, že ta formulace jde proti stranám, jak se Havlovi nezřídka vyčítá, stejně jako v obsažných prohlášeních Impulsu 99 jsem dosud nespatřil žádný náznak, že by usiloval o nahrazování politických stran.
Někdy (tuším, že při rozdělení OF) proníkla do české veřejné diskuse představa, že strany a občanská sdružení všeho druhu jsou předem odsouzeny k vzájemnému smrtelnému boji. Česká společnost naopak potřebuje "nové formy přátelské spolupráce a partnerství mezi stranictvím a občanstvím" (Jindřich Fibich, Slovo, 9/9/99). V Impulsu 99 nevidím pokus o nic jiného. Zní se to opravdu ještě tak bláznivě a nebezpečně?
Závěr
Obhajoval-li jsem legitimitu občanských iniciativ vykonávajících nepolitickou politiku příkladem Impulsu 99, tuším, že argument moc nezapůsobí na jeho odpůrce.
Dodatečně proto uvedu příklad toho, jak funguje nepolitická politika ve "standardních" demokraciích. Poslední vydání časopisu jedné z nejúspěšnějších světových nevládních organizací Greenpeace (britské pobočky) měl na titulní straně tuto větu: "Je povzbuzující éra, protože je dnes v naši moci dohnat pozitivní změny."
Časopis argumentuje, že vládám chybí představivost myslet nově, zatímco neziskové organizace, někdy ve spolupráci se ziskovými, prosadily nová řešení, dřív nemyslitelná.
Organizace Greenpeace například, ve spolupráci s jednou soukromou firmou, financovala vývoj výrobu nové ledničky, která nevyužívá látky poškozující ozónovou vrstvu, a která už má silné postavení na významných trzích včetně Činy. Tím sama našla řešení respektující hodnoty, které uznává, a trhem ho uvedla do světa.
Naopak právě žalovala britskou vládu za to, že hodlala hledat ropu v citlivé mořské oblasti několik kilometrů od skotského pobřeží, přičemž ignorovala EU "Habitats Directive", podle kteréhožto předpisu musejí vlády EU dávat přednost ochraně životního prostředí před zájmy průmyslu. Soud rozhodl ve prospěch Greenpeace. V tomto případě organizace prosadila občanské zájmy do britské, a vlastně i do evropské energetické politiky.
V obou případech však šlo hlavně o to, "pomáhat lidem využivat svou moc jako občané a svou svobodu jako jednotlivci, aby se všichni mohli podílet na rozhodování firem a vlád. Nejsme velkou organizací... Ale skutečná moc Greenpeace spočívá mimo ni, v srdcích a myslích lidí, kteří jsou stejně netrpěliví, jako jsme my, a kteří nás berou jako inspirací pro změny." (Z výroční zprávy Greenpeace 1999, str.7).
V Čechách se netrpělivost považuje za záporný rys: tam "zkušenější" hlasy varují mladé horké hlavy před netrpělivostí a "nestandardním řešením". Občas se oceňují tyto snahy jako "projevy veřejné aktivity", ale hned pak se vysvětluje (trpělivě), že "období revolučních změn dávno skončilo. V utvářející se pluralitní demokracii již tak rychlé proměny možné nejsou." (Zdeněk Jičínský, "Je čas zbavit se iluzí", Právo 3/12/99).
Ale právě netrpělivost umožňuje Greenpeace hrát svou dvoji roli hledače nových řešení a agitátora pro drobné politické změny v oblasti životního prostředí.
Přesto už neusiluje, na rozdíl od svých radikálních počátků, o likvidaci kapitalistického systému; da se říct naopak, že se snaží kapitalismus zdokonalovat, aby fungoval citlivěji k potřebám lidí a Země.
Netrpělivost tedy neznamená revolučnost (někteří dokonce Greenpeace vyčítají, že se zaprodala ekonomickým a státním zájmům). Netrpělivost souvisí se schopností myslet nově a jinak, s vlastností, kterou mohou zúročit jenom občanské organizace, mj. tím, že vytvoří volnější, "síťové" struktury, které mají povzbudit a ne potlačovat občanskou energii. Vlády a strany jsou toho málo schopné neboť , jak jednou poznamenal Einstein (Greenpeace to ráda cituje), problémy není možno řešit stejným myšlenkovým systémem, který je způsobil.
Literatura
Foucault, M (1988) Politics, Philosophy, Culture: Interviews and other writings 1977-1984, London, Routledge.
Klaus, V (1996) Mezi minulostí a budoucností. Filozofické a humanologické úvahy a eseje, Brno a Praha, Nadace Universitas Masarykiana.
Maheu, L (ed.) (1995) Social Movements and Social Classes: The Future of Collective Action, London, Sage.
Melucci, A (1989) Nomads of the Present, London, Hutchinson Radius.
Potůček, M (1999) Křižovatky české sociální reformy, Praha, SLON.
Schlosberg, D (1995) "Communicative Action in Practice: Intersubjectivity and New Social Movements" in Political Studies, vol.43 no.2.
Touraine, A (1981) The Voice and the Eye: An Analysis of Social Movements, Cambridge University Press.
Simon Smith (1970) je britský politolog. Napsal doktorskou práci (1998) o československé nezávislé kultuře v 70. a 80. letech. Spolu s Martinem Myantem z univerzity Paisley ve Skotsku provedl výzkum o českém a slovenském odborovém hnutí od listopadu 1989. V současnosti se zabývá hlavně otázkami občanství a občanské společnosti.
