Proč jsou Petr Cibulka a Miloš Jakeš na stejné lodi
Jan Čulík
Motto:
Vazeny pane Culiku,
rozhovor s Petrem Cibulkou na me udelal dojem. Ale malinko
jiny nez by si nekdo myslel. V minulosti by urcite byl onim Bozim
bojovnikem, ktery hajil Bozi pravdy az do horkeho konce. Vidim ho
jasne pred sebou, jak na valecnem voze rozbiji palcatem hlavu vsem
nepratelum prave viry.
Pekny den preje
Ludvik Vavrina
Myslím si, že jde o trochu něco jiného. Miloš Jakeš i Petr Cibulka - a bezpochyby i mnozí jiní jejich spoluobčané v České republice - se pořád ještě nemohou spokojit s pádem komunismu. Nejsou schopni mentálně přijmout, že komunismus před deseti lety padl a nastala jiná éra. Svými výroky a činy stále bojují proti větrným mlýnům - snaží se na pískovišti, které zaplavila voda a rozpustila všechno, co tam kdysi stálo, znovu tvrdošíjně stavět svůj komunistický hrad. Cibulka víc intenzivně než Jakeš, protože je mladší a má víc energie.
Chtěl bych ctěným čtenářům předložit k úvaze toto. Mám pocit, že komunista - aspoň komunista východoevropského typu - bez komunistického státního systému, je contradictio in adjecto. Typické rysy komunistů se ozřejmily a fungovaly jen, pokud mohly mít napojení a podporu na systém reálného socialismu.
Tento systém už deset let neexistuje, žijeme - na Západě i na Východě - v naprosto odlišném souřadném systému. Proto se typické rysy komunistů v nové situaci mohou jen obtížně projevovat tak, jako třeba v padesátých či v sedmdesátých letech.
Zde je nutno zdůraznit, že v žádném případě neomlouvám a nepomíjím zločiny proti lidskosti, ať je spáchal kdokoliv. Ty asi měly být v ČR potrestány a je snad chyba, že se to neučinilo. Jsou ovšem i jiné metody, které kupodivu pro národní smíření přijala společenství, která zažila mnohem brutálnější a vražednější režim než byl v Československu komunismus po roce 1968. Jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu hovořil nedávno v Londýně o tom, že v jeho zemi stačí jen veřejné přiznání.
Měli bychom ale analyzovat, co to tedy znamená, že někdo byl komunista. Znamená to, že motivace, činy a vina všech komunistů je totožná?
A pokud nikoliv, jaké jsou tedy typické vlastnosti komunistů, které je nutno odmítat a trestat? Jako nejcharakterističtější odsouzeníhodnou vlastností se neustále objevuje jejich schopnost řídit podniky a také schopnost networking - mít kamarády a známé na vhodných místech, což jim umožnilo podnikání.
Není ale toto spíše charakteristickými vlastnostmi manažera či podnikatele kdekoliv na světě? Pokud to, že tito manažeři byli schopní a šli až tak daleko, že si podniky ukradli do vlastních rukou, zatímco ostatní občané nedostali nic, prvotní vina zdá se mi spočívá na systému nerovnosti, který vznikl v Československu po roce 1990 a toto vytunelovávání majetků umožnil.
Viz paralela s televizí Nova a podnikem CME a televizí Nova: CME, ČNTS a Vladimír Železný se v prvních letech existence televize Nova chovali agresivně a ostudně, bohužel však zřejmě ne úplně nezákonně. Systém jim jejich nehoráznosti umožňoval. Pokud šli až na hranu zákona, systém to netrestal. Totéž platí o českých průmyslových manažerech, kteří si někdejší státní podniky převedli do vlastních rukou. Umožnil to Klaus. Je to však typická komunistická vlastnost, že to udělali?
Co je tedy podstatou komunistického chování a jak nám to může škodit či prospívat v současnosti?
Jak jsem uvedl, neustálá posledlost některých lidí hledat náhražkové řešení nynějších neúspěchů České republiky pronásledováním bývalých či nynějších komunistů se mi zdá nudná, neboť si neuvědomuje, že se politická i společenská situace radikálně proměnila a komunisté nemohou fungovat v nové společnosti tak, jak fungovali za reálného socialismu.
Měli bychom se ptát:
co je tedy vlastně charakteristickými rysy komunistického chování v dnešní době. Existuje ještě něco takového? Co mají někdejší údajně komunističtí šéfové dnešních soukromých podniků společného s Grebeníčkem?
jak nám údajné komunistické chování může v dnešní době škodit či prospívat.
Česká republika nynější krizí reaguje nervózně na globalizační tlaky
Mám dojem, že hlavním problémem české společnosti je něco jiného. Je velmi pravděpodobné, že nynější krize v České republice je přímým důsledkem radikálních mezinárodních ekonomických a společenských změn, k nimž došlo od pádu komunismu - jak jsem už psal, je docela dobře možné, že pád komunismu nebyl koncem jedné éry, ale už první kapitolou nové počítačové, globalizační éry.
Je velmi důležité, aby dokázala Česká republika držet krok s mezinárodními globalizačními změnami. Česká republika není připravena ani pro globální změny (v důsledku chabé práce sdělovacích prostředků o nich většinou lidé ani nevědí, jen matně tuší, že se mimo hranice České republiky něco děje a že lidem v ČR ujíždí nebo už ujel vlak - tak se na peróně, jak to nedávno na Fóru BL popsal Tomáš Pecina, jen "frustrovaně navzájem mlátí deštníky". Tato nevědomost a nepřipravenost je myslím v ČR základním destabilizujícím vlivem).
Nejsou však - a na to jsme upozorňovali v Britských listech už od samého jejich počátku - jasně definovány dlouhodobé české strategické zájmy. V zahraniční politice a v otázkách ekonomické strategie by se neměly politické strany hašteřit a měly by se přidržovat pevného vývoje. (Měly by se bezpochyby přidržovat pevného vývoje i v jiných věcech, mnohokrát jsme už psali, že je v podstatě jedno, jaká strana bude v ČR vládnout, pokud bude efektivně v kontaktu s mezinárodním prostředím a Bruselem.)
V současnosti je Miloš Zeman ve Vietnamu. V českém vysílání BBC konstatovala jedna pražská vietnamoložka známý fakt, že po roce 1989 Československo z ideologických důvodů a z pošetilosti dobrovolně ve Vietnamu opustilo veškeré své hospodářské pozice, které tam tedy velmi výhodně drželo. Ty bude velmi obtížné znovu získat, protože tamější opuštěné české hospodářské pozice rychle převzali Tchaj-wanci, Japonci a Američani.
Bylo to typickým příkladem nepoučené, stranické hospodářské politiky, jaké by se Česká republika měla v budoucnosti vyvarovat, ať už v ní vládne kdokoliv.
Vzhledem k tomu, že neexistuje pevná a jasná dlouhodobá státní strategie České republiky v rychle se měnícím světě, čeští občané znovu a znovu stále intenzivněji - právem - vyjadřují svou nedůvěru ve vládu a ve veškerou politickou scénu. Politická nestabilita je velmi pravděpodobně důsledkem právě absence dlouhodobé nadstranické státní strategie.
Toto jsou otázky, o které jde, nikoliv o návraty do minulé éry, které si přehrávají Miloš Jakeš a Petr Cibulka.
