Neznámost Karla Gotta v anglosaských zemí není měřítkem jeho kvality
Pane Čulíku,
myslím, že nemáte pravdu v tom, že neznámost (Karla Gotta) v anglosaských
zemích je přesvědčivým vodítkem ohledně kvality uměleckého výkonu.
Pokud nechcete tvrdit, že vkus anglosaských zemí je nadřazen vkusu zemí
jiných (což by bylo tak trochu rasistické), můžete z dané skutečnosti
odvodit jen to, že se manažeři řídící Gottovu kariéru buď o průnik na
anglosaský trh nepokusili anebo, že Gott neměl pro tento trh potřebnou
prodejnou vlastnost - ne nezbytně svůj hlas. Na udržování Gotta v německy
mluvící oblasti měla jistě zájem i firma Polydor, s níž měl dlouhou dobu
smlouvu.
Průnik na určitý trh je především marketingová záležitost, která je velmi
komplexní a vyžaduje vsadit ohromné prostředky do reklamní kampaně.
Nevím
jak v Evropě, ale v Severní Americe jde nejen o plakáty zvoucí na koncert
ale "přidruženě" vyrobit suvenýry, CD a kazety, potisknout trička, natočit
a umístit videoklipy a kdoví čeho ještě. To všechno se pečlivě načasovává,
protože nadšení publika trvá jen omezenou dobu, během níž je nutné prodat
maximum.
Takto například vzniklo severoamerické šílenství kolem Spice Girls, jejichž
prodejním artiklem se zdály být daleko víc jejich tělesné schránky než
hlasy z nich vycházející. Teď po nich pes neštěkne, ale investice se již
vyplatila.
Vrátím se ale ke Karlu Gottovi. Starost o to, zda je jeho repertoár vhodný
pro EXPO je jen zástupná. Některým lidem leží v žaludku, protože měl v
minulém režimu prominentní postavení srovnatelné třeba s tenisty.
Vím že závistí motivované útoky na Gotta začaly dávno před rokem 1989 a
proto je mi zatěžko přijmout myšlenku, že Karel Gott je šmíra, kterou
bezohlední a rafinovaní němečtí businessmani již po rafinovaně po několik
desetiletí vnucují svému pokleslému (druhdy převážně západoněmeckému)
publiku v miliónových nákladech. Spíše vidím českou malost, která nepřeje
úspěchu.
Jiří Jírovec
PS To, že jsou hvězdy (netřeba dávat toto slovo do uvozovek) ješitné a
nepevné v kramflecích, je vcelku známé. Jde nepochybně o výsledek
obrovských tlaků, které s tímto údělem souvisejí. V takové atmosféře se
může stát, že pár řádek způsobí výbuch.
Poznámka JČ: Sám tomu dobře nerozumím, ale zdá se mi, že anglosaská rocková hudba dosti obtížně podléhá kýči - ne že by Anglosasové přirozeně nepodléhali kýči v jiných oblastech. Také by asi těžko pronikl Karel Gott do anglosaského světa, vzhledem k tomu, že se zdá být dosti věrnou kopií zpěváka Toma Jonese. Chtěl-li Karel Gott za husákovského režimu vystupovat, musel se mu alespoň neprotivit - stal se ovšem svým způsobem ikonou toho režimu, což mu přirozeně mnozí nechtějí zapomenout. Nemohu chování Karla Gotta za komunismu nijak morálně hodnotit - nevím, zda udělal někomu něco špatného. Nejsem nutně obdivovatelem jeho druhu hudby, i když - musím přiznat - jsem v pátek již po několikáté studentům promítal muzikál Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964 a tam - zejména v jednom jazzovém kánonu - duetu s Evou Pilarovou - Gott i Pilarová prokázali, že když chtějí, umějí zatraceně dobře zpívat. Poněkud mě zaráží - ale o tom jsem psal už v pátek - že se nechá mediální hvězda, jako je Karel Gott, vyvést z míry pár útoky lidí, kterým jde na nervy. Ta reakce se mi zdá nepřiměřená, koneckonců o tom byla poznámka Ivana Hoffmana.
