Rakouské mýty

Minulost Rakouska je plná falešných mýtů, argumentoval v sobotu 12. února v deníku Guardian Stephen Hearst, autor televizních pořadů, bývalý šéf produkce kulturního vysílání televize BBC a bývalý programový ředitel kulturního veřejnoprávního okruhu BBC Radio 3. Hearst se narodil ve Vídni a do Británie přišel v roce 1938.

Rakušan, říká se, je člověk, který je přesvědčen, že Beethoven byl Rakušan a Hitler byl Němec. Falešné mýty a samolibost bují. Za druhé světové války se hodilo Spojencům vyhlásit, že Rakousko bylo Hitlerem napadenou zemí a nyní zlikvidovalo zapomnění, od Bregenzy přes Salzburg až do Vídně, kolektivní rakouskou paměť, s jak hysterickým nadšením byla přivítána Hitlerova vojska ve Vídni, když překročila v březnu 1938 rakouskou hranici.

Důsledkem je, že ke katastrofickým třicátým a čtyřicátým letům mají dnes mladí Němci a mladí Rakušané úplně odlišné postoje. Mnoho Němců pociťuje vinu nad činy svých dědečků, zatímco Rakušané se začnou rozčilovat, když zdůrazníte, že nejvýznamnější nacisté byli Rakušané, stejně jako největší váleční zločinci, včetně Adolfa Eichmanna. V Rakousku nejsou kořeny demokracie hluboké. Za Františka Josefa, rakouského císaře v letech 1848- 1916, byl rakouský parlament anarchickou směsicí etnických poslanců, kteří často mluvili vlastními jazyky a ostatní přítomné ignorovali, a tak neměl parlament příliš velký dopad na vládu.

Po porážce v první světové válce se Rakousko-uherské impérium smrsklo z kontinentální mocnosti s více než 60 miliony obyvateli na republiku se 7 miliony občanů. Mezi levicí a pravicí byl tvrdý boj. Obě hlavní strany, levicoví sociální demokraté a pravicová Křesťanskosociální strana, měly svou soukromou armádu. Menší občanská válka v roce 1927 a větší občanská válka v roce 1934 skončily teprve s příchodem kryptofašistického režimu, který, s Mussoliniho pomocí, zvládl raný nacistický puč.

Ale vláda byla příliš slabá na to, aby dokázala sjednotit národ, který viděl Hitlera za hranicemi v Německu, který prováděl politiku, jenž pro mnoho Rakušanů vypadala jako zázrak plné zaměstnanosti. Před Anschlussem v roce 1938 bylo Rakousko zoufale chudé. Staré Rakousko-uherské mocnářství mělo hospodářský smysl. Ponechán sám sobě, nádherný alpský kus země nedokázal vyžít jen z krásné přírody, z Mozarta a ze šarmantnosti. Hospodářství proměnily k lepšímu až Hitlerova industrializace, a o dvacet let později muzikál The Sound of Music, který přilákal do Rakouska mnoho tisíc turistů.

Vesničané začali vlastnit lyžařské vleky. Odbory a zaměstnavatelé začaly pravidelně uzavírat každoroční dohody o platech. Levice a pravice začaly spolu tajně protekčně spolupracovat, veřejně se sice napadaly, ale v koaličních vládách si rozdělily národní koláč. Rakousko se dnes těší prosperitě, jakou nikdy za staletí habsburské vlády nemělo. Člověk by si myslel, že tento stav přivede spokojenost. Vůbec tomu tak není. Několik čelných rakouských spisovatelů poválečného období - Peter Handke, Thomas Bernard, Ilse Bachmannová a Wolfgang Bauer - napsali hluboce deprimující hry a knihy, které líčí život jako zoufalou černou komedii nebo tragédii. Handke žije ve Francii, Bachmannová spáchala sebevraždu. Když se konala v čelném vídeňském divadle premiéra jedné z posledních Bernardových her, jménem Heldenplatz - Náměstí Hrdinů, pojednávající o tom, jak Hitler zpečetil v roce 1938 svůj triumfální příchod do Rakouska, rozzuření protestující občané složili před budovu divadla hromadu hnoje.

Byl to symbolický okamžik v kulturním životě Rakouska: hra, které vyvolávala nepříjemné vzpomínky na rok 1938, rozčílila mnohé, kteří se buď nevyrovnali s historií své země, anebo nebyli schopni přijmout tu verzi historie, která neodpovídala jejich interpretaci.

Váha historie ovlivňuje Rakousko různými způsoby. Koncem devatenáctého století bylo říšské hlavní město, Vídeň, magnetem pro přistěhovalecké rodiny ze všech částí říše. Do Vídně přijížděly za štěstím Češi, Slováci, Poláci a Maďaři. Přijíždělo také mnoho židů.

Dodali vzdělancům ve Vídni intelektuální váhu, a to měrou, která má málokde obdoby. Freud, Mahler, Karl Kraus, Joseph Roth, Arthur Schnitzler a Stefan Zweig ukazují, jak velký dluh mělo Rakousko-uhersko vůči svým židovským spoluobčanům. Ne všichni Rakušané tento názor sdíleli. Populární vídeňský starosta Karl Lueger útočil v one více než desítce let, kdy zastával svůj úřad, proti židům ostře antisemitskými výpady. Jeho rétoriku pečlivě studoval jiný rakouský občan, který tou dobou žil ve Vídni, Adolf Hitler.

Dnes je Lueger poctěn sochou na významném náměstí, které po něm bylo pojmenováno. Lueger si zaslouží další zmínku: vytvořil politiku "jobs for the boys", protekčních míst pro činitele vlastní pravicové strany. Antisemitismus a protekcionářství se široce rozšířilo. V roce 1938 žilo ve Vídni asi 250 000 židů, z celkového počtu cca 2 milionů Vídeňanů. Jejich přítomnost měla také velmi hluboký kulturní dopad na život města. Říšské hlavní město s dvěma miliony obyvatel v šedesátimilionové říši je jedna věc, 2 miliony obyvatel v alpské republičce se 7,5 miliony obyvatel je jiná věc. Mezinárodní kosmopolitismus a vysoká míra inteligence rakouské metropole po první světové válce, plné osobností velkého mezinárodního významu, kontrastovala trapně s alpským zázemím, které trpělo kulturní izolací. Typické bylo i to, že všechny fotbalové kluby z první divize pocházely z Vídně, takže se mistrovství ve fotbale vždycky konalo jen v hlavním městě.

Mezi Vídní a venkovem se vytvořila obrovská propast. Vídeňané pohrdali rakouským venkovem a jeho "balíky". Kontakty s nimi byly omezené. Tím byl položen dynamit a stačilo zapálit rozbušku. Začlenění Rakouska do Třetí říše, to je nutno říci, znamenalo radikální zvýšení životní úrovně pro miliony Rakušanů, prvotřídní silnice, obrovské průmyslové projekty, a frenetické zbrojení naprosto proměnily infrastrukturu budoucího nezávislého rakouského státu a v podstatě zlikvidovaly nepřátelství mezi rakouským venkovem a Vídní.

Přesto však nedůvěra, jakou rakouské provincie pociťovaly vůči novým příchozím z metropole, s jejich zvyklostmi a postoji, nikdy úplně nezmizela. Není náhodné, že největší podpora pro Joerga Haidera pochází z Korutan a ze Salzburku. Kořeny této podpory jsou zřejmé v rakouské historii. V roce 1938 nebylo třeba mnoho, aby byli obviněni židé ze špatného stavu Rakouska. Dnes nemohou vzít na sebe vinu židé, protože jich mnoho nezbylo. Pro nejvášnivější Haiderovy stoupence nese vinu poslední vlna přistěhovalců ze všech koutů světa, zejména z  bývalé Jugoslávie. Ta prý právě ohrožuje nynější rakouské bohatství.