K projevu Václava Havla v Evropském parlamentu
Z
projevu
Václava Havla před poslanci Evropského parlamentu jsem se dozvěděl
zajímavou věc: Jako
Kanaďan žiji v občanské společnosti, která je "bohatě strukturovaná,
otevřená,
decentralizovaná", a protože je založená na "důvěře ve svéprávnost
občanů i jejich rozmanitých
společenství", je tím pádem "základem demokratického státu a zárukou
jeho politické stability".
Pan president si, jak praví filosofická hantýrka, zareflektoval, což
znamená, alespoň jak stojí v
jiné části jeho projevu (volně citováno), kriticky zkoumal soubor
hodnot, ideálů a principů.
Protože žiji v Kanadě dobrých 700 pátků, napadlo mě taky si trochu
zareflektovat a zabývat se,
samozřejmě kriticky, otázkou , proč se mi to jeví od (Hluboké) řeky
jinak než jemu z výšin
Hradu.
Můj převládající pocit je, že president svoje reflektování odflákl,
nejspíš proto, že ví, že mu na
fórech, na nichž mluví, nic nehrozí. Ovace ve stoje jsou součástí
protokolu, protože je dobré
trochu se protáhnout. Psát pro Britské listy je daleko obtížnější,
protože jejich klientela si na
ovace nepotrpí. Ale k věci.
Uvedený citát z Havlova projevu mě zaujal hlavně tím, jak se jeho
celkový dopad mění podle
rychlosti, jakou je čten.
Přelétnut očima je pustou frází reflektující projevy dřívějších papalášů
- stačí nahradit slova
"demokratický a občanský" slovem "socialistický".
Při pomalejším čtení vyniknou jednotlivá slova, která sama o sobě
vypadají krásně. Něco jako "volnost - rovnost - bratrství".
Čtěte ještě pomaleji, hledejte použité definice, vybavte si vlastní
zkušenost a nejspíš zjistíte, že
ten člověk nežije ve stejném světě.
Co znamená bohatá strukturovanost? Kanada je například bohatě
strukturovaná administrativně.
Proto máme na 30 milionů obyvatel 11 ministrů zdravotnictví a10 ministrů
školství, abych
jmenoval dva příklady z nejvýstražnějších.
Tato strukturovanost zde ovšem nepřináší decentralizaci moci. Na
federální úrovni vládne
železnou rukou ministerský předseda, na provinční úrovni jeho o stupeň
nižší protějšky. Mají k
tomu pod palcem měšec a k ruce tuhou stranickou disciplinu.
Bohatě strukturované jsou i odbory. Dokonce tak, že pro vládoucí moc
představují jen malé
nebezpečí.
Určitá část kanadské společnosti - tedy lidé, kteří mají čas a případně
peníze - je dosti bohatě
strukturována, pokud jde o zájmovou činnost. Nejde ovšem o nic
neobvyklého. Zahrádkáři,
sportovníci, lovci a přátelé různých zvířat, hudby či států se stejně
hojně vyskytovali i v bývalém
Československu. Tyhle apolitické aktivity asi Havel na mysli neměl.
Občané většinou nemají dostatek sil a finančních prostředků k tomu, aby
se politicky
proorganizovali na úroveň, která by umožňovala skutečný podíl na
rozhodování. Pokud je u
moci většinová vláda, platí zmíněné i pro opozici. Výjimkou potvrzující
pravidlo jsou odpůrci
moderních technologií (jaderné energie a genetického inženýrství) a
milovníci střelných zbraní.
Kanadská zkušenost naznačuje, že chce-li se někdo alespoň trochu
uplatnit na politické scéně,
(provinční, federální) musí se buď vetřít do zavedené politické strany,
nebo si založit stranu
vlastní. Například Preston Manning založil reformní stranu s níž to
dotáhl až na vůdce opozice v
parlamentu. Dál to ovšem nejde, protože tím rozštípl pravicové voliče a
díky tomu nemůže jen
tak porazit silné Liberály.
Důvěra ve svéprávnost ať již jednotlivých nebo uspořádaných občanů je
zvláštní kategorie.
Havel bohužel ani v nejmenším nenaznačuje, kdo komu tu důvěru vlastně
dává a kolik. Dává ji
moc poddaným nebo všichni tak nějak sobě navzájem? A čím se taková
svéprávnost vlastně
poměřuje?
V roce 1967 jsem se jistou shodou okolností ocitl v Londýně a nechal se
mimo jiné unést tím
rohem v Hyde Parku, kde si každý říká co chce. Takhle vypadá svobodná
společnost, řekl jsem
si já, a navrátil se s blbou náladou ze staré dobré Anglie do Prahy.
Teprve později mi došlo, že
ten "koutek" v Hydeparku symbolizuje nikoli volnost, ale spíše omezenost
svobody projevu.
Tam to můžete říkat, tam to nikomu nevadí. No možná, že právě tam
nějaký řečník přivedl
Churchilla na známý bonmot o demokracii, jehož počeštění na "lepší něco
než nic" zůstává tou
nejlepší útěchou, kterou si může občan v současném světě dopřát.
Hyde Park je symbolem důvěry moci v sebe samu. Internet, který je
volností a chcete-li šíleností
některých myšlenek moderní versí Hyde Parku, tuto důvěru pomalu přesáhl
a tak moc hledá
hledá cestu, jak znovunabýt kontrolu.
Jak těžké je odlišit svéprávnost od nesvéprávnosti, naznačuje nedávné
vajíčko hozené po paní
Albrightové.
Ve Spojených státech teď probíhají primární prezidentské volby. Když si
odmyslíme fangličky a
obdivně oddané, skoro odporně psí pohledy manželek kandidátů, co zbývá?
Prázdné fráze a
peníze. Spousta peněz, které republikánský a demokratický establishment
poskytuje svým
kandidátům, aby si koupili hlasy voličů.
Sdělovací prostředky nerozebírají myšlenky kandidátů (pokud vůbec nějaké
vlastní mají), ale
jejich finanční situaci. Kdy jim dojdou peníze na inseráty a letenky a
zabalí kampaň.
Jsou to volby bohatých, bohatými a pro bohaté. Jsou voliči, kteří se té
frašky zúčastňují,
svéprávní? Nebo jsou svéprávnější ti, kteří zůstali doma, protože vědí,
že to je stejně jen ztráta
času a šetří síly na demonstrace a protesty, až o něco doopravdy půjde?
Bylo by zajímavé vědět, z čeho si má vzít český občan, podle Václava
Havla ke svéprávnosti
teprve směřující, příklad. Jenže proč by to měl objasňovat? Jemu tahle
hra vyhovuje.
Připomeňme si volným citátem, jak režíroval spontánní demonstraci na
Václavském náměsti:
Oni si tam zavolají Dubček, Dubček a spokojeně se rozejdou. No zavolali
si, zacinkali klíči a
rozešli se. Svéprávně nebo nesvéprávně?
Zárukou stability politického systému není, jak Václav Havel naznačuje,
činorodost, ale
resignace. Moc ovšem ke svému štěstí potřebuje mít pocit, že ji lidé
uznávají. Husákové a
Havlové budou vždy povzbuzovat "svůj" lid k činorodému rozvoji
společnosti (občanské,
socialistické - podle módy a větru), které vládnou. Byli by sami proti
sobě, kdyby to nedělali.
