Chystaná státní maturita je hazard
Na adrese
www.maturita2002.cz je zveřejněno plné znění posledního návrhu
reformy maturitní zkoušky. Podle autorů má především odstranit rozdílnou
náročnost
dnešních maturitních zkoušek a zkvalitnit přijímací řízení na vysoké školy.
Ani maturitu
"zadarmo", ani přijímačky za úplatek jistě nelze přecházet mlčením.
Technickým zásahem,
tedy nahrazením či doplněním jedné techniky zkoušení jinou, se však těchto jevů
nezbavíme, neboť jejich pravé příčiny nejsou technické, nýbrž etické. Spíš
se smiřme s tím,
že něčí nemorální jednání může zpochybnit regulérnost jakékoli centrálně
organizované
zkoušky.
Oba zmíněné negativní jevy také zasahují jen malou část
populačního ročníku. Lze
ovšem očekávat, že realizace zveřejněného záměru, zasahující všechny
maturanty, by
vyvolala nové problémy, mnohem závažnější a rozsáhlejší než ty, které má reforma
odstranit. Návrh překvapivě není doprovázen analýzou možných dopadů, a tak
nastiňme
aspoň některé. Souvisejí se zvolenou technikou zkoušky ve státní části
maturity, tedy
s navrhovanou formou testů, s vymezením obsahu zkoušky a s její strukturou, tedy
s návrhem povinných, povinně volitelných a volitelných maturitních předmětů.
Destruktivní vliv primitivních testů
Státní maturita je připravována s ambicemi postupně ovlivňovat
cíle a výsledky
vzdělávání na školách. Centrálně organizované zkoušky totiž vždy nesou silné poselství pro
učitele i žáky: důležité je umět to, co se zkouší. Testy postavené na
množství krátkých
"zaškrtávacích" (tzv. uzavřených) otázek však nepostihují řadu důležitých
kompetencí žáků.
Jen namátkou: tvořivost, schopnost řešit delší úkoly, vnímat a posoudit
více aspektů
posuzovaných problémů, orientovat se v nejednoznačných situacích atd. V
zahraničních
testech proto podíl těchto otázek klesá ve prospěch takzvaných otevřených
úloh. V nich
žáci například několika větami shrnují vlastní argumenty, formulují názor,
kreslí či doplňují
obrázky a různé grafy, řeší klasické matematické a přírodovědné (početní)
úlohy a podobně.
Vyškolení posuzovatelé pak ručně, podle podrobné metodiky, připravují
odpovědi žáků pro
počítačové zpracování. S tímto mezikrokem počítají také mezinárodní výzkumy
výsledků
vzdělávání, kterých se ČR účastní. U nás jsme ho vyloučili hned zpočátku,
ačkoli by umožnil
zásadní formální i obsahové obohacení.
Vedení Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a její
vědecká rada uvedly
ve svém stanovisku k návrhu nové maturity mimo jiné, že "uzavřené otázky
jsou krajně
nevhodné pro zjišťování znalostí matematiky". Má-li totiž maturant
například najít řešení
rovnice x2--5x+6=0, musí o
kvadratických rovnicích leccos vědět (například musí znát
vzorec pro řešení kvadratické rovnice a musí ho umět použít, případně musí
umět rozložit
kvadratický trojčlen na součin). Následující testová otázka však nezkouší
uvedené
dovednosti, nýbrž něco jiného.
"Které číslo vyhovuje rovnici
x2--5x+6=0?
A. číslo 0
B. číslo 2
C.
číslo --1
D. číslo 1"
Maturant totiž nemusí řešení hledat -- vystačí s dosazením
nabízených hodnot do rovnice.
Proč by školy učily žáky řešit kvadratické rovnice, kdyě stát z celé této
dovednosti hodlá
ověřovat jenom úplný konec, totiž provedení aritmetické zkoušky? Snahy hledat
jednoduchá řešení složitých problémů jsou vždy pošetilé. Právě ty školy,
které má státní
maturita tlačit k vyšším nárokům na maturanty, zvolí snadnější cestu:
namísto vzdělávání
s nimi začnou trénovat různé triky, jak poznat správnou odpověď. Tento
destruktivní vliv
na cíle, průběh a výsledky vzdělávání je také jedním z důvodů, proč testy
založené
výhradně na otázkách typu "zaškrtni jedinou správnou odpověď ze čtyř" jsou
v Evropě při
zkoušce dospělosti už spíš raritou.
Nízká vypovídací schopnost testování jednotlivců
Forma maturitních testů byla několik let ověřována v sondách Maturant.
Přesný
matematický rozbor jejich struktury dokazuje, že v nich náhoda
hraje velmi významnou roli.
A to bez ohledu na předmět a na obsah otázek. Z odpovědí žáků totiž nelze
poznat, jak
k nim dospěli. Mohou proto zásadně ovlivnit svůj výsledek v testu
jednoduchou "tipovací"
strategií, kterou použijí, když správnou odpověď neznají. Například loňský
test Anglický
jazyk tvořilo devadesát otázek, z nichě každá obsahovala nabídku čtyř
položek s jedinou
správnou. Devět otázek bylo tak snadných, že je zvládly nejméně 4/5 žáků.
Maturanti, kteří
si byli jisti správnou odpovědí na pouhých osm otázek, mohli u ostatních 82
otázek
například vyloučit z nabídky vždy jednu položku a potom náhodně označit za
správnou
jednu ze zbývajících tří položek. Taková strategie by zaručila překonání
stanovené hranice
úspěšnosti (1/3 správných odpovědí) devadesáti procentům žáků! Hranici
úspěšnosti lze
jistě zvýšit, ale pokud by maturanti spoléhali pouze na své znalosti, v
testu by jich pak
propadlo příliš mnoho. Lze tedy očekávat, že se vhodné strategie náhodného
hádání rozšíří
během dvou tří let hromadně. Při státní maturitě by se potom mohla stát
nezbytnou
pomůckou obyčejná hrací kostka.
V mezinárodních průzkumech, které zjišťují výkonnost celých
školských systémů,
se vliv strategií náhodného hádání neprojevuje, neboť kladné i záporné odchylky se
v souhrnu vyruší. Při zkoušce jednotlivce však může například výše zmíněná
strategie
ovlivnit jeho výsledek až o 20 %. Správné odpovědi na testové otázky se
také velmi
snadno napovídají i opisují. Ve třídě bude pro maturanty mnohem výhodnější
spolupracovat,
než si konkurovat. Proto si rádi domluví a nacvičí jednoduchý systém
znamení, kterým bude
vhodný spolužák prozrazovat ostatním správné odpovědi. Příprava ke státní
maturitě se tak
zredukuje na nácvik nenápadné nápovědy srozumitelné všem kromě
pedagogického dozoru.
Až na drobné odchylky způsobené "přenosovými šumy" budou výsledky žáků
přijímajících
nápovědu shodné s výsledkem vybraného vysílajícího premianta. Zdá se tedy,
že autoři
nové maturity vědomě obětovali vypovídací hodnotu jejího výsledku možnostem
počítače.
Údajná nízká vypovídací hodnota klasického maturitního vysvědčení však byla
hlavním
oficiálním argumentem, kdyŽ začínali...
Za iluzi objektivity zaplatíme vysokou cenu
Samy testy, kterými chce stát ukazovat učitelům "v terénu" směr, záhy
zdegenerují,
neboť kvalita používaných otázek má pro udržení státní maturity v chodu jen
zanedbatelný
význam. Kvůli každoročně zveřejňovaným počítačovým žebříčkům úspěšnosti
škol, tříd i
maturantů, které budou informacím o maturitě dominovat, nebude obsahu testů
věnovat
pozornost kromě jejich autorů téměř nikdo. Pod pozlátko "objektivity" se
potom spolehlivě
schovají i všechny nedostatky úloh, ze kterých tato srovnání vzniknou.
Státní maturita se snaží vykázat subjektivní vliv lidského
faktoru za dveře, ale on
se vrací oknem: v pojetí a obsahu otázek šířených obrovským nákladem po
celé republice
i v možnostech nejrůznější manipulace s počítačovými daty. Zdálo by se, že
navzdory tomu
zůstanou podmínky žáků maturujících na různých místech stejné, ale také to
je iluzí: stačí
malý rozdíl v pojetí "pracovního ruchu" povoleného při testování a je po
srovnatelnosti.
A i kdyby vše proběhlo hladce, na konci nákladné a organizačně náročné procedury
získáme jen velmi přesné informace o tom, s jakým výsledkem celý maturitní
ročník tipoval
či opisoval v několika desítkách víceméně triviálních situací. Navíc
utvrdíme mnoho učitelů
v mylném přesvědčení, že na tohle má škola připravit žáky především.
Obcházení učitelů je hrubou chybou
Autoři reformy maturity degradují žáky na sázející ve sportce a učitele na
nespolehlivé dráby. Nedůvěřují pracovníkům vlastního resortu natolik, že
nechtějí školám
sdělovat výsledky státní maturity dřív, než proběhne maturita školní, jejíž
režii školám
aspoň zčásti ponechali. V testování ani při jeho zpracování se nedá nalézt
jediná aktivita
s otevřeným koncem, pro nikoho tam nejsou prvky samostatnosti a tvořivosti. Něco
takového by se snad dalo ospravedlnit v armádě za Rakouska-Uherska. Pojetí
reformy
zjevně vychází z přesvědčení, že se kvalita českých učitelů výrazně
zhoršuje. Pokud je to
pravda, měl by stát takovému trendu čelit a dát najevo, že se o
profesionalitu učitelů hodlá
opřít. Autoři státní maturity však naopak vysílají jasný signál: "nedá se
vám svěřit
samostatná práce". Odrazují tím kvalitní zájemce o tuto profesi a současně
vyhánějí ze škol
právě ty učitele, kteří mají na to, aby si hledali uplatnění jinde.
Rozsah katalogů povinného učiva ohrožuje rozmanitost
Je to jako v Kocourkově: reformátoři si ještě neujasnili, co
vlastně mají maturanti
umět, ale už tři roky vědí, jakou podobu budou mít testy, kterými je z toho
budou zkoušet.
Návrh obsahuje příliš mnoho podobných klíčových rozhodnutí učiněných ve
spěchu a bez
zvážení dopadů. Zjevná je snaha najít pojetí, které nebude nikomu vadit.
Při dnešní
protichůdnosti názorů na středoškolské vzdělání se to však nemůže podařit.
Úkol státu je
přece jiný: najít cestu, jak v přijatelné míře umožnit souěití různých
kultur vzdělávání. Jeho
přehnané nároky na rozsah učiva však rozmanitost našeho školství ohrožují.
Představme si učitele, který chce své žáky především naučit
chytat ryby. Už ví, že
je vcelku jedno, zda to budou trénovat na kaprech nebo na okounech.
Potřebuje ale být
s žáky často u vody, protože pouhým posloucháním rybářské latiny se ještě
nikdo rybařit
nenaučil. Bude-li státní maturita ověřovat hlavně to, co si maturanti
pamatují o makrelách,
treskách a dalších druzích ryb, které někdo "povolaný" vybere, žáci nikdy s
učitelem na
ryby nepůjdou. Nebude na to čas. Skromnějšími požadavky by stát naopak
nácvik rybaření
umožnil a nikoho by nepoškodil: školy, které to pokládají za důležité, by
mohly dál probírat
i nepovinné šproty.
Navrhované katalogy maturitních poěadavků však až na dílčí
výjimky jen rekapitulují
velmi tradiční gymnaziální pojetí výuky. A to v závazném rozsahu, který
dosud kvalitně
zvládali pouze vážní zájemci o magisterské studium příslušných oborů.
Návrh podporuje předčasnou specializaci
V některých vyspělých zemích získává střední všeobecné vzdělání až 80 %
mladých
lidí. Ti všichni se učí komunikovat v několika jazycích včetně mateřského a
vyváženě se
vzdělávají jak v matematice, tak ve společenských i přírodních vědách. To
mimo jiné
usnadní jejich budoucí rekvalifikaci. Vysokoškoláci tam nebývají přijímáni
na jednotlivé
fakulty jako u nás, ale na celou univerzitu. Naše nová maturita by naopak
vedla k velmi
rané specializaci i na všeobecně vzdělávacích školách: izoluje od sebe
jednotlivé
přírodovědní obory, exaktní vždy zřetelně diskriminuje. Navíc staví matematiku a
společenské vždy jako povinně volitelné alternativy proti sobě. Tento záměr
je zásadním
koncepčním nedostatkem návrhu, neboť fakticky umožní, aby většina maturantů
zůstala
některou součástí středního všeobecného vzdělání téměř nedotčena. Čemu by
stát měl ve
školství bránit, kdyě ne tomuhle?
Minimum středoškoláka
Název "maturita" pro navrhovanou centrálně organizovanou písemnou zkoušku je
zavádějící. U povinných a povinně volitelných předmětů totiž mají žáci
možnost přihlásit
se ke zkoušce snadnější úrovně, označované jako B. Rozdíl oproti náročnější
úrovni A je
přitom dán především rozsahem povinného učiva. Autoři tím zjevně vycházejí
vstříc žákům
středních odborných učilišť. Už dnes však stejně víme, že maturita na SOU
má jinou váhu
než maturita na gymnáziu. Tak proč si pořád něco nalháváme, kdyě reforma
maturity stejně
udělá z většiny učňů maturanty kategorie B?
Stát by měl raději ohlídat, aby střední školy včetně gymnázií
nepomíjely žádný
atribut všeobecného vzdělání: komunikační výbavu maturantů a osvojení
základních
postupů a myšlení charakteristických pro matematiku a společenské i
přírodní vždy. Tohle
"minimum středoškoláka" lze rozvíjet i ověřovat jen na konkrétním
materiálu, jak jinak.
Penzum povinné pro všechny však smí představovat jen malou část obsahu
navrhovaných
katalogů učiva (zhruba třetinu). Jinak místo myšlení nastoupí memorování --
také přehnané
nároky totiž mají na vzdělávání silný destruktivní vliv, dobře patrný už v
základní škole. Při
školní maturitě ať si pak maturanti vyberou předměty, které jsou jim
blízké, a prokáěou
schopnost zvládnout podrobně a do hloubky velký celek.
Zkouška bez zaškrtávacích testů
Smysluplná zkouška z minima středoškoláka by tedy primárně neměla
ověřovat, zda
absolvent střední školy dokáže reprodukovat nějaké poznatky -- to všechny
školy trénují
nad míru. Nic nezkazíme, když budeme ještě rok nebo spíš dva diskutovat o
tom, co přesně
má být obsahem zkoušky, jak má vypadat a jestli ji vůbec potřebujeme a
umíme připravit.
Díky svému vlastnímu vzdělání však snad chápeme, že zatrhávání jedné
možnosti ze čtyř
ověřuje jiné schopnosti než například psaní esejů. Bude-li při zkoušce esej
hodnocen podle
přítomnosti myšlenek a kultury jejich vyjádření, budou školy muset
kultivovat myšlení a
vyjadřování. I když je to náročné a výsledky hodnocení jsou občas
nespravedlivé. Naučit
žáky, aby udělali křížek na správném místě, je samozřejmě snazší. Ale nikdy
jim to
k ničemu nebude, i kdyě počítač sečte jejich křížky pokaždé bez jediné chyby.
Dostatečná komunikační výbava umožňuje správné vnímání psaného i mluveného
slova na straně jedné a kultivovaný písemný i ústní projev na straně druhé.
Je tedy zřejmé,
že úkol napsat esej na jeden z pěti až deseti centrálně vyhlášených námětů
(třeba
společenskovědních) se týká zhruba čtvrtiny této složky minima
středoškoláka. Při zkoušce
z matematiky mohou žáci řešit několik matematických úloh zaměřených na uplatnění
postupů a myšlení typických pro matematiku. Takové úlohy lze připravit i
bez náročného
matematického aparátu, jako jsou třeba komplexní čísla nebo diferenciální počet.
Hodnocení eseje i zkoušky z matematiky mohou provádět učitelé školy podle
jasných kritérií
a jednotné metodiky, případně učitelé jiné školy. Hodnotitelé budou povinni
odůvodnit své
závěry stručným slovním komentářem. Škola zpřístupní práce žáků spolu s
hodnocením a
komentářem učitelů na internetu.
Lze očekávat námitky, že tohle uě tu jednou bylo v technicky
jednodušší podobě.
Na tradicích, zvláště kdyě jsou žáci zkoušeni z činností, které jim mohou
být užitečné, však
není nic špatného. Prestiž zkoušky z minima středoškoláka by navíc mohla
pozvednout
například výzva učitelům, aby nabídli vhodná témata či úlohy. Možnost
veřejné kontroly
prostřednictvím internetu bude novým prvkem, který rychle zajistí, že jen
málokterý učitel
si dovolí někoho vědomě poškodit nebo nadhodnotit, opakovaně už vůbec ne.
Zdá se, že jedním z důvodů náhlého spěchu s reformou maturity je
její ohlášená
premiéra těsně před řádnými volbami v roce 2002. Budiž -- realizace
současného návrhu
taky může jeho předkladatelům volby prohrát. Jde však o mnohem víc než o
jedny volby.
Ministr Eduard Zeman by se zasloužil o české školství, kdyby navzdory
několika letům
ověřování zastavil práce na kosmetických úpravách sondy Maturant a od
projektu státní
maturity buď zcela ustoupil, nebo nechal zásadně přepracovat její pojetí.
Má o to snazší
rozhodování, ěe celý projekt zdědil.
Autor se zabývá zjišťováním výsledků vzdělávání.
